Článek
Je čtvrteční odpoledne, uličky supermarketu se líně plní lidmi, kteří ještě úplně nevědí, co si dají k večeři, ale jsou si jistí, že to něco bude čerstvé, zdravé a ideálně též v akci. A právě tehdy přichází ona. Dáma středního věku, sportovně obutá, kabelka křížem přes rameno, v očích ostražitý pohled odborníka přes ovoce. Je připravena na svůj každodenní rituál – výběr toho nejlepšího. Ona si to zaslouží.
Zastaví se před regálem s broskvemi. Chvilku zvažuje, možná přemítá, zda byly zalévány vodou z ledovce nebo běžným deštěm. Natáhne ruku. Ne, ne jednu – pro jistotu obě. A začne. Tlak palce, jemný stisk, otočení… jedna broskev, druhá, třetí. Ta první se jí už nelíbí, i když ji sama vybrala jako první. Šup s ní zpátky do bedýnky. Stejný osud čeká i tu další. Nakonec si vybere dvě úplně jiné, než měla původně v ruce. Jako by tím složitým výběrovým řízením prošly pouze ty nejodolnější uchazečky. Gratulujeme.
Ale naše hrdinka tím nekončí.
Přesunuje se o metr dál – k hroznům. Vinice supermarketové pýchy. Pár sáčků je zatavených, ale některé jsou otevřené, zjevně lákající ke kontrole kvality. A jak jinak ověřit, že hrozno je sladké, než že ho… ochutnáte? Žena se rozhlédne. Myslím si spíš, že je to spí jen tak ze zvyku, nikoliv z obavy z nachytání. Jako by to byla běžná součást nákupního rituálu. Vezme kuličku, bez zaváhání strčí do úst. Chvíli přežvykuje, pak si zamyšleně a uznale pokýve hlavou. Očividně prošlo. Bere tedy balíček. Ale ne, zřejmě si to rozmyslí. Vezme jiný. Chvilku podrží, přehodnotí, vrací zpátky. Jako by snad poznala rozdíl mezi jednotlivými hrozny jen dotykem skrze ten igelit.
Zatímco ostatní zákazníci opatrně váží každé přiblížení k bedýnce s citrusy, protože si pamatují dobu covidovou, kdy i pohled byl takřka trestný čin, naše degustátorka si evidentně jede vlastní ligu. Vitamin C přece nezabíjí, a navíc – když si člověk vybere to správné jablko, předejde nachlazení, zklamání a pokud je jablko v akci, tak i inflaci.
Její mise pokračuje. Rajčata na větvi? Samozřejmě osahat. Avokádo? Než ho koupíš, musíš ho poznat, a to hluboce. Nejlépe palcem do dužiny. Když zůstane důlek – výborně, je zralé. Ale ne, tento kousek si nevezme. Kdo by si taky chtěl koupit ovoce, které je promáčklé?
A zatímco my ostatní se snažíme vybírat pohledem, případně sáhneme jen jednou, s rukavicí nebo třeba sáčkem jako zprostředkovatelem, ona si počíná s noblesou zkušeného harcovníka. Nač se omezovat, když máš ruce a zkušenosti?
Na konci svého vítězného tažení supermarketem si to odkráčí k pokladně se skromným košíkem – pár kousků ovoce, možná i něco zlevněného. Co zažila, zůstane jen v její paměti – a na povrchu mnoha kusů broskví, hroznů, rajčat i banánů, které teď čekají na dalšího zákazníka. Ten už nebude mít to štěstí vybrat si nedotčené zboží. Ne. Dotek královny ovoce je teď součástí jejich příběhu.
A teď si položme pár otázek. Kdy jsme vlastně došli do bodu, kdy „zákazník má právo“ zahrnuje i bezostyšné ohmatávání čehokoli, co nemá obal? Kdy jsme začali považovat ochutnávání neplaceného zboží za standardní metodu rozhodování? A kdy jsme přestali chápat, že po nás přijdou další lidé – kteří možná nemají chuť na doteky cizích prstů nebo zubů?
Jistě, supermarket není sterilní laboratoř. Ale pořád je to místo, kde si lidé chtějí koupit potraviny, ne zažít forenzní stopu předchozích zákazníků. A byť je lákavé vybrat si ten nejlepší banán na světě, možná by stačilo přijmout, že ovoce je – tak trochu jako život – občas s flíčkem. Ale když ho zbytečně nerozmačkáme, pořád může chutnat výborně.
Zažil jsem už i situaci, kdy se nějaký starší pán pokusil podobnou zákaznici konfrontovat. Tolik vulgarismů jsem dlouho předtím, ale ani dlouho potom neslyšel. Pán si totiž dovolil něco vytknout JÍ, nekorunované královně sadu v supermarketu.
Příběh, který se děje dnes a denně
Možná jste tu paní už taky potkali. Možná jste to byli i vy. Ale příště, až vás bude svrbět ruka nad meruňkami, zkuste si vzpomenout, že nejste jediní, kdo chce něco pěkného a čerstvého. A že každé ovoce, na které sáhnete a necháte ho tam, je pak o krok blíž k tomu, aby se z něj stalo smutné, otlačené „neprodejné“. Možná se pak nedivme, že tolik potravin končí v odpadu.
A hrozny? Supermarket přece není vinobraní, na to je lepší jít třeba do Velkých Bílovic. Ptejte se, kupujte, nebo… si představte, že tenhle příběh někdo napíše o vás.
