Článek
Pondělní odpoledne. Takové to obyčejné, kdy člověk ani pořádně neví, co je za den, ale ví, že lednička zeje prázdnotou. Právě jsem ukončil práci z domova, zavřel notebook a pocítil známé škrundání v břiše. Rychlá kontrola zásob – mléko těsně před datem expirace, poslední plátek sýra a v chlebníku cosi, co možná trochu připomínalo chléb, ale nemělo to daleko ani k archeologickému nálezu.
Vzdychl jsem, popadl tašku a vyrazil do nejbližšího supermarketu. Seznam byl krátký: chleba, vajíčka, zelenina a rýže – ale ne ledajaká. Už pár dní jsem plánoval, že si uvařím svoji oblíbenou „Čínu“. A k tomu jsem potřeboval XXL balení basmati rýže (součást dobře známé akce jednoho obchodního řetězce), které bývá dostupné jen občas. Ten typ rýže, co krásně voní, nelepí se a udělá z obyčejného jídla malý obědový svátek.
V obchodě překvapivě nebylo příliš plno, dokonce i uličkami se dalo projít, což je vždycky podezřelé. Asi tu všichni byli už ráno. S košíkem jsem se proplétal mezi regály, míjel ojedinělé důchodce u slev, mladé rodiče s dětmi a studenty, kteří zřejmě vaří podle hesla „co je nejlevnější, to berem“. Šlo to hladce – až jsem se blížil ke svému cíli.
Oddělení s trvanlivými potravinami, regály s těstovinami, moukou a rýží. A tam všeho všudy jeden jediný osamocený balík. Poslední XXL basmati. Cítil jsem, jak mi zrychlil tep. Byl jsem metr od něj, když jsem koutkem oka zahlédl pohyb zprava.
Starší paní, odhadem něco přes šedesát. Upravená, s kloboučkem a nákupní taškou na kolečkách. Nebyla to běžná zákaznice – v jejích očích bylo odhodlání. A její úmysly byly více než zřejmé.
Sešli jsme se u regálu téměř zároveň. Natáhli jsme ruku – oba ke stejnému balení. Zarazili jsme se.
„Promiňte,“ řekl jsem slušně. „Chtěl jsem ho vzít.“
„To já také,“ odpověděla rychle, „ráno jsem se sem nedostala vypadá to, že všechna ostatní balení už jsou pryč.“
„Chápu, ale já to taky opravdu potřebuji. Mám všechno ostatní – bez rýže je mi to k ničemu.“
Chvíli bylo ticho. Drželi jsme balík společně. Nikdo nepovolil stisk. Lidé kolem nás procházeli, někteří se nenápadně dívali, jestli náhodou nedojde na nějakou scénu. Jistě by se pak našel někdo, kdo by o tom napsal článek.
„Můžu vám nabídnout kompromis,“ řekla po chvíli paní, „podělíme se – půl na půl.“
„To zní fér… ale balík je zatavený. Nechceme z něj udělat ‚sypací incident‘.“
Zasmála se. A ten smích trochu zmírnil napětí.
„Podívejte,“ řekl jsem, „není někde obsluha? Třeba mají další někde vzadu.“
„Pane, to už jsem zkoušela tolikrát… Řekli, že když je na regálu prázdno, tak je to prázdné i ve skladu. Vždycky je toho jen pár kusů.“
Nechtěl jsem se hádat kvůli rýži. A přesto ve mně bylo něco, co mi říkalo, že bych neměl jen tak ustoupit. Nešlo ani tak o produkt jako o princip – možná taky o malou, každodenní hrdost.
„Myslím, že bych měl přece jen zkusit najít obsluhu. Jen pro jistotu,“ navrhl jsem.
Souhlasila. Dohodli jsme se, že balík necháme na místě a půjdeme každý jiným směrem. Kdo najde zaměstnance jako první, přivede ho zpět.
Po chvíli hledání jsem měl štěstí. Mladý kluk v oranžové vestě, zjevně nový a mírně dezorientovaný. Vysvětlil jsem mu situaci, trochu jsem si připadal jako člověk, co zbytečně řeší hlouposti – ale on kývl, že celou věc prověří.
„Já si myslím, že se to nevybalovalo všechno, bylo na to málo místa. Můžeme to zkontrolovat.“
Šli jsme spolu zpátky k regálu. Paní tam stála a hlídala rýži, jako by šlo o zlatý poklad. Když nás uviděla, s nadějí se usmála.
Zaměstnanec zmizel ve skladu a my čekali. Po chvíli se vrátil – a v rukou měl dalších pět balení, měl s nimi co dělat.
Oba jsme si oddychli. Paní se usmála, já se pousmál. Vzal jsem si jeden, ona taky.
„Víte,“ řekla, když jsme se rozcházeli, „mám vnoučata. Chtěla jsem jim udělat zeleninový pilaf, nechtějí nám jíst maso. Ale rodičům do toho nekecám. Ale vy asi vaříte pro sebe, že? Kari, nebo nějaká Asie?“
„Jo, přesně. Trochu koření, kuřecí maso, zelenina, rybí omáčka. Pohodlné jídlo na dva dny.“
„Tak ať se vám povede. A díky, že jste měl rozum. Byla jsem překvapená, většina lidí by se radši přetahovala a hádala jak malé děti.“
„Taky děkuju. Málokdy narazím na někoho, kdo umí diskutovat bez křiku.“
Usmáli jsme se a rozešli. A v tu chvíli mě napadlo jedno: nešlo jen o rýži nebo slevu. Šlo o to, jak se člověk chová v obyčejných situacích. Protože právě v nich se ukazuje, co v nás doopravdy je. Když se sejdou rozumní lidé, jde to i bez křiku…
