Článek
Začalo to zcela nevinně: vyrazil jsem domů ze zaměstnání. Neměla to být nijak zajímavá cesta, prostě jen konec dalšího dne v práci. V tom se ale přede mnou vynořil hatchback v barvě „už se to jednou pralo s papírovými kapesníky“. Řidička – odhadem milovnice trvalek a kávovin – držela v obci rychlost dvacet pět. Ne dvacet pět plus mínus, ale dvacet pět zcela přesně, jako by její tachometr byl přímý přepis zákona do číslic. A tak jsme se šinuli jakýmsi slavnostním a majestátním tempem. Nevím proč, ale v tu chvíli mě tak nějak napadlo: „Vy jste se zase kochal, že jo, pane doktore?!“
Za cedulí označující konec obce jsem v duchu doufal, že věci se pohnou správným směrem. A tak se záhy i stalo, pohnuly se. Na rovných padesát. Čerstvý venkovský vzduch jsme tedy si vychutnávali rychlostí, kterou průměrně trénovaný cyklista považuje za pěknou rozcvičku. Já mezitím trénoval zenovou trpělivost a snažil jsem se nepočítat směrové sloupky u silnice rychleji, než jsme je míjeli. Musím říci, že to bylo překvapivě těžké.
Vjeli jsme do další obce a tam, u semaforu, přišel grandiózní vrchol tohoto představení. Zelená jak tráva, nikde nikdo, a ona… brzdí. Přesně na té barvě, kterou si většina řidičů (správně) spojuje s pokynem „jeď!“. Zůstal jsem jí tak tak viset za nárazníkem, zatímco ona zkoumala horizont, jestli se náhodou někde neplíží červená a nechystá se na zteč. Nakonec tedy šlápla na plyn a z rychlosti kolem 5 kilometrů za hodinu prudce akcelerovala na (v obci) svých oblíbených 25.
Kolona za námi se natahovala jak guma starých tepláků. Ve zpětném zrcátku jsem rozeznal hlavou kroutícího motorkáře, vulgárně gestikulujícího řidiče dodávky, u nějž to gesto dokreslovala cigareta třímaná v ruce, a postaršího pána v kabrioletu, jenž si ovšem vítr ve vlasech příliš neužíval. On tedy byl plešatý, ale i kdyby nebyl, na pravdivosti předchozího výroku by to nic nezměnilo. Všichni se stali nedobrovolnými členy orchestru, kde první housle hrál jedinec ducha mimořádně osvíceného.
Když se to celé zopakovalo o křižovatku dál – tentokrát na prázdné hlavní silnici, kde hrozil maximálně boční poryv větru – napadlo mě, že pozoruji nový, dosud nepopsaný druh živočicha. „Brzdimus anticipus“ čili tvor, jenž vyhodnocuje hypotetická budoucí rizika tak důsledně, že nakonec eliminuje i samotný koncept plynulé jízdy. U této řidičky však musím dodat, že bezpečnost pro ni nebyla ctností – byla dogmatem, znakem vyšší víry. A jakýkoliv fanatik je v zásadě nebezpečný, i když má třeba dobrý úmysl.
Silnice se pak rozšířila a já tak měl možnost si na další křižovatce najet vedle ní. Tentokrát totiž skutečně svítila červená. Významně jsem se podíval směrem k tomu vozidlu a stáhnul jsem okénko.
Prostě jsem se jen slušně zeptal: „Prosím vás pěkně, co jste to nacvičovala na té předchozí světelné křižovatce?
Byl jsem připraven na všechna klišé od „omlouvám se, jsem začátečnice“ po „vezu lednici a nechci, aby se převrátila“. Místo toho jsem dostal vědecky znějící repliku pronesenou tónem botanika popisujícího nový druh mechu: „Přece mohla naskočit červená.“
V tu chvíli se mi nad hlavou rozsvítila točící se ozubená kolečka. Potřeboval jsem ten výrok zpracovat. Představte si to: dívám se do očí asi nejopatrnějšímu člověku v okrese, dámy, která mi servíruje větu tak samozřejmou, že vůči ní působí i Murphyho zákony naivně. Než jsem stačil slušně znejistět, napadlo mě tak trochu kacířské přirovnání: ano, právě jsem potkal opačný pól Stiga z Top Gear.
Humor stranou: bylo to poučné. Uvědomil jsem si, že dopravní předpisy nejsou jen o horních limitech, ale také o dolních mantinelech zdravého rozumu. A že obezřetnost přestává být ctností ve chvíli, kdy se z ní stává překážková dráha pro všechny okolo. Pokud to někdo se strachem z červené myslí opravdu tak vážně, měl by v ideálním světě raději přenechat volant jiným – ať už legendárním Stigům, nebo komukoli, kdo chápe, že zelená znamená jet a zbytek provozu by rád jel taky.
Nedělám si iluze: na silnice se nevejdou jen závodníci a pohodáři; musí se tam vměstnat všichni od rozvážky pizzy po babičku jedoucí k lékaři. Jenže tak, jako existují horní limity, existují i ty spodní, protože provoz na pozemních komunikacích je orchestr, který se řídí rytmem, a extrémní vychýlení tempa vyvolá kakofonii. Lidé, kteří brzdí kvůli fiktivním přízrakům červené na semaforu, a kterým se padesátka jeví jako sprint, jsou možná nebezpečnější než rychle jedoucí černé SUV. Tito lidé se sice vejdou do zákonných norem, ale reálně jsou to tikající časové bomby: nikdo neví, kdy jejich příští nelogická brzda způsobí řetězovou reakci.
Já jen (naivně) doufám, že se podobní asketi přesunou k autodráze na baterky a ve skutečném provozu nechají místo těm, kdo chápou, že zelená opravdu znamená „jeď“.
