Článek
Důchodci. Mění se režimy, vlády, ceny rohlíků i televizní program, ale oni zůstávají. Stejně urputní, stejně hrdí, stejně nekompromisní a ozbrojení – čakanem. Už desítky let je jejich hlavní zbraní kromě pasivní agrese u přepážky i aktivní agrese v terénu; zatímco zbytek společnosti prochází digitalizací, důchodci dál věří v sílu mechanického pohybu a zejména v náhlý a důrazný zásah hole mezi třetí a čtvrtý obratel.
Vzpomínám si na jednu příhodu z dětství, která zanechala stopy nejen na těle mého bratra, ale i v našem rodinném vyprávění. Psal se konec devadesátých let a můj kamarád, tehdy desetiletý, se na autobusové zastávce pošťuchoval se svým vrstevníkem a souputníkem. Zcela nevinně, bylito prostě jen dva kluci, kteří měli radost z pohybu. Jenže co čert nechtěl – při tomto vzájemném popichování jeden z nich vrazil do poblíž stojícího pána důchodového věku, tělesné konstituce „statný dub“, s typickou rádiovkou na hlavě. Pán měl evidentně co dočinění s vyšší spravedlností a hlavně – byl vyzbrojen čakanem.
Bez varování, bez předchozí výměny názorů či pohledů, se rozhodl řešit situaci po svém: okamžitě zaútočil se slovy: „harante jeden!!“ Přesně, rázně, jako by dělal tuto věc denně. Čakan zasvištěl vzduchem a neomylně zasáhl svůj cíl. Jediná mrzutost byla to, že neztrestal toho kluka, který do něj vrazil. Ale to už na výsledku nic nemění, spravedlnost je holt někdy slepá.
Člověk by si myslel, že to byla výjimka. Nějaký podivín. Ale kdepak! Ten čakan – to není jen podpora při chůzi. To je berla moci a symbol autority. Pokud se vám to zdá přehnané, počkejte, až vás jednou napomene paní s trvalou, že stojíte moc blízko rohlíkům. A pokud ji neuposlechnete, může se stát, že se ocitnete v pokračování příběhu, jako můj kolega nedávno. (psal jsem zde: https://medium.seznam.cz/clanek/deryck-kolegu-zmlatili-v-obchode-pri-nakupu-svaciny-138801)
Tato událost by byla směšná, kdyby ovšem nebyla součástí širšího trendu. Důchodci se totiž za dekády nezměnili – a je jedno, jestli mluvíme o socialismu, post-socialismu, nebo „hypermarketismu“. Mají stejný výraz, stejnou potřebu dohlížet na morálku společnosti a stejné nástroje v ruce. Kde dřív měli ručně vyřezávaný čakan, dnes mají ergonomickou hůl z outdoorového obchodu – ale princip zůstává: „Já jsem na tomto světě dýl, tedy mám více rozumu. A čakan.“
A co je na tom nejpozoruhodnější? Že celá společnost to ví a vlastně se jim nikdo se neodváží odporovat. Když důchodce v tramvaji okřikne puberťáka, že má nahlas hudbu, všichni přikývnou. Když paní v lékárně křičí na farmaceutku, že ten nový lék „za komunistů nebyl, a to bylo líp“, nikdo se neozve. A když vás někdo přetáhne v supermarketu holí – nevoláte policii. Jdete si v tichosti pro to, co potřebujete a přemýšlíte, jestli příště nebude lepší nakupovat v noci.
Když jsem o tom kdysi mluvil s babičkou, jen mávla rukou. „No a co, že někoho někdo klepne holí? Aspoň si to bude pamatovat.“ A v tu chvíli jsem pochopil; tady nejde o násilí. Tady jde o výchovu a o přenos hodnot. O mezilidskou pedagogiku – i když trochu kostrbatou.
Možná je to právě tím, že důchodci dnes přebírají roli, kterou kdysi hrával stát – říkají lidem, co mají dělat, vyžadují respekt, trestají přešlapy. A zatímco stát často selhává, důchodci jsou v tomto velmi důslední. Ať už je vám dvacet nebo padesát, jedno zůstává jisté: pokud za sebou zaslechnete tiché ťukání hole a ucítíte ve vzduchu pach borovicového krému a starých novin, raději běžte rychle z cesty. Historie se totiž ráda opakuje a čakan nezapomíná.
Důchodci se za posledních několik dekád příliš nezměnili. A to je možná dobře. V době, kdy se všechno točí kolem rychlosti, změn, a virtuální reality, oni zůstávají jako připomínka minulosti. Živoucí relikvie – s trvalou, plátěnou taškou a železnou holí v ruce. Dřív se o nich říkalo, že to jsou lidé, kteří zažili dvě měny, čtyři prezidenty a pět druhů salámu Vysočina. Dnes k tomu můžeme dodat, že přežili digitalizaci, home office a elektromobily. Jsou hlídači morálky a nepokořenými správci chodníků, míst k sezení v MHD a parkoviště před Lidlem.
Ale my, mladší, jim za jejich službu možná jednou poděkujeme. Až budeme sami v důchodu…
