Článek
Sháněl jsem Labubu. Zní to jako název exotického ovoce nebo zapomenutého kresleného hrdiny z devadesátek, ale ve skutečnosti jde o malou figurku s ušima jako netopýr, špičatými zuby a výrazem, který se pohybuje na hraně mezi roztomilostí a čímsi mírně děsivým. Vzdáleně (velmi vzdáleně) může připomínat „Mončičáka“, kterého jsme jako děti měli my. Vznikla v dílně hongkongského umělce Kasing Lunga a do světa ji vypustila čínská firma Pop Mart. Prodává se v tzv. blind (mystery) boxech, tedy krabičkách, kde není předem jasné, kterou variantu zákazník získá. A právě tahle hra s překvapením z Labubu udělala globální fenomén.
Když jsem tuto hračku začal shánět, velmi rychle jsem narazil na nepříjemnou skutečnost: originály jsou vzácné, zatímco padělků je na trhu nekonečné množství. Policie v Británii dokonce letos zabavila tisíce falešných figurek, a testy odhalily nejen mizernou kvalitu, ale i přítomnost nebezpečných chemikálií. Když se na některé podívám, působí, jako by je někdo odléval z roztaveného odpadkového koše. Barvy vybledlé, detaily křivé, plast zapáchající. Některé kousky se rozpadají prakticky v ruce. To, co mělo být roztomilé, je v těchto případech spíš odpudivé.
Přemýšlel jsem, proč se zrovna tahle figurka stala takovým trendem. Samozřejmě hraje roli systém blind boxů – to napětí, když člověk netuší, co v krabičce najde, je pro mnoho sběratelů návykové. K tomu připočtěme marketingovou mašinérii, která vytvořila dojem, že se jedná o limitovaný a nedostatkový artikl. A celebritní faktor nelze podceňovat: když si Labubu připne na kabelku Rihanna nebo Dua Lipa, z obyčejné hračky se stává módní doplněk. Tím se zájem zvedne o několik řádů a do hry vstoupí další vlna kupujících, kteří figurku možná ani nechtějí, ale nechtějí zůstat stranou trendu.
Labubu se tak z dětské hračky proměnilo v cosi jako společenský status. Kdo má originál, ukazuje, že „ví“, že se umí pohybovat ve správných kruzích a že dokázal ulovit něco, co není samozřejmostí. Upřímně řečeno, nerozumím tomu. Sociální prestiž jsem si vždycky spojoval spíš s knihami, znalostmi, případně zkušenostmi, ne plastovou (plyšovou?) figurkou o velikosti urostlého potkana. Ale trh a poptávka jsou neúprosné. To, co pro jednoho nemá význam, je pro jiného symbolem úspěchu.
Padělky tento status paradoxně ještě posilují. Když je trh zaplaven levnými napodobeninami, vlastnictví originálu získává další nádech výlučnosti. Je to podobné, jako když si někdo koupí falešnou kabelku s logem luxusní značky – originál tím jen víc září. U Labubu to ovšem občas působí groteskně, protože některé padělky jsou opravdu tak nepovedené, že by si je člověk nedal snad ani na latrínu. Ano, tak hrozné některé jsou.
Při tom shánění jsem si uvědomil, že jde o jakousi moderní verzi honby za svatým grálem. Nejde jen o samotnou figurku, ale o pocit, že jsem součástí něčeho většího. O sdílený rituál, kdy lidé otevírají krabičky, natáčejí to na sociální sítě a sledují, kdo ulovil limitovanou edici. Ve chvíli, kdy se z hračky stane kulturní symbol, přestává být podstatný samotný předmět. Důležitější je příběh, který kolem něj vzniká.
A tak, když jsem konečně držel Labubu v ruce, musel jsem se sám sobě zasmát. Vlastním kus plastu, který by mě za normálních okolností ani nenapadlo koupit. Ale teď mám originál, nikoli padělek. A to prý znamená, že se počítám. Že jsem v klubu. Tedy, ve výsledku vlastně ne já, ale dítě. Nevím, jestli je to důvod k hrdosti, nebo spíš k ironickému pousmání. Ale jasno mám minimálně v jedné věci: dokud budou lidé ochotní hledat status i v podobných předmětech a utrácet za ně nemalé peníze, fenomény jako Labubu jen tak nezmizí.
