Článek
Když jsem se kteréhosi dne vydal do obchodního centra na nákup nových bot, netušil jsem, že cestu nazpět domů budu mít i s tragikomickou kulturní vložkou. Toho dne se mi nechtělo řídit a Brno bylo poměrně dost ucpané (Brno je skoro vždycky ucpané, snad kromě půlnoci z neděle na pondělí, Brňáci ví), takže jsem se rozhodl jet autobusem. Zjevně se osud rozhodl mne za to vytrestat.
Nastoupil jsem hned na konečné u jedné brněnské obchodní zóny. V tomhle je ten autobus fajn, jedete od začátku trasy a zastávka je hned u vchodu do obchodního centra. Nemusíte se tedy složitě motat po parkovišti a hledat volné místo pro svoje vozidlo. Ušetří to nervy, ale samozřejmě to není dobrá alternativa v případě, že máte větší nákup.
Spolu se mnou nastoupila i ona. Starší šedovlasá dáma s takovou tou nákupní taškou na kolečkách. Mimochodem – zajímavým faktem u těchto tašek je, že pokud jsou široké maximálně 50 cm, pak se z hlediska pravidel silničního provozu v ČR taková taška nepovažuje za vozidlo, a člověk, který ji vleče, se považuje za chodce. Logicky z toho usuzuji, že tašky širší, než 50 cm jsou vozidlem. Ačkoliv tedy nevím, jak se v / na takové tašce dá jet. :-D Ale to je v tuto chvíli asi jedno.
Paní se pohodlně usadila na sedadle do uličky ve čtyřsedačce a nákupní tašku na kolečkách umístila naproti sobě tak, že se kolem ní nedalo projít na volná sedadla u okna. Pravda, ona ta taška není nejmenší, takže kdyby ji dala do uličky, značně by to ztížilo pohyb cestujících po voze. Předpokládal jsem tedy, že alespoň v případě potřeby paní umožní cestujícím přístup k volným sedadlům, ale kdeže.
Vůz se rozjel a sotva tak učinil, rozlehla se v něm opravdu brutálně hlasitá vyzváněcí melodie mobilního telefonu. Ano, hádáte správně, paní měla zřejmě problém se sluchem (což vzhledem k jejímu věku lze pochopit a lze k tomu být shovívavý) a telefon byl její. Co už chápu o něco méně je to, že důchodkyně klidně nechala ten telefon zvonit zhruba 30 vteřin, přičemž jej ale držela v ruce a komentovala to, kdo jí volá. Tak nějak se domnívám, že ostatní cestující to vědět nepotřebují. Po zdánlivě nekonečně dlouhém čekání se rozhodla hovor přijmout:
„Nooo, Evoooo?“ spustila hlasitostí zhruba stejnou, jakou předtím produkovalo samotné vyzvánění. Po chvilce relativního ticha, kdy zřejmě hovořila Eva na druhém konci spojení, madam pokračovala:
„Neee, já už su pryč odtam, jedu dom!“ Opět chvíle ticha.
„Tak ty seš ale úplně blbá, sem ti říkala, že mi to máš napsat! Já tam nebudu celej den kvůli tobě!“
Zřejmě si Eva vzpomněla, že chtěla, aby jí naše důchodkyně také něco koupila a přivezla. Takto (a stále stejně nahlas) se dámy dohadovaly ještě asi minutu, než byl hovor za doprovodu několika jedovatých a jízlivých poznámek ukončen. Chudák Eva asi bude muset do obchodu sama, protože podle komentářů mojí spolucestující „se tam ona rozhodně vracet nebude a taky nebude nikomu dělat blbce“. Tomu celkem rozumím, pořádek musí být.
Autobus se zatím ocitl v další zastávce a dovnitř se hrnuli další lidé. Přišlo několik tázavých pohledů na volná sedadla ve „čtyřce“, kde seděla ona hlučná cestující, ale ta byla tvrdá jako žula a veškerému tlaku dokázala odolat. Svoji tašku neposunula ani o píď a nadále okupovala celý prostor. A to i přesto, že autobus byl poměrně plný.
Dveře se zavřely vozidlo se dalo do pohybu a opět se rozezvučel mobilní telefon. Ano, opět ten hlasitý. Ano, opět volala Eva. A Ano, cestující v autobuse jí opět sdělila, že již jede domů, a nehodlá na tom nic měnit. Tentokrát to vše ještě vyšperkovala informací, že má výborné místo k sezení, kam se jí vleze i taška, a kde nikomu nezavazí. Tak určitě.
Ze zvědavosti jsem se rozhlédl okolo a zkoumal jsem výrazy ve tvářích ostatních lidí. Někteří, zejména ti mladší, se tvářili pobaveně; dva kluci kolem 16-17 let si polohlasem říkali něco o „nahluchlé bábě“. Nebojte se, taky třeba jednou budete staří. Několik lidí v produktivním věku se na důchodkyni a volná sedadla dívalo s útrpným výrazem. No a ostatní důchodci (pár jich ve vozidle bylo) kroutili hlavami. Zřejmě jednání této osoby také příliš nepochopili.
Třetí hovor. Se slovy (upraveno): „Ale běž do někam už!“ ho paní asi po 30 vteřinách típla. Evidentně se již nehodlala s Evou bavit.
Třetí zastávka. Nastupuje další důchodkyně a míří rovnou k té, která ještě s brbláním schovává telefon kamsi do tašky.
„Ahoj Jituš!“ zahaleká nově příchozí cestující na tu ubrblanou a cpe se přes její tašku na jedno z volných míst u okna. Obě jsou podobně hlasité a započínají zdánlivě nekonečný dialog. Citovat jej zde nebudu. Ve zkratce se několikrát projížděl nákupní seznam, na přetřes přišla i Eva, přičemž se obě cestující shodly, že je naprosto nemožná, a samozřejmě došlo i na léky a vnoučata.
Je mi celkem jedno, o čem mezi sebou ty osoby bavily. Jen si myslím, že by to nemusel vědět celý autobus. S trochou nadsázky si troufnu tvrdit, že to věděli už lidé čekající na zastávce, když se k ní ten autobus blížil.
V dnešní době existují různé zdravotnické pomůcky, například naslouchátka. Lze je pořídit i ve volném prodeji, kde se dají najít kusy třeba za 1000 Kč. Ano, pro někoho to nemusí být malá částka, ovšem zcela jistě je to menší výdaj, než za tu plnou tašku (a ne, podle dialogu obou cestujících to nebyly jen věci základní potřeby). Pak ještě existuje druhá alternativa; tou je navštívit foniatra, který má možnost naslouchátko předepsat; v tomto případě na něj přispívá či jej zcela hradí zdravotní pojišťovna.
Hrdinně jsem dojel až do cíle své cesty, ale byl to boj. Nebyl jsem zdaleka sám, kdo byl z hlasitého rozhovoru obou důchodkyň v rozpacích. Nechápali to ani jejich vrstevníci.
Tímto děkuji všem důchodcům, a nejen jim, kteří se v MHD chovají ohleduplně.
