Článek
V malebném jihomoravském městečku, kde se tradice střetávají s moderními přístupy, se zrodil skutečný majstrštyk komunální politiky. V rámci takzvaných „nevyhnutelných rozpočtových opatření“ se moudré hlavy městské rady rozhodly udělat historický krok: svoz komunálního odpadu bude v jakémsi zkušebním režimu probíhat jen jednou za 14 dní namísto obvyklého intervalu 1 týden. Tento počin, hodný zápisu do kroniky „úsporných reforem z dílny Pata a Mata“, byl – slovy tiskové mluvčí radnice – motivován „nezbytností reagovat na ekonomické výzvy současnosti“. Koneckonců, kdo by chtěl plýtvat penězi na takovou drobnost, jako je včasný a rozumný odvoz odpadu?
Zajímavou koincidencí – a opravdu jen koincidencí, jak by jistě zdůraznila každá oficiální poctivá tisková zpráva – je fakt, že jméno jednoho z radních se v dané době nápadně podobalo jménu osoby, která podle veřejně dostupných obchodních rejstříků figurovala ve vlastnické či výkonné struktuře společnosti, která v městečku zajišťovala zmíněný svoz odpadu. Samozřejmě, jedná se o pouhou shodu jmen – u dané osoby se jedná o kombinaci poměrně obvyklého příjmení, které má každý třetí občan, s ještě obvyklejším křestním jménem, které má každý druhý. Zkrátka něco jako Imrich Kalianko.
Ale vraťme se nyní ke skutečným hrdinům tohoto příběhu – k obyvatelům městečka. Těm, kteří se v červencovém vedru (venkovní teploty šplhaly několik dní po sobě přes 30 °C) naučili, co znamená skutečná občanská zodpovědnost: hermeticky uzavírat popelnice, balit odpadky do několika pytlů, stříkat je deodorantem, a hlavně – nepřijít o rozum. Protože zatímco dříve bylo běžné, že si popelnici vynesli a už za pár minut si ji vzali zpět, nyní se stala pomyslnou černou ovcí domácnosti. Nečpěla však lanolinem, nýbrž rybou, plenami, kostmi z grilovaných žeber a sluncem rozpáleným plastem.
Vrcholné představení celé úsporné strategie se odehrálo hned při prvním opravdu letním „14denním svozu“, konkrétně v pátek 7. července. Popeláři, ostřílení matadoři venkovského zápachu, se blížili k ulici Šeříková (poněkud ironické) s jistotou mužů, kteří vědí, co je čeká. A přesto ani oni nebyli připraveni na to, co následovalo. Jakmile první z nich – podle svědků šlo o zavalitějšího mladíka s oranžovou vestou a černou kšiltovkou – otevřel víko první popelnice, aby prověřil, zda je třeba ji vysypat, okamžitě se sklonil a nekompromisně do ní ještě ke všemu tomu, co tam už bylo, umístil taktéž obsah svého žaludku.
Nezaměnitelný zvuk se rozlehl ztichlou ulicí a rozčísl dopoledne svým dramatickým efektem. Někdo se vyklonil z okna, někdo soucítil, někdo se neudržel a smál se. Nicméně realita byla neúprosná – po 14 dnech letního kvašení byl obsah nádoby natolik aromatický, že přemohl i profesionála z první linie.
Incident samozřejmě ulicí nějakou chvíli rezonoval – někteří jej pojali komicky, jiní tragicky, někdo dokonce dokázal skloubit obé dohromady. Z hlediska ekologie to byl vlastně majstrštyk -fermentace a recyklace v jednom. Legendární Martin Bursík si jistě zamnul ruce.
Radnice reagovala obratem. V tiskovém prohlášení uvedla, že „každé přechodné období přináší určité výzvy“ a že situace bude „monitorována“. Po nějaké době se ukázalo, že úsporné opatření sice skutečně přineslo kýžené úspory (otázkou ovšem je pro koho), nicméně spolu s tím přišlo také riziko malé občanské války a revolty, takže se po nějaké době „jízdní řád“ popelářských vozů vrátil ke starým pořádkům a jsem si jist, že těm tvrdým mužům v oranžových vestách se tím značně ulevilo. Inu zkrátka experiment, který se nezdařil.
A přesto, v tomto příběhu je i cosi krásně symbolického. Jaké jiné měřítko stavu veřejné správy může být přesnější než rytmus, s jakým mizí odpad z našich ulic? V době, kdy se šetří na každém pytlíku na psí výkaly a rozpočet je svatý jako grál Monty Pythonů, po nás někteří chtějí abychom se smířili i s tím, že popelář občas nádobu nejen vyprázdní, ale také do ní sám přispěje. Hlavně když je to ekonomicky efektivní.
Můžeme jen doufat, že příště, až na radnici budou moudré a pomazané hlavy rozhodovat o tom, kde se dá ušetřit, nezvolí někdo variantu, že se voda do obecního vodovodu bude pouštět například jen v sudé týdny. A pokud se tak náhodou stane, snad se v tom případě nenajde další shoda jmen v některém z orgánů příslušné vodárenské společnosti.
