Článek
Světelná křižovatka v malém městě není ničím výjimečná. Klasický kříž, kde se protíná hlavní silnice první třídy s vedlejší komunikací místního významu. Přesto se zde však schází různé lidské povahy: ti, kdo znají pravidla a řídí se jimi, ti, kteří je sice znají, ale řídí se jimi jen někdy, a pak úplní exoti – lidé, kteří se v autě promění v živý paradox. V sobotu dopoledne jsem potkal zástupce poslední kategorie v její nejkoncentrovanější podobě.
Na vedlejší komunikaci je k dispozici jen jeden pruh, ze kterého se však dá jet všemi směry – tedy doleva, rovně i doprava. V tu chvíli tam stála pouze dvě auta; malé a poněkud ošuntělé vozidlo českého výrobce a za ním já. Oba jsme svorně měli zapnutý levý blinkr a očekávali jsme, až světelná signalizace usoudí, že přišel čas nás vypustit z našich pozic.
Po chvíli se skutečně světlo se přepnulo na zelenou, ale vozidlo přede mnou zůstalo stát. Žádné najetí do křižovatky, žádné vyhodnocení situace, nic. Jako by ta zelená na semaforu byla pouze doporučením, nikoli pobídkou k pohybu. Z protisměru přitom nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí; nacházel se tam sice velký kamion, ale podle aktivní směrové signalizace se stejně jako my chystal zatočit vlevo. V civilizovaném provozu to znamená krásnou, plynulou „šipkovou“ výměnu: on odbočí doleva, my také, a nikdo nikomu nepřekáží. Křižovatka tomu dokonce pomáhá vytvarováním pruhů – opravdová ukázka inženýrského míru na silnici.
Jenže pán ve vozidle přede mnou, říkejme mu třeba Laďa, tuto tichou dohodu očividně nikdy neslyšel. Zíral přes volant svého rezavého vozu, jako by čekal na nějaké zjevení. Otáčel hlavou k semaforu, pak na vozidla do protisměru a Bůh ví proč také doprava. Toto několikrát zopakoval.
Předpis je neúprosný: pokud oba směry odbočují vlevo, nikdo nikomu nekříží dráhu. Stačí plynule zatočit a každý je během vteřiny bezpečně pryč. Pan Ladislav ale v tu chvíli působil dojmem, že se mu nad hlavou točí ozubená kolečka a celé to do sebe nějak ne a ne zapadnout. Inu zkrátka, složitá situace. Jeho pravá noha se pevně tiskla k zemi, patrně brzdový pedál považovala za bezpečný ostrůvek uprostřed rozbouřeného moře silniční logiky.
Po nějaké chvíli jsem usoudil, že zřejmě bude potřeba dodat tomu dobrému muži odvahy, takže jsem krátce zatroubil. Něco jako „tak jedeme, kamaráde, nikdo nám nezavazí“. Celkem překvapivě to v dotyčném asi způsobilo nějaké vzbouření všeho testosteronu, který zrovna měl k dispozici, neboť neváhal stáhnout okénko (podle toho, jak dlouho to trvalo, bylo asi ještě na kličku), načež mi velmi sugestivně naznačil, že jsem jasná jednička. Sluší se podoktnout, že pán příliš neovládal multitasking, protože zatímco gesty vyjadřoval svůj názor na moji osobu, auto mu poskočilo a „zdechlo“. Celé to bylo takové komické ovšem se silnou příchutí tragična.
Jeli jsme za sebou několik dalších stovek metrů, než jsme dorazili k další křižovatce. Tam se ovšem naše trasy již lišily, takže jsme tentokrát stáli každý v jiném pruhu a zároveň vedle sebe. Měl jsem tedy možnost si toho člověka prohlédnout. Byl to chlapík asi kolem padesátky, vlasy měl podobně mastné jako triko a zrovna konzumoval jakousi bagetu. Mlčky jsem zakroutil hlavou. „Laďa“ si toho všiml a i když jsem jej přes zavřené okénko neslyšel, ze rtů se dalo celkem bez problémů odečíst, že se pokoušel zpochybňovat moji sexuální orientaci. Sebereflexe žádná.
Pak jsme se naštěstí rozjeli každý jinam. Já s lehce zvedlým obočím a názorem, že tito jedinci by měli být zbaveni možnosti řídit motorová vozidla, on možná s dobrým pocitem, že svou opatrností zabránil potenciální dopravní nehodě s fiktivním protijedoucím vozidlem. Dost možná si také myslel, že mi to nehorázně nandal; nepřekvapilo by mě to. Uvědomil jsem si, že vlastně nejde o jednoho rozzlobeného řidiče, nýbrž o syndrom. Syndrom člověka, který se raději postaví za brzdu, než by připustil, že existují pravidla zjednodušující život. A pokud mu to připomenete, pocítíte jeho verbální i manuální palebnou sílu.
Co se s tím dá dělat? Odpověď je banální: nic. Na cestách se potkáváme s celou směsicí lidských povah a na některé neplatí domluva ani pravidla. Můžeme jen doufat, že logika provozu občas převáží nad jejich osobním úsudkem. A tak, až příště potkám podobného jezdce, nejspíš opět zlehka zatroubím. Ne proto, že bych doufal ve změnu. Spíš jako hudební podkres k absurdnímu divadlu, v němž je prostředníček tím nejpádnějším argumentem, jenž dotyčný jedinec dokáže přinést do „debaty“.
