Článek
Existují zvuky, které člověk pozná okamžitě. Zvuk šustění bankovek. Cinknutí nové zprávy v telefonu. Nebo ten sotva slyšitelný, ale nezaměnitelný smích, který si šeptáme jen pro sebe – „muhehe“. Nejde o smích, který by se ozýval přes celou místnost – právě naopak. Je to smích diskrétní, spiklenecký, určený jen vám a vašemu tichému momentu triumfu.
„Muhehe“ je vždy trochu sobecké, ale v tom nejméně škodlivém slova smyslu. Je to odměna za to, že jste dnes vyhráli drobnou, osobní bitvu. Možná to byl boj s parkovacím automatem, možná souboj se zuřivou důchodkyní ve frontě u pokladny supermarketu. V obou případech se ve vás ozve totéž: lehké zašimrání v koutcích úst a ten krátký zvuk, který by v přepisu slovníku zvuků rozhodně stál mezi „škodolibý smích“ a „povzdech spokojenosti“.
Tento typ smíchu má své zákonitosti. Nikdy se neozývá bezdůvodně – je reakcí na konkrétní situaci, ve které máte navrch. A právě proto je tak uspokojující. Když se vám podaří vejít do tramvaje přesně ve chvíli, kdy se dveře za vámi zavírají a venku zůstane stát někdo jiný, slyšíte to uvnitř. Muhehe. Když najdete poslední čistý hrnek v kancelářské kuchyňce a nemusíte si kávu nalévat do kelímku od jogurtu – muhehe. Když se vám podaří elegantně vyhnout online poradě, která neměla cíl ani výsledek – muhehe.
Je to krátké, sotva slyšitelné, ale o to intenzivnější. Čím menší je vítězství, tím větší je vaše osobní radost; matematik by řekl, že se jedná o nepřímou úměru. V tom je kouzlo „muhehe“ – nepotřebuje velká vítězství, jen ta vaše, soukromá.
Pokud bychom pátrali po původu, pravděpodobně bychom zjistili, že „muhehe“ provází lidstvo odjakživa. Pralidé v jeskyni si ho mohli zamručet, když ulovili lepší kus masa než sousední tlupa. Středověký písař si ho zřejmě odfrkl, když nenápadně vsunul chybu do dopisu svého politického rivala. A dnes? Dnes se „muhehe“ přestěhovalo na sociální sítě. Tichá radost, že jste v diskuzi napsali poslední, chytrou poznámku, která umlčela protivníka, má stejný zvuk jako když vám z automatu vypadnou dvě sušenky za cenu jedné. Jen už ji slyšíte sami ve svých myšlenkách, zatímco se obrazovka pomalu zhasíná.
„Muhehe“ má i svou specifickou fyzickou podobu. Nebývá doprovázeno širokým úsměvem. Spíš jemné nadzvednutí koutků, možná lehký pohled stranou. Pokud chcete vypadat jako profesionálové v oboru, můžete přidat pomalé přejíždění brady dlaní – klasické gesto „něco se mi povedlo“. Není to ale nezbytné. Pravý znalec si vystačí i bez divadla, protože ví, že nejde o efekt, ale o pocit.
Zajímavé je, že „muhehe“ má různé intenzity. Existuje varianta „pracovní“ – ta se ozývá při malých úspěších v kanceláři, které není radno příliš okázale oslavovat. Pak je tu „domácí“ – například když se vám podaří sníst poslední zmrzlinu, aniž by si toho rodina všimla. A nakonec „společenská“, která se ozývá, když někde nenápadně získáte výhodu – třeba místo u stolu s výhledem, zatímco jiní sedí u dveří na toaletu.
Ačkoliv se může zdát, že „muhehe“ je čistě škodolibé, není tomu tak. Může být i radostné a upřímné, pokud se o něj podělíte.
Psychologové by možná řekli, že „muhehe“ je malý ventil. Ventil, kterým si uvolňujeme nahromaděné drobné napětí. Ty okamžiky, kdy jsme chtěli nahlas zakřičet „ha!“, ale věděli jsme, že by to bylo nepatřičné, tak se to přetaví do tichého, kontrolovaného výdechu radosti. A to je možná důvod, proč je tento smích tak univerzální.
Ve skutečnosti si ho můžete dovolit v mnoha situacích, aniž byste působili nevhodně. Ve frontě, když se otevře nová pokladna a vy jste první, kdo přeběhne. Na parkovišti, když řidič SUV marně manévruje do úzkého místa, které vy s malým hatchbackem obsadíte během pár vteřin. Nebo při onom známém momentu, kdy se vám podaří vyhnout nepříjemnému setkání pod záminkou, že „už bohužel máte jiný program“.
Aby bylo jasno – „muhehe“ se nepoužívá k ponižování. Není to smích do očí, ale pro sebe. Proto zůstává nenápadné. Pokud byste ho vyřkli nahlas a dívali se při tom dotyčnému přímo do očí, změnilo by se v posměch. A to už není kouzlo „muhehe“, ale obyčejná neslušnost.
Zajímavé je, že když se na tento zvuk soustředíte, začnete ho slyšet častěji – u lidí kolem sebe i ve vlastní hlavě. Všimnete si ho u kolegyně, která si právě přivlastnila nejlepší propisku z firemního skladu. U souseda, který si stihl zabrat lavičku ve stínu, zatímco ostatní stojí na slunci. A nakonec i u sebe, když zjistíte, že jste se vyhnuli nepříjemné povinnosti jen díky dobrému načasování.
„Muhehe“ je tedy malým připomenutím, že vítězství není jen o velkých cílech a medailích. Někdy je to jen o tom, že se vám dnes podařilo být o krok napřed. Ať už šlo o drobnost, nebo o moment, na který budete vzpomínat ještě večer, stojí za to si ho užít. V tichosti, s lehkým úsměvem, a s tím známým pocitem.
