Článek
Bylo všední odpoledne a já jsem se vydal nakupovat. Takový ten den, kdy máte v peněžence dvě stovky a v hlavě rozhodnutí, že si po celodenním kolotoči a shonu zasloužíte malou odměnu. Vstávání, káva, pohled do zrcadla a krátká existenciální krize, v práci blázinec. Nicméně jsem přežil, a to se přece musí oslavit, ne? Odhodlaně, s hlavou vztyčenou jsem tedy zaplul do jedné místní samoobsluhy. Moje vize byla poměrně jasná - koupím něco, co mi mě „vyzenuje“ a zbaví stresu z dnešního dne.
Našel jsem to rychle. Můj artikl. Dóza belgických pralinek s líbivým nápisem „LIMITOVANÁ EDICE“ a cenovkou přeškrtnutou z původních 169,90 Kč na sympatických 119,90 Kč. Nepochybně to musel být zásah vyšší moci. Záblesk štěstěny mezi regály s prošlou tatarkou a nechutně rozmočenými krabicemi od mléka. Vzal jsem tu kartonovou krychli do ruky tak jemně, jako kdybych hladil čelo novorozeněte. Šel jsem tedy k pokladně, ale tam začal problém.
Sken, pípnutí a displej zobrazil částku 169,90 Kč.
Zpozorněl jsem.
„Promiňte,“ oslovil jsem pokladní, „toto není správně, na regálu byla cena 119.“
Pokladní, žena ve věku „mám tři dospělé děti, a nervy v kýblu“, se na mě podívala tím pohledem, kterým matka varuje dítě, že jestli ještě jednou zahodí tu hračku, tak je dnes bez večerníčku nebo jakékoliv pohádky na dobrou noc.
„Bohužel cena, kterou mám v systému, je jiná,“ odvětila věcně.
„To sice chápu, ale já tam tu cedulku viděl, víte? A na těch bonbonech je taky 119.“
„Tak to asi někdo špatně přelepil.“
„Někdo? Vy nevíte, kdo to byl? Vy na to snad najímáte externí firmu?“
Zasmál jsem se. Ona ne. Zopakovala, že cena je v systému. Systém je neomylný. Systém nikdy nelže. A tehdy jsem udělal to, co každý slušný občan dělá, když cítí, že je mu upíráno základní lidské právo na sladkost (nebo vlastně cokoliv jiného) se slevou. Představil jsem se.
„Madam… vy asi nevíte, kdo já jsem,“ řekl jsem tvrdě, ale přesto s jemným úsměvem, s rukou položenou na pokladním pásu jako generál, který se chystá pronést řeč před poslední ofenzivou. „Já jsem dvojnásobný mistr České republiky v močení do láhve z výšky. Letos jsem obhájil titul.“
Pokladní se na chvíli zarazila. Přestala ťukat do pokladny. Pak si mě prohlédla od hlavy až k patě, jako by nemohla uvěřit tomu, jak úspěšného muže před sebou má. A pak se nezačala smát. Začala se doslova řehtat.
„Promiňte,“ vzlykala mezi výbuchy smíchu, „já… já jsem si to vůbec neuvědomila… a tak jsem se poctivě na to finálové klání koukala!!“
Ke smíchu se postupně začali přidávat další lidé, až v okolí nebylo možné najít nikoho, kdo by dokázal zachovat kladnou tvář. Jeden pán se dokonce začal dusit rohlíkem a manželka mu musela dát napít kefíru, aby nedošlo k fatálním dějům. Já tam stál, s krabicí bonbonů v ruce, a zvažoval, zda odejít se ctí, nebo vytrvat a domoci se svojí zasloužené slevy. Jednak to na té krabici bylo napsáno, a jednak přece nejsem jen tak ledajaký zákazník, ne?
Situace se však vyvinula rychle. Vedoucí směny přiběhla, a pokladní jí s obtížemi (stále se smála) vylíčila situaci. Bylo vidět, že i té dobré ženě z nižšího managementu prodejny cukaly smíchem koutky, ale bez jediného slova mi odebrala moji krabici sladkého potěšení, vystornovala ji (asi), pak ji pípla znova a zadala do pokladny slevu manuálně.
„Prosím vás, už raději běžte,“ řekla mi ještě při placení, stále se přemáhajíc, aby se nezačala smát také. Inu, kšeft je kšeft, a když se někdo směje, až se za břicho popadá, tak pochopitelně nepracuje.
Misi jsem splnil, a tedy jsem šel. Nyní již všichni vědí, jak důležitým a vlivným zákazníkem prodejny jsem.
Venku jsem si sedl na lavičku a otevřel ty pralinky. Byly průměrné jako spousta věcí v životě – určitě nedosahovaly kvality mého těžce vybojovaného titulu.
Ale sladkost vítězství – ta chutnala skvěle.
P.S.: Ano, tento příběh má za cíl parodovat články, které se zde poslední dobou rozmnožily; situace, kdy si mimořádně drzý prodavač či prostořeká prodavačka dovolí zpochybnit například kupní sílu pisatele, jenž je ovšem (jak jinak) přinejmenším ředitelem ČOI. Neberte tedy ten příběh úplně doslova… 😊
