Článek
K jednomu z mých předchozích článků jsem obdržel zajímavý komentář, který mě přiměl k zamyšlení. Pojďme si jednotlivé teze v komentáři uvedené v trochu rozebrat…
„Možná kdyby autor byl žena, situaci by pochopil. Já souhlasím se vším, co bylo napsáno ve zmíněném článku - i na základě žité zkušenosti. Byl navíc dobře vyargumentovaný. Postarat se o sebe musí každý sám, na druhou stranu: ženy u toho musí být vždy milé, pokorné, i tak podle části společnosti patří do kuchyně. No a bude je potom stát živit, když jim bude chybět kvalifikace a sebevědomí? Tam najednou platí pravidla pro všechny totožně. Ve skutečnosti ženy potřebují rozvíjet tytéž dovednosti jako muži, jako kdokoli.
Nebyla jsem psychicky odolný člověk a nesouviselo to s přecitlivělou výchovou, ale naopak s tvrdostí. Ta totiž dokáže na sebevědomí napáchat horší škody než empatie, i kdyby byla ta empatie bezbřehá (což neříkám, že byl měl být cíl). Jo a nejsem generace z, tudíž ani do generace tzv. sněhových vloček nepatřím, jakkoli mi připadá, že je trend říkat tak každé mladé generaci, brzy se to přesune na „alfu“ a pak na další generaci. Přitom ve schopnosti přiznat slabost je vlastně síla. Proto mladou generaci za neodolnou nepovažuji. Je dobře, že se diskutuje o tématu duševního zdraví a přepisují se staré vzorce ve výchově. Chápat to jako útok na všechny rodiče, je paradoxně docela přecitlivělá reakce.“
1. „Možná kdyby autor byl žena, situaci by pochopil“
Toto tvrzení je jeden velký omyl. Porozumění čemukoliv se neodvíjí od pohlaví, ale od schopnosti myslet a analyzovat. Fakta, logika a zkušenost nejsou výsadou žen ani mužů. Kdybychom připustili, že jen žena může rozumět ženám, pak bychom museli tvrdit, že muž nemůže vychovávat dceru nebo že žena nemůže psát o mužské psychologii. Takto svět nefunguje. Rozumět znamená chápat, ne sdílet biologii.
2. „Ženy musí být milé a pokorné, a i tak podle části společnosti patří do kuchyně.“
Tohle tvrzení vychází spíš z předsudku autorky komentáře než z reality. Česká společnost už dávno není místem, kde by ženy „patřily do kuchyně“. Podle dat Českého statistického úřadu z roku 2024 je mezi vysokoškolsky vzdělanými lidmi více žen než mužů. Jak to tedy koresponduje s představou, že ženy nemají prostor k profesnímu růstu? Naopak, ženy dnes běžně zastávají vedoucí pozice v medicíně, právu, vědě, IT i veřejné správě. Platové rozdíly se navíc za posledních patnáct let snížily z přibližně 22 na zhruba 15 procent – a i ten zbývající rozdíl souvisí především s pracovní dobou a mateřstvím, nikoli s „předsudky“ či diskriminací.
Jinými slovy: společnost už ženy do kuchyně neposílá. Většinou to tvrdí jen ti, kdo si z feminismu udělali karikaturu, nebo těží z falešného pocitu, že boj, který už byl vyhrán, stále pokračuje.
3. „Ženy potřebují rozvíjet tytéž dovednosti jako muži.“
S tímto naprosto souhlasím — jenže právě to dokazuje, že pohlaví v celé debatě není klíčové. Dovednosti jako rozhodnost, vytrvalost nebo duševní odolnost nejsou „mužské“ ani „ženské“. Jsou lidské. A právě o tom byl původní článek, na který autorka komentáře reaguje – o univerzálních principech, ne o rozdělování podle pohlaví. Pokud někdo mluví o potřebě větší psychické síly nebo osobní zodpovědnosti, neútočí tím na ženy, ale apeluje na člověka jako takového.
4. „Nebyla jsem psychicky odolný člověk a nesouviselo to s přecitlivělou výchovou, ale naopak s tvrdostí.“
Podle klasických výzkumů (Baumrind, 1991; Maccoby & Martin, 1983) se nejlépe osvědčuje takzvaná autoritativní výchova – tedy kombinace empatie a jasných hranic. Stejný závěr potvrzují i novější studie. Například Šolcová a kol. (2016) v dlouhodobém českém výzkumu zjistili, že vřelý, ale zároveň důsledný přístup rodičů souvisí s vyšší psychickou odolností („sense of coherence“) v dospělosti. Podobné výsledky přinášejí i nové mezinárodní práce z posledních let – ukazují, že děti, které vyrůstají v prostředí s pevnými pravidly, ale zároveň s pochopením a respektem, bývají sebevědomější a odolnější vůči stresu.
Jinými slovy, výchova dnes nemá být diktátorská, ale ani bezbřehá. Dítě potřebuje vědět, že existují hranice, stejně jako potřebuje cítit, že je milované. Skutečná síla rodiče nespočívá v přísnosti, ale v tom, že dokáže spojit pevnost s lidskostí.
Extrémní tvrdost škodí, ale úplná volnost rovněž. Resilience vzniká tam, kde se dítě učí překonávat překážky, ne tam, kde je svět (nebo rodič, kdokoliv) za něj odstraňuje.
5. „Ve schopnosti přiznat slabost je vlastně síla.“
S tím lze do určité míry souhlasit – ale skutečná síla se projeví teprve tehdy, když se člověk dokáže ze své slabosti zvednout. Přiznat si ji je důležité, jenže to by měl být začátek vzestupu, nikoliv konec cesty. Pokud se slabost promění v trvalý postoj, pak to rozhodně není v pořádku. Skutečná duševní síla se pozná podle schopnosti růst, případně zotavit se po „pádu“ a jít dál – ne podle toho, jak dlouho zůstáváme v roli oběti.
6. „Chápat to jako útok na všechny rodiče, je paradoxně docela přecitlivělá reakce.“
Tady je vidět zajímavý rozpor. Autorka komentáře na jedné straně volá po empatii, ale na straně druhé jiný názor označuje za přecitlivělost. Pokud chceme porozumění, měli bychom ho dopřát i těm, kdo s námi nesouhlasí.
Nesouhlas není útok. Kritické myšlení není bezcitnost. A empatie, která platí jen pro jeden ("ten správný") pohled, už není empatií. To je dobré mít na paměti.
Konstruktivní kritika má v debatě stejnou roli jako například zábradlí na mostě – nebrání nám jít dál, jen pomáhá udržet směr a chrání nás před pádem. Neznamená útok, ale zájem o pravdu. Umožňuje spojovat odlišné pohledy a hledat cestu, která dává smysl, zlepšovat se. V době, kdy se nesouhlas často bere jako osobní urážka, je právě schopnost vést kritiku s respektem možná tím nejdůležitějším projevem empatie, jaký máme.
