Článek
Rohlík na zemi a zpět mezi své: Matka, dítě a malé supermarketové drama
Byl to obyčejný den. Nadnárodní hypermarket pulzoval životem, lidé se míjeli s výrazem zamyšlení nad tím, co budou dnes vařit k večeři, a místem voněly právě dopečené koblihy svojí známou vůni; zrovna je jeden z pracovníků vytáhl z pece. Mladou matku, tedy respektive její dítě, které by věkem spadalo někam do kategorie „zvídavý předškolák“ však koblihy nezajímaly. Toužilo – jako mnoho jiných v tomto věku – po rohlíku.
A dítě také neváhalo a ihned se jednoho zmocnilo. Obyčejný, světlý, měkký rohlík, takový, jaké často tvoří páteř českých snídaní i svačin. Stačila ale chvilka nepozornosti – jak už to u dětí bývá – a pečivo z ruky s tlumeným nárazem spadlo na zem. Na tu ne zrovna třpytivě čistou dlažbu u regálu. Skončil u kolečka vozíku, nepochybně obalen prachem a dalšími neidentifikovatelnými nečistotami.
„Mamííí, mně to spadlo,“ zahlásil malý človíček s dětskou směsí smutku a bezradnosti.
Na to matka, bez větší emoce, sáhla pro rohlík, OFOUKLA jej (ano, opravdu to udělala) – a než kdokoliv stihl cokoli říct, kus pečiva přistál nazpět v regálu mezi ostatními rohlíky.
Na pár vteřin zavládlo ticho, dítě nasadilo tázavý pohled. A pak přišel ten dotaz, který přijít musel: „Mamí, proč si ho nekoupíme, když spadl?“
„No přece právě proto, vždyť byl na zemi!“ odvětila matka s přirozenou logikou, jako by tím celá věc končila. Ale ona neskončila.
Tahle věta – „vždyť byl na zemi“ – je klíčem k celé absurditě. Pokud něco bylo natolik špinavé, že si to člověk nechce vzít domů, proč by si to měl vzít někdo jiný? Proč se rohlík, jenž byl „kontaminován“, vrací zpátky mezi potraviny, které si další zákazníci zakoupí?
Není to jen otázka hygieny. Je to otázka elementární lidské slušnosti, empatie a schopnosti představit si, že i jiní lidé si zaslouží rohlík, který se blíže neseznámil s dlažbu obchodu. Místo toho jsme svědky gest, která působí, jako by slušnost a zdravý rozum měly v regálu jinou cenovku.
Vždyť koš je hned vedle…
V supermarketu, jen pár metrů od regálu s pečivem, je samozřejmě také odpadkový koš. Nabízí se tedy otázka, proč v tomto případě nemohl naplnit své poslání. Proč byla první volba zákaznice vrátit kontaminovaný rohlík zpět mezi ostatní, jako by šlo o zbloudilého turistu, který jen omylem zabloudil z cesty?
Odpovědí může být celá řada. Možná si neuvědomila dopad svého činu. Možná si řekla, že to dělají všichni. Nebo možná nechtěla platit za něco, co už podle ní nemělo hodnotu. Ale pokud nemělo hodnotu pro ni, proč by to mělo mít hodnotu pro někoho jiného? A hlavně, nemyslím si, že by po ní někdo chtěl zaplatit 3 koruny za rohlík. Nicméně i kdyby náhodou ano, je to pořád menší zlo, než ta nechutnost, kterou provedla. Nemluvě o tom, že některé obchody k vyhození znehodnoceného zboží přímo vybízejí.
Malé dítě, velké morální zrcadlo
Zarážející na celé situaci byla reakce dítěte. Děti mají v sobě vrozený smysl pro spravedlnost. Vědí, že když jim spadne lízátko, už ho prostě znovu cucat nemají. Vědí, že když něco ztratí nebo pokazí, musí za to nést následky. A v jejich světě je tedy otázka: „Proč si ho tedy nevezmeme?“ naprosto legitimní. Pokud je něco znehodnocené, má to být zlikvidováno. Ne zamaskováno.
Odpověď matky tak paradoxně odhaluje hlubší vrstvu pokrytectví: „Byl na zemi.“ Jinými slovy – nechci to já, ale klidně to může mít někdo jiný. Což je mentální gymnastika, kterou si člověk musí dlouho trénovat, aby v ní neviděl morální problém.
Možná si řeknete – je to jen rohlík. Nestalo se nic závažného. Jenže právě na těchto malých situacích se ukazuje, jak moc jsme nebo nejsme schopni myslet na druhé. Hygiena je jedna věc. Zodpovědnost a charakter druhá. Drobnosti – jako jestli rohlík z podlahy vrátíme zpět, nebo ho s omluvou odneseme do koše – vytvářejí celkový obrázek společnosti.
A ne, nejedná se o zbytečné moralizování. Jde o běžné každodenní momenty, ve kterých máme možnost volit mezi tím, co je pohodlné, a tím, co je správné. A nebo se prostě jen nechovat jako prase.
