Článek
Karolínka byla čtyřletá holčička, prostě andílek k pohledání. Její energie byla nevyčerpatelná a schopnost vnímat okolní svět s naprostou precizností až zarážející. Na rozdíl od většiny dětí se zajímala o detaily, které by většina dospělých považovala za banální, nebo by je rovnou vůbec nezaznamenala.
Adam (říkejme mu tak, skutečné jméno bohužel neznám), mladý muž kolem 20 let, se jednoho dne právě vracel z posilovny. Jako mnoho jemu podobných sportovců měl svůj rituál - po intenzivním tréninku se nikdy nevyhnul proteinové tyčince. Tato svačina byla pro něj svatým grálem po každém cvičení, dokonce by se podle jeho figury mohlo zdát, že byla i jedním z hlavních důvodů, proč vůbec cvičil; aby si nakonec mohl pochutnat na tom sladkém zázraku, který mu dodával pocit, že je nejen silný, ale i zdravý.
Všechno bylo v pořádku, dokud se neobjevila Karolínka. A právě tato Karolínka se stala svědkem Adamova „prohřešku“.
Adam, jako obvykle, vytáhl svou oblíbenou tyčinku a s naprostým uspokojením, které přichází jen po vyčerpávajícím tréninku, ji začal konzumovat. Nebyla velká, po několika krocích tedy již nebylo co dále spotřebovávat, a protože v dosahu 2 metrů nebyl žádný odpadkový koš, Adam hodil obal na zem.
A právě v té chvíli si všeho všimla Karolínka. Stála opodál, její malé ruce zaujaly polohu „v bok“, a oči měla upřené na Adama. To, co viděla, ji rozhodilo. Něco bylo špatně. Něco nebylo správně.
„Seber to, to se nedělá!“ zaječela Karolínka přísným, pištivým hlasem. Její prst ukazoval přímo na Adama, jehož obal ležel na zemi jako symbol lidské lenosti a bezohlednosti. V tu chvíli se Adam zastavil a ztuhl. Rukou si přejel po čele a uvědomil si, že to není jen nějaké malé děvčátko, ale morální soudkyně. A ta mu právě vydala rozsudek.
Adam na ni nechápavě pohlédl. Mávnul rukou, jako by to byla jen dětská hra a chystal se z místa odejít. Jenže Karolínka to vůbec nebrala jako hru.
„Seber to, to se nedělá! Hoď to do koše!“ Karolínka už šla rovnou k obalu, jako kdyby to bylo něco, co by muselo být v tu chvíli bezodkladně vyřešeno. Adam si začínal pomalu uvědomovat, že to, co začínalo jako malé znepokojení, se pomalu měnilo v obrovský trapas. To malé dítě mu zjevně ukazovalo, jak být správným člověkem.
A zatímco Karolínka tam dál s neochvějnou logikou stála a prstem ukazovala na předmět doličný na chodníku, Adam se nakonec cítil jako největší hlupák na světě. „No do hýždí už taky,“ zamumlal si pod nos, když konečně, v zoufalé snaze uniknout pohledu ostatních, zvedl obal a hodil ho do koše. Karolínka stála nad ním jako dráb, který mu právě ukázal, co znamená mít slušné vychování.
Ostatní přítomní, kteří celou scénu sledovali, jen stěží skrývali úsměvy a zlomyslné úšklebky, někteří z nich se o to ani příliš nesnažili. Ale Adam… ten zrudl jako pivoňka. Věděl, že to není jen o tom, že hodil obal do koše. Bylo to o něčem větším. Bylo to o tom, že v tu chvíli to malé dítě, které si možná ještě ani neumí zavázat boty, bylo lepším člověkem než on.
„Děkuju,“ řekl Adam nakonec se vztyčenou hlavou. „Seber to, to se nedělá,“ zopakoval si v duchu její slova a zamířil domů, tentokrát s pocitem, že svět není jen o tom, co si vezmeš, ale i o tom, co necháš (nebo v tomto případě nenecháš) za sebou.
A tak Karolínka ukázala nejen Adamovi, ale i všem kolem, že slušnost není závislá na věku. I malá čtyřletá holčička v sobě někdy může mít větší moudrost než leckterý dospělý. A že pokud každý z nás udělá malé správné rozhodnutí, třeba v podobě vyhození obalu do koše místo na zem, svět kolem nás bude o zase něco lepší…
