Článek
Jednoho letního dne jsem se z práce vydal domů dříve. Flexibilní pracovní doba mi to umožňovala a navíc bylo pěkné počasí, takže jsem chtěl odpoledne strávit jinde než v kanceláři. Uvažoval jsem o nějakém sportu. Jenže jak už to tak bývá, vše nakonec dopadlo úplně jinak.
Cesta mě vedla mimo jiné i malým parčíkem. Chodím tudy skoro každý den; z jedné strany jsou domy a z druhé kousek zeleně. Když jsem tím místem procházel, zapípal mi v kapse telefon, samozřejmě ten pracovní. Ač nerad, vytáhl jsem jej z kapsy a přečetl jsem si email, který mi dorazil. Bohužel na něj bylo třeba odpovědět – to ale za chůze moc dobře nejde, proto jsem se rozhlédl okolo, kam bych si mohl na chvíli sednout.
V parčíku je pískoviště a kolem něj lavičky. Jedna z nich sice byla obsazena nějakými dvěma ženami, ale ty zbývající byly volné, a tak jsem toho využil. Na pískovišti si hrály děti, myslím, že byly 3, nicméně byly v klidu a nekřičely, takže jsem jim nevěnoval pozornost. Ostatně – mají na té lavičce matky…
Pustil jsem se tedy do psaní emailu, ale z toho mě najednou vyrušil nesmělý dětský hlásek: „Strejdo, nechtěl by sis se mnou na chvíli hrát?“
Na chvíli jsem přestal psát, ale situaci jsem vyhodnotil tak, že to nebylo určeno mně. Ostatně přišel jsem sem sám…
Jenže ono se to za chvíli ozvalo znovu a mnohem blíž: „Strejdo, nechtěl by sis se mnou prosím na chvíli hrát?“
Přiznám se, že jsem se tak trochu lekl, tohle jsem opravdu nečekal. Zvedl jsem oči od displeje telefonu a přede mnou stála asi pětiletá dívenka, jedna z těch, které si před tím hrály na pískovišti. Dost jsem znejistěl. Jednak jsem ji vůbec neznal a pak taky hrajte si na pískovišti s cizím dítětem… ještě mě někdo z něčeho nařkne. Nicméně výrazné a prosebné dětské oči na mě hleděly dál a musel jsem nějak odpovědět.
„Ahoj, a pročpak si nehraješ s těmi dalšími dvěma holčičkami?“ zeptal jsem se, protože mě v tu chvíli nic rozumnějšího nenapadlo.
„Ony hrají hru, která mě nebaví,“ dostalo se mi jednoduchého vysvětlení.
„No… a nebude to třeba mamince vadit, že si hraješ s cizím pánem?“ na jednu stranu jsem si pořád připadal strašně divně a nepatřičně, na druhou stranu bylo vidět, že dítě se nechce jen tak vzdát.
„Nene, maminka mi za to ještě nikdy nevynadala,“ řekla s úsměvem holčička.
Pronesla to tak odzbrojujícím tónem, že jsem vlastně ani nevěděl, jak odporovat. Letmým pohledem jsem prověřil ty dvě ženy na lavičce naproti – byly právě zabrány do nějaké diskuze a jedna druhé něco ukazovala na telefonu. Nu, snad nebude tak zle, ostatně matka určitě zná své dítě, takže ví, že tohle dělá…
„Tak dobře, ale chvilku počkej, musím ještě napsat něco do práce, jo? A jak se vlastně jmenuješ?“
Holčička byla Kristýnka. Poté, co jsem dopsal pracovní mail, jsem si sedl na kraj pískoviště (však kraťasy se vyperou) a se zájmem jsem poslouchal její vyprávění, jak se v pískovišti snažila vyhloubit tunel, ale ten jí spadl, protože na něj pak omylem šlápla. Požádala mě o pomoc se stavbou nového a po nějaké době se nám skutečně podařilo něco jako tunel vyhloubit. Prý to bude skrýš na hračky a taky doupě pro figurku medvěda, s níž se vzápětí vytasila.
Kristýnka celou dobu něco povídala, hlavně o tom, jak chodí do školky a učí se nové věci, protože přece příští rok půjde do školy (takže jí asi opravdu bylo 5), o tom, že chodí do keramického kroužku, ale moc jí to nejde a vyrábí samé placky, kterých už má několik i doma v pokojíčku. Bylo to milé dítě, na svůj věk velice rozumné a energické. Dokonce se s ní dalo i inteligentně povídat, aniž by měl člověk pocit, že se baví s malou holkou. Zkrátka, v mnoha ohledech mě překvapila.
„Strejdo, a co ty vlastně děláš za práci?“ zeptala se Kristýnka mezi řečí. Vysvětlil jsem jí tedy, že pracuji převážně s počítačem.
„To já až budu velká, chtěla bych zpívat. Chtěla bych, aby se na mě lidi usmívali, a abych dostávala kytičky, “ prohlásila sebevědomě.
Během naší debaty pak dámy na lavičce usoudily, že nastal čas odchodu. Začaly se zvedat a vyzvaly děti k ukončení hry a sbalení hraček. Kristýnka se ale nebalila. Chvilku se zájmem sledovala ostatní dvě děvčata a pak nerušeně pokračovala v nakládání písku do jednoho z kyblíků, které měla po ruce. Dokonce ani když matky vzaly ostatní dvě děti a jaly se odcházet, s Kristýnkou to ani nehnulo. Zpozorněl jsem.
„Kristýnko, vždyť ti utečou,“ prohlásil jsem směrem k holčičce, která se zrovna snažila přemístit kyblík plný písku na jiné místo.
„Kdo?“ ptalo se dítě nechápavě.
„No máma a kámošky, podívej, už odcházejí.“
„Ale to není moje máma, to jsou nějaké cizí paní,“ prohlásila dívenka bezelstně a podívala se na mě.
Přiznám se, že mi to vyrazilo dech, celou dobu, a že to bylo dobře přes hodinu, jsem si na pískovišti hrál s cizím dítětem v domnění, že tu má rodiče.
„Aha, takže maminka si sem pro tebe přijde?“ zeptal jsem se zmateně.
„Ale kdepak, maminka tu se mnou je. Ona mě hlídá z nebíčka…“
