Článek
Když stát oznámí, že se chystá „něco sledovat“, málokdy to znamená, že nám chce ulehčit život. Tentokrát padl jeho zrak na internetová videa. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání spolu s několika ministerstvy nadhodila, že by bylo dobré zavést na online svět podobná pravidla, jaká známe z televize a rádia. Důvod? Internet je prý už příliš velký, příliš vlivný a příliš neregulovaný. Jinými slovy – občané si tam dělají, co chtějí, a to se přece nehodí. Aneb jak by řekl Eduard Petiška - „Čím jiným se může osladit neřest než zákazem.“
Oficiálně jde o ochranu nezletilých a boj proti „škodlivému obsahu“. Ovšem neoficiálně to působí jako klasická touha mít přehled – kdo, kdy a na co kouká. A ještě to pokud možno pěkně archivovat. Do debaty se vložila i ministerstva vnitra a průmyslu, která naznačila, že dohled by mohli vykonávat samotní poskytovatelé internetu. Ti by tedy v praxi zaznamenávali, kam uživatelé klikají. To už nezní jako ochrana, ale spíš jako upgrade služby: k internetu byste zdarma dostali i státního pozorovatele přes rameno.
Reakce veřejnosti byly dle očekávání různorodé. V diskusích se objevilo vše od jízlivých vtípků o „ministerstvu kočičích videí“ až po vážné obavy, že jde o první krok k cenzuře. Češi mají paměť dlouhou a zkušenosti bohaté – a když slyší o tom, že stát bude kontrolovat obsah, automaticky se jim vybavují staré časy, kdy někdo rozhodoval, co se smí číst, sledovat či poslouchat. Je to reflex, který se nedá jen tak vymazat. A i kdyby tvůrci návrhu mysleli sebeupřímněji jen na „ochranu mládeže“, nedůvěra je zkrátka příliš silná.
Zastánci regulace argumentují tím, že děti by se nemusely setkávat s nevhodným obsahem a že by se vytvořila jasnější pravidla pro online prostředí. Jenže otázka zní: kdo určí, co je nevhodné? A podle jakých kritérií? Vtip, který jednomu přijde nevinný, může druhý označit za dezinformaci. A protože česká legislativa bývá spíš těžkopádná než precizní, obavy, že regulace povede k nejasnostem, jsou oprávněné.
Zvláštní pachuť budí i fakt, že by sledování provozu měli zajišťovat operátoři. Ti už dnes disponují obrovským množstvím dat o svých zákaznících. Kdyby k nim přibyly detailní záznamy o tom, kdo se kdy dívá na jaká videa, stali bychom se pro komerční i politické hráče snadno čitelnou knihou. A čtení by to bylo vskutku zajímavé – vaše zvyky na internetu o vás vypovídají víc než leckterý dotazník na úřadě. Jakmile se jednou tato data dostanou do oběhu, už je nikdy nevezmete zpět.
Kritici upozorňují i na pokulhávající logiku celého projektu. Internet není televize, kde se vysílá z jednoho studia. Je to síť, kde se obsah tvoří nepřetržitě a v obrovském měřítku. Pokus zavést na něj pravidla starého střihu připomíná snahu postavit plot kolem vody – voda vám stejně proteče skrz, jen třeba trochu změní tok… Pokud by stát skutečně přitlačil, výsledkem by nebylo méně škodlivého obsahu, ale jen jeho přesun na zahraniční servery, kam české úřady nedosáhnou. Výsledkem by tak byla iluze pořádku a realita chaosu.
Na druhé straně je pravda, že internet úplně bez pravidel také není ideální. Obsah, který by děti opravdu vidět neměly, se šíří snadno a rychle, nehledě na to, že platformy navíc často upřednostňují sledovanost před odpovědností. Jenže řešení by mělo jít jiným směrem. Místo aby stát lidem zakazoval určité stránky nebo nutil operátory vést si deníčky o našich zvycích, měl by investovat do vzdělávání a mediální gramotnosti. Jinými slovy: naučme uživatele rozlišovat, co je důvěryhodné a co není. Naučme rodiče používat rodičovské zámky. A hlavně – nepovažujme občany za nesvéprávné blbce, které je nutno vést za ruku.
Zatím jde jen o nápady a úvahy, ale už samotná diskuse vyvolává obavy. Není divu. V zemi, kde si lidé ještě pamatují časy, kdy se četlo „mezi řádky“, působí jakýkoli náznak kontroly obsahu jako červený hadr na býka. Politici se sice zaklínají ušlechtilými cíli, ale veřejnost dobře ví, že dobrými úmysly bývá často dlážděna cesta do pekel.
Ironie celé situace je v tom, že kdyby stát skutečně začal sledovat, na co lidé koukají, možná by zjistil, že největší hrozbou pro veřejný pořádek nejsou explicitní videa, ale nekonečné pořady o vaření a reality show. A že kdyby chtěl opravdu chránit psychické zdraví národa, měl by začít s kontrolou spíš tam. Jenže to by byla kontrola, na kterou by si netroufl ani ten nejodvážnější úředník. Protože nejspíš sám tyto věci sleduje.