Článek
Znáte to. Někdy prostě přijde den, když už od rána víte, že dnešek se prostě nepovede. Přes zalepené oči je za okny vidět mlha a zima, polštář se odporoučel na druhý konec postele a člověk má ztuhlý krk, spánku bylo málo, protože se večer nedalo usnout, a mužské biologické hodiny ukazují půl šesté. Zkrátka den jako malovaný.
Co naplat, člověk musí do práce (která jej taky štve, protože se blíží termíny) a tak nezbývá, než se s námahou zvednout z lože a vyrazit do kuchyně, kde snad bude možné ulovit něco k snídani. Již mezi dveřmi se vznáší zelený obláček, zřejmě jsem ten talíř od rybího filé měl včera večer umýt a nenechávat jej žít vlastním životem. Otevírám dveře lednice a uvažuji, jak zahnat kručení v břiše. Nic mě ale dostatečně nezaujímá, tak alespoň (už značně otráveně) vytahuji mléko a zapínám kávovar. Na mléko se raději příliš nedívám, aby se pod mým pohledem neproměnilo v kefír. Sláva, je hotova káva. Tak alespoň něco se snad dnes podaří. Po této „snídani“ se rozhoduji, že si něco k jídlu seženu raději až cestou do práce.
Vracím se tedy zpět do pokoje, abych se převlékl. Zjišťuji, že košile je špinavá a nelibě voní, evidentně se v ní v noci válel pes. Vztekle ji zmačkám a zahodím do kouta jen proto, abych ji o chvíli později zvedl, zamířil s ní do koupelny, a umístil ji do koše na špinavé prádlo. Při tom zjišťuji, že vytekla pračka, a mám co dělat, abych na mokré dlažbě nepřišel k úrazu. Finální hřebíček do rakve přichází o chvíli později, když ve vedlejší místnosti (pozdě) zjišťuji, že došel papír. Zuřím.
Po vyřešení všech prekérních situací vyrážím ve značně pochmurné a pobouřené náladě ven, kde mi počasí zrovna dvakrát nepomáhá. Činím rozhodnutí, že se do místního malého krámku zastavím pro 3 rohlíky a 20 deka gothaje v papíru, protože koncert v břiše neustal, ba naopak je ještě silnější.
Vcházím do krámku, kde za pokladnou obvykle sedí postarší paní, kolem 55 let. Jsem rozzuřen a pln negativismu, pátrám kolem sebe, mám chuť někomu vynadat a zchladit si žáhu. Rohlíky jsou čerstvé, je ráno, co bych taky čekal. Gothaj není oschlý, zdá se, že v prodejně právě načali novou šišku. Takže ani tady mi pšenka nepokvete. Samoobslužná pokladna zde není, abych si mohl postěžovat, že nezná mnou vybrané zboží. Nezbývá mi tedy než jít na běžnou pokladnu za výše zmíněnou paní.
Nezdá se, že by paní byla mrzutá, nepříjemná, či dokonce arogantní. Neprotáčí oči v sloup, protože mě teď musí obsloužit. Nastojte, co se nestane; dokonce mne pozdraví a osloví jménem, protože bydlí v sousedství a zná mne.
„No to mi snad děláte schválně!“ obořím se na ni. Co si to dovoluje nedat mi důvod si na ní vybít svoji zlost?
Chvíli se na mě dívá nechápavým pohledem, načež já se rozesměji a v kostce jí (bez osobních detailů a s trochou humoru) popíšu své ráno. Začne se smát taky. Já si při tom zároveň dobře uvědomuji, že většina výše popsaných problémů není způsobena mým okolím, nepřejícností osudu, ani erupcemi na Slunci. Za vše si mohu sám.
Není v pořádku si své problémy vybíjet na svém okolí, nota bene, když si člověk za ty problémy může sám. Není v pořádku ani bezdůvodně štěkat po svém okolí a snažit se jej zamořit svým negativismem.
Co naopak v pořádku je, je projevit sebereflexi a nechovat se ke svému okolí jako hulvát…
