Článek
Vyrůstal jsem v rodině, kde se slovo „kapesné“ používalo zhruba stejně často jako slovo „ingerence“ – tedy téměř nikdy. Moji rodiče nebyli zlí, ale prostě si nějaký extra výdaj nemohli příliš dovolit. Měli jsme střechu nad hlavou, jídlo na stole a někdy i dvě stejné ponožky bez děr. Ale pokud jsem si chtěl nějak přilepšit a mít korunu navíc jen sám pro sebe, musel jsem si tyto peníze zajistit sám. A to (pokud mne paměť nešálí) od třinácti let. A víte co? Dnes za to nemůžu být víc vděčný.
Vzpomínám si, jak jsem kdysi s partou kamarádů stavěl například tratě pro různé cyklozávody, pódia, nebo jsem (o něco později) vybaloval zboží v supermarketech. Později, když mi bylo 18 a mohl jsem pracovat i s penězi, jsem přesídlil také na pokladnu jednoho obchodního řetězce. Když dostal svoji první výplatu, byl to zvláštní hřejivý pocit, že jsem to zvládl sám. Ač to tehdy nebylo jednoduché, vštípilo mi to jednu zásadní věc: pokud něco opravdu chci, musím pro to také něco udělat.
Dnes se ale čím dál častěji setkávám s úplně opačným přístupem. Mladí lidé ve věku, kdy už by pomalu mohli vychovávat vlastní děti, stále žijí doma, nechávají si vařit, prát, žehlit, v extrémních případech třeba i platit mobil, Netflix atd. A pozor – mnozí se u toho cítí oprávněně – vždyť sponzoři jsou přece jejich vlastní rodiče, tak co by se nepostarali, ne? A ejhle - když jim pak ti stejní rodiče ve třiceti oznámí, že by si třeba mohli začít přispívat na elektřinu, nebo si konečně najít vlastní bydlení, spustí se lavina dotčenosti. „Jak to? Vždyť jsem váš syn!“ ozývá se. Ano, syn, ale taky dospělý člověk s vlastním občanským průkazem, platební kartou a přístupem na internetové bankovnictví.
Takzvaný „mama hotel“ je v dnešní době fenomén. A netýká se jen studentů, kteří ještě ladí své diplomky – spousta z nich už dávno ukončila vzdělávání, má práci, ale stále vegetuje u rodičů, protože je to levnější, pohodlnější a – proč si to nepřiznat – někdy i příjemně bezstarostné. Rodiče mezitím platí nájem, kupují potraviny, a ještě si od potomka vyslechnou, že „v lednici zase nic není“ nebo že „tohle mlíko jsem nechtěl“. Kdo z nás by nemiloval hotel, kde je uklizeno, navařeno a personál ještě nenápadně odnáší špinavé ponožky?
Je jasné, že dnešní doba není jednoduchá. Ceny nemovitostí jsou vysoké, náklady na samostatné bydlení prudce rostou a člověk si dvakrát rozmyslí, jestli má platit 15 tisíc za 1+kk v paneláku, nebo zůstat u maminky, která mu do postele občas přihodí ještě oblíbenou bábovku. Ale právě v tom je jádro problému: pohodlí začíná být silnější než potřeba samostatnosti. A ta se pak, světe div se, často ani nevyvine.
Nechci znít jako káravý strejda, co vzpomíná, jak si za války žvýkal podrážky místo chleba. Na to nemám věk. Ale když vidím, že si někdo ve 28 letech stěžuje na to, že mu rodiče nekoupili auto, nebo že si musí platit vlastní Spotify, mám chuť mu podat lopatu, v některých případech jej tou lopatou i lehce „pohladit“, aby se vzpamatoval. Ne zlomyslně – ale jako symbol toho, že některé věci si prostě musí člověk vydobýt vlastníma rukama.
Neznamená to, že každý, kdo bydlí s rodiči, je nutně rozmazlený. Jsou lidé, kteří pomáhají s péčí o nemocné příbuzné, spoří si na hypotéku nebo skutečně pracují na svém snu. Ale rozdíl mezi nimi a „chronickými nájemníky“ je v postoji. Ti první berou situaci jako dočasnou fázi a pracují na jejím překonání. Ti druzí se mezitím objednávají novou herní konzoli na účet rodičů a v duchu se zlobí, že máma zapomněla koupit jejich oblíbené cereálie.
Já jsem si zařídil většinou sám, případně později se svojí životní partnerkou. Neříkám to proto, abych se chlubil. Ale to, že jsem si na některé věci musel vydělat peníze, mne naučilo si těch věcí vážit. To, co si koupíte za vlastní peníze, totiž chutná o něco lépe než to, co vám zaplatí máma z nuzného výdělku. I když jde o tu samou pizzu.
A tak dnes, když potkám třicetileté jedince, kteří si stěžují, že si musí kupovat vlastní toaletní papír nebo že si rodiče dovolili je „vystěhovat“, jen se pousměju. Ne že bych jim přál něco zlého, ale život mimo komfortní zónu je někdy to nejlepší, co vás může potkat. Člověk, který si na všechno sáhne sám, si totiž nejen více váží toho, co má, ale především ví, že kdykoli se mu něco rozbije, nezavolá tatínkovi. Často prostě jen zavolá sám sobě. A to je dovednost, kterou vám žádný mama hotel nikdy nenabídne.
