Článek
Jednoho dne jsem se k cestě do práce rozhodl využít osobní automobil. Alternativní způsoby dopravy zrovna trpěly různými omezeními a výlukami, které prodlužovaly jízdní dobu na neúměrnou délku, a navíc jsem toho dne neočekával v kanceláři příliš mnoho lidí; doufal jsem tedy, že by nemuselo být plné firemní parkoviště. Bohužel, jak už to tak bývá, moje hypotéza se jako naschvál nepotvrdila.
Po příjezdu na parkoviště jsem byl velmi smutný. Hlava na hlavě, nebo chcete-li kolo na kole a volné místo žádné. Zkusil jsem v bláhové naději obkroužit celý areál, jestli se náhodou někde něco neobjeví, ale nestalo se tak.
Začínal se mě pomalu zmocňovat smutek, když můj pohled padl na nedalekou autobusovou zastávku. Ne snad, že bych chtěl zaparkovat přímo na ní, to bych se tam asi moc dlouho neohřál. Nicméně u zastávky samotné zela 4 prázdná parkovací místa podélného stání. Před tímto mini parkovištěm se sice nachází cedule, jež hlásá, že jedno z míst je vyhrazeno pro jakousi firmu, ale to stále znamená, že další tři místa nikdo vyhrazena nemá. Zamířil jsem tedy na jedno z nich.
Pokusil jsem se v této věci uvažovat logicky a říkal jsem si, že když rezervované místo není nijak označeno vodorovným dopravním značením (třeba klasickým „žlutým hadem“), bude se jednat o to místo, které se nachází bezprostředně za cedulí. To jsem tedy nechal volné a zaparkoval až na to druhé v pořadí. Jakl se však ukázalo později toho dne a během několika dalších dnů, tato úvaha vlastně ani neměla šanci na úspěch.
Odpoledne, po pracovní době, jsem se vydal nazpět ke svému vozidlu s tím, že odjedu domů. Zarazil mě zvednutý stěrač – za tím druhým se pak nacházel papír se vzkazem: „Neparkujte zde, toto místo je vyhrazeno pro firmu XXX“. Aha, takže se tedy nejedná o první místo za cedulí, ale až o to druhé. No dobrá, budu vědět pro příště.
O pár dnů později jsem opět dorazil na stejné parkoviště a zanechal jsem tam své vozidlo – ovšem tentokráte jsem po minulé zkušenosti použil hned první místo za cedulí. Na druhém ostatně už stálo vozidlo zmíněné firmy. Spokojeně jsem auto zamknul a šel do práce. Však nastojte! Když jsem se o pár hodin později vrátil, papír byl za stěračem zase… Úplně ten stejný, podle mě prostě jen někdo vytiskl další kopii. Sice mě to poněkud rozesmutnilo, ale spěchal jsem domů, takže jsem papír zmačkal, vyhodil do koše na autobusové zastávce a odjel jsem.
Souhra náhod tomu tak chtěla, že hned druhý den jsem opět byl nucen jet do práce autem. Malé parkoviště zelo prázdnotou, a já jsem záměrně zaparkoval na třetím místě za cedulí. Upřímně jsem očekával, že se papír za stěračem objeví zase, a tak se také stalo. Tentokrát jsem ale záměrně k vozidlu přišel dříve, už o obědové pauze. Jelikož firma uvedená na ceduli o vyhrazeném parkování sídlí hned vedle inkriminovaných parkovacích míst, pojal jsem podezření, že se některý z jejích zaměstnanců dívá z okna a odstavená vozidla monitoruje. Nemýlil jsem se.
Opět jsem papír zpoza stěrače vytáhl, zmačkal, a hodil do koše s tím, že jsem ovšem poté místo neopustil, pouze jsem poodešel opodál, kam už není z oken firmy vidět. Netrvalo to dlouho (možná 5 minut) a k autu zamířil jakýsi omšelý muž. Skutečně vypadal napůl jako bezdomovec. Už už se chytal mi na sklo umístit další výstrahu, ale v tom jsem mu zamezil:
„Prosím vás vůbec mi na to auto nesahejte, buďte tak laskavej,“ oslovil jsem jej.
Po prvotním překvapení, kdy ten člověk vyloženě nadskočil jako školák překvapený při nějaké klukovině, na mě ovšem dotyčný vystartoval:
„Já vám na něho nebudu sahat, když tady nebude parkovat. To je naše místo a vy tady nemáte co dělat!“ pravil agresivním tónem.
„Jo? A které to místo je vaše? Protože na ceduli máte napsáno jedno místo, ale já už jsem vyzkoušel tři různá a pokaždé se našel někdo, kdo se mě pokoušel přesvědčit, že zrovna to místo, na kterém stojím, je to vaše. Takhle to ale nefunguje,“ prohlásil jsem rozhodně.
„Fungovalo to takhle tři roky, tak to tak bude fungovat i dál,“ nedal se ovšem muž.
„Ne, to rozhodně nebude. Platíte si maximálně jedno místo, takže tady nebudete bezdůvodně okupovat čtyři a tvářit se, že vám to tady patří. Navíc nemáte vodorovným značením určeno, které místo je to vaše, takže logicky se za těchto okolností jedná o to první hned za cedulí,“ pokračoval jsem nekompromisně.
„Ty zkrátka vysmahneš, o to už se postarám!“ prohlásil muž a pohrozil mi kontaktem na odtahovou službu s tím, že „pár takových, jako jsem já, se už tímto způsobem zbavil“.
„Tak ten přede mnou byl poslední, na koho to fungovalo. Já se zase umím postarat o to, že pokud mi někdo neoprávněně odtáhne vozidlo, bude hradit veškeré náklady s tím spojené, náhradu mého času a auto vrátí na původní místo. Dobře si to rozmyslete,“ pravil jsem, otočil jsem se a odešel jsem zpět do práce. Nevím proč, ale měl jsem zvláštní pocit jistoty, že ten člověk se za mnou nerozběhne, ani se už se mnou nebude hádat. A tak tomu i bylo.
Když jsem se později o celé věci bavil se známým, který shodou okolností pracuje na magistrátu na odboru dopravy, doslova mi k tomu řekl:
„No jo, tihle ‚papíráci‘, to je top. Zaplatí si jedno místo, ale pak si myslí, že je to tam všechno jejich. Blbý je, že většinu lidí tohle jejich chování fakt odradí.“
Inu, většinu možná ano. Ale aspoň v tomto případě určitě ne všechny. Někdy stojí za to se při srážce s blbcem postavit za své zájmy. Od onoho setkání jsem na tom parkovišti nechal auto několikrát a žádného papíru už jsem se nedočkal…
