Článek
Na první pohled obyčejná scéna z městského provozu. Trolejbus přijíždí do zastávky, brzdí a otevírá dveře. Lidé postávají, někteří s očima přilepenýma k telefonům, jiní jen bezmyšlenkovitě hledí před sebe. V tu chvíli se starší muž, možná kolem osmdesátky, pokouší nastoupit. V ruce má hůl, kroky pomalé, ale rozhodné. Bohužel, špatně odhadne výšku schodu. Nebo možná prostě jen má momentální nedostatek fyzických sil – vzhledem k autu zaparkovanému těsně před zastávkou musel trolejbus zastavit kousek dál od patníku, jinak by poté nevyjel. Starý pán ztrácí rovnováhu. Padá na kolena, pak na bok.
Na zastávce je několik lidí, ale jejich reakce je velice zarážející. Někdo se otočí, jiný se dívá opačným směrem. Muž leží, zjevně otřesený, snaží se zvednout, ale jde to těžko. Řidič si toho všimne až s mírným zpožděním a přichází mu na pomoc. Z okolostojících stále nikdo.
Také jsem se aktivně angažoval a spolu s řidičem vozidla jsme starého pána zvedli. Mluvil jsem na něj, abych zjistil, jestli je v pořádku. Bylo vidět, že ho to bolí – fyzicky, ale zejména lidsky. Z lidí na zastávce se k nám nakonec s pomocí nepřidal nikdo. Skoro se až divím, že někdo ještě nevytáhl telefon a nezačal si situaci točit na své sociální sítě…
Tato scéna se skutečně odehrála. Ačkoliv se zdá téměř neuvěřitelná, je ve skutečnosti odrazem stavu společnosti, ve které se empatie vytrácí a lhostejnost získává navrch. Jak je možné, že lidé přestávají reagovat na utrpení druhých? Že mlčky přihlížejí a nehnou ani prstem? Zde se jedná o relativně neškodnou příhodu se starým pánem, ale četl jsem již mnoho příběhů, kdy i několik lidí přihlíželo tomu, jak agresor fyzicky napadá svoji oběť (často se jednalo o ženu) a ani v těchto situacích nikdo nezareagoval. Někdy dokonce ani nezavolali policii či záchranku.
Doba je zvláštní. Jsme propojeni víc než kdy dřív, ale zároveň vzdáleni. Zvykli jsme si vše sledovat skrz obrazovky, někdy dokonce i natáčet, ale zapomněli jsme reagovat lidsky. Pomoci, podat ruku. Zvednout někoho ze země, když to potřebuje.
Mnoho lidí žije svůj život „online“, pyšní se tím, kolik mají na internetu přátel či sledujících. Jakkoliv to člověku v některých případech může vydělat peníze, jsem si jist, že 99,99 % těchto online „přátel“ by ani nehnulo brvou, kdyby se člověk válel na zemi v krvi. A to není dobře.
Nejde jen o starého pána na zastávce. Jde o každého z nás. O to, v jaké společnosti chceme žít. A hlavně – co uděláme, až příště budeme svědky podobné situace. Já se i příště zvednu a půjdu tomu člověku pomoct. Možnost volby máme všichni a bohužel, i lhostejnost je volba.
