AfD by požadovala po Polsku 1,3 bilionu euro jako reparace. Provokace, nebo reálný nárok?

Poslanec pravicové Alternativy pro Německo Kay Gottschalk v posledních dnech pořádně rozvířil diskusi o vztazích mezi Německem a Polskem. Na sociální síti X zveřejnil kontroverzní výzvu, podle níž by Polsko mělo zaplatit Německu 1,3 bilionu eur jako „reparace“ za údajné spolupachatelství při výbuchu plynovodů Nord Stream v Baltském moři. Gottschalk to označil za svůj potenciální první úřední krok, pokud se jednou stane ministrem financí. A přidal známé rčení, že Kdo se směje naposledy, se směje nejlépe.

Tato suma není náhodná. Odpovídá odhadovaným požadavkům na válečné reparace, které v minulých letech opakovaně předkládala polská strana za škody a ztráty během druhé světové války. Gottschalkův post vyvolal reakce a diskuze na obou stranách. Od středy se ke kontroverzi ze strany AfD vyjadřují politici, média i široká veřejnost.

Kolegové z AfD (někteří) Gottschalkovu výzvu veřejně podpořili. Dokonce se našli tací, kteří se nebáli použít vůči Polsku ostře vyhraněný jazyk. Polský politický establishment naopak reagoval kritikou a nechápavostí. Europoslanec Arkadiusz Mularczyk připomněl, že podobná prohlášení škodí pověsti Německa u polské veřejnosti a zhoršují už tak napjaté vztahy. Polští politici označili tyto výzvy za nepřijatelné a provokativní.

Debata se dotýká jak širších otázek historické paměti a spravedlnosti, tak zdůrazněním „spolupachatelství“ v souvislosti s Nord Streamem i současnosti. Výbuchy plynovodů, které v roce 2022 přerušily dodávky ruského plynu do Evropy, nejsou dodnes zcela objasněny.

Otázka německých reparací není nová. Polsko utrpělo během války obrovské ztráty – miliony lidí přišly o život, rozsáhlá infrastruktura byla zničena a kulturní bohatství ztraceno. Po skončení války došlo k řadě dohod o reparacích, formálně se ale nic konkrétního nestalo. Až v roce 1953 polská komunistická vláda na reparace oficiálně rezignovala, mimo jiné pod tlakem Sovětského svazu. Berlín od té doby argumentuje, že je tedy téma právně uzavřené a další finanční nároky nejsou možné.

V polské debatě se ale v posledních letech objevuje zásadní rozpor. Mnoho historiků a politických představitelů tvrdí, že Polsko nikdy skutečně suverénně neuzavřelo otázku reparací, a že rezignace v roce 1953 byla výsledkem politického nátlaku. V roce 2022 přijal polský parlament rezoluci, kterou dalo najevo, že Polsko nikdy nepřestalo požadovat odškodnění za materiální i nemateriální škody během okupace. Celkové ztráty byly odhadnuty na přibližně 6,2 bilionu zlotých (asi 1,3 bilionu euro).

Zde je podstatné rozlišovat mezi státními reparacemi a individuálními odškodněními obětí nacistických zločinů. Reparace jsou nároky státu vůči jinému státu za škody způsobené válkou, zatímco individuální odškodnění se týká kompenzace konkrétním obětem, například za nucenou práci, deportace nebo ztrátu majetku. Německo po válce vyplatilo (a stále vyplácí) kompenzace milionům obětem nacistické perzekuce.

Otázka oficiálních mezistátních reparací není podle Berlína na stole. Německá vláda opakovaně tvrdí, že se Polsko v roce 1953 vzdalo práv na reparace a že je tato otázka právně uzavřena – Berlín považuje nároky Poláků za nevymahatelné. Němci také poukazují na to, že existují i jiná prostorová a finanční vyrovnání, například přesunutí polských hranic na západ, díky čemuž Polsko získalo mnohé části bývalých německých území. Polská strana však argumentuje, že finanční i symbolické vyrovnání nebylo dostatečné a že otázka státních reparací nebyla nikdy právně definitivně uzavřena.

Tento spor spojuje historické, právní i politické aspekty a zůstává jedním z nejcitlivějších témat polsko‑německých vztahů. Gottschalkovy výroky, ať už záměrně provokativní, nebo politicky motivované, jitří emoce a diskuse o reparacích tak pravděpodobně zůstanou součástí veřejného dialogu ještě po mnoho let.