Článek
10. května 1940 napadli Němci Francii, 10. června utekla vláda přes Tours do Bordeaux a Vichy, 14. června byla Paříž obsazena Wehrmachtem. Hitler město navštívil 23. 6.
Když během května a června roku 1940 padala Francie pod tlakem německé armády jako dům z karet, města na jihu země se změnila v těžko představitelný kotel strachu. Do Bordeaux proudily desetitisíce lidí… Židé z Německa a Rakouska, Poláci, Češi, Francouzi, intelektuálové, umělci, vědci, matky s dětmi, lidé, kteří během několika dní přišli o domovy, o jistotu, o minulost i budoucnost. Na nádražích se tísnily zástupy, u silnic zůstávaly opuštěné vozy, ve městě nebylo kde spát. Zoufalství zaplnilo každý kout.
Na přelomu jara a léta 1940 bylo Portugalsko považováno za jednu z posledních zemí, kde byla šance najít útočiště a z jehož přístavů se mohl člověk dostat dál. Pro opuštění Francie a tranzit přes Francovo Španělsko ale bylo nezbytné portugalské vízum. Proto tisíce uprchlíků spěchaly do Bordeaux, kde sídlil portugalský konzulát.
Uprostřed tohoto chaosu stál portugalský konzul Aristides de Sousa Mendes – muž, který se dosud v diplomatických kruzích pohyboval tiše a formálně, přestože byl osobností velmi výraznou. Pocházel z vážené právnické rodiny a na diplomatickou dráhu nastoupil spolu se svým bratrem Césarem. Aristides byl známý jako člověk hluboce věřící, temperamentní, ale také empatický. Měl šestnáct dětí, laskavou ženu Angelinu a pověst úředníka, který má rád lidi, ne jen papíry. A především byl člověkem, který nedovedl přejít jen tak mlčky kolem utrpení.
Aristides a Angelina de Sousa Mendesovi v roce 1917
Portugalští diplomaté v té době pracovali pod tvrdým dohledem autoritářského režimu Antónia de Oliveiry Salazara. Ten už 13. listopadu 1939 vydal nechvalně známý „Oběžník č. 14“, který byl faktickým zákazem vydávat víza Židům, lidem bez občanství a lidem bez dokladů – v praxi tedy téměř všem, kteří prchali před nacisty. Salazar se obával, že masový příliv utečenců ohrozí mezinárodní postavení Portugalska, a proto přikázal diplomatům „striktní disciplínu“. Po dobytí Paříže Wehrmachtem pravidla jeste zpřísnil. Od 14. června 1940 mohli vstoupit už jen ti, kteří vlastnili vízum do jedné z neevropských zemí. Tedy jen ti, kteří se v Portugalsku nehodlali zdržet a potřebovali jen využít jeho přístavy.
Aristides tyto pokyny znal. Znal jejich strohou úřední řeč, uvědomoval si i jejich smrtící dopad. Rozkaz diktátora Antónia Salazara byl jasný a nekompromisní: žádné výjimky.
Když do Bordeaux dorazily první vlny uprchlíků a konzulát se zaplnil, Mendes je nejprve posílal pryč – podle rozkazu. Jenže pak se situace změnila. K Aristidesovi dorazila židovská rodina s malými dětmi, bez dokladů a bez prostředků. Podle svědectví lidí v konzulátu se Mendes několik minut díval na jejich tváře, na únavu, která se jim vpila do kůže, na zoufalství, které viselo ve vzduchu. Požádal o radu rabína, jenž se nacházel mezi uprchlíky. Ten mu řekl: „Nyní nejsou zákony. Jsou jen lidé, kteří žijí, a lidé, kteří umírají.“ Tehdy se Mendes rozhodl.
Annelies Kaufmannová a její vízum
„Ode dneška budu všem vydávat víza. Bez rozdílu rasy či náboženství. Má duše je v sázce,“ prohlásil před svými spolupracovníky. Byl to čin nesmírně odvážný. Věděl, že za něj zaplatí. Jen tři dny po zpřísnění podmínek, 17. června, požádal rabína, ať jeho slova rozšíří mezi uprchlíky.
Mendes už totiž neviděl jen úřední předpisy a pravidla. Viděl nemocné ženy, které nebylo kam odvést. Děti, které se choulily v náručí rodičů, prchající před nacistickým terorem. Muže, kteří prosili o jediné – papír, který by jim otevřel cestu do bezpečí, aby mohli… žít.
Raději budu stát před Bohem s lidmi, které jsem zachránil, než před člověkem, kterého jsem poslechl…
Od té chvíle se konzulát změnil v jakousi „manufakturu záchrany“ s takřka nepřetržitým provozem. Mendes podepisoval tisíce dokumentů bez oddychu – svědci říkají, že pracoval až dvacet hodin denně. Nařídil také čestnému konzulovi v Toulouse, aby i ten vydával víza každému. Jeho synové, stojící na schodech konzulátu, sbírali pasy přímo z rukou lidí v davu. Aristides razítkoval, podepisoval, dopisoval poznámky. Někdy ani nejedl, jen do sebe lil černou kávu, aby zůstal při vědomí. Vydával víza všem. Lidem bez občanství, lidem bez dokladů, lidem, které jeho stát odmítl přijmout a nad kterými nacistické zlo vyhlásilo rozsudek smrti. Podle přímých vzpomínek přeživších přicházel někdy ke svému autu a razítkoval pasy přímo na kapotě, protože dav se už nevešel do budovy.
O týden později se vše profláklo, Mendes byl odvolán a do Bordeaux poslán nový konzul. Uprchlíci se snažili dostat dál na jih, směrem ke španělské hranici. Mendes je následoval. Otevřel improvizovanou kancelář v městě Bayonne, kde ve spolupráci s portugalským vícekonzulem pokračoval v nezákonném vydávání víz. Ještě dramatičtější situace byla u hranic ve městě Hendaye. Lidé s povoleními od Mendese čekali v dlouhých frontách i několik dní. Odvolaný diplomat je dokonce převážel vlastním vozem přes hranici. Mnozí přežili právě jen díky jeho odvaze a houževnatosti.
V dochovaných dokumentech s pečetí Generálního konzulátu Portugalské republiky stojí: „Portugalská vláda žádá španělské úřady o laskavost a udělit nositeli tohoto dokumentu volný průchod přes Španělsko. Dotyčná osoba je uprchlík z evropského konfliktu a míří do Portugalska.“ Jedním ze známých lidí, kteří získali Mendesovo razítko a díky němu utekli do USA, byl například Otto Habsburský, nejstarší syn Karla I., posledního rakouského císaře a uherského krále.
Salazar zuřil. Aby ne - nebyl zvyklý na odpor a když nejdřív vydal prvotní rozkaz okamžitě zastavit vydávání víz a povolal konzula zpět, Mendes odpověděl prostě: „Nemohu.“ Svědomí mu to nedovolovalo. V očích diktátora šlo ale o zcela otevřený vzdor. Mendes se stal lidskou hrází proti přívalu barbarství, ale také přímou vzpourou proti vlastní vládě.
Bordeaux převzal nový zmocněnec, Salazar vyhlásil všechna víza za neplatná a bylo znovu zdůrazněno, že od teď už jen podle pravidel! Mendes se nakonec musel vrátit do Lisabonu. Zde ho čekalo kárné řízení. Bylo krátké a bez slitování. Aristides byl zbaven funkce, zbaven platu, zbaven penze, zbaven možnosti jakékoliv budoucí práce ve státních službách. Jeho dům byl zadlužený, bankovní účet vyprázdněný. Rodina, která ještě nedávno žila pohodlným životem, se ocitla v bídě, sociální vyloučení se týkalo všech. Děti musely opustit studia, žít z charitativních příspěvků židovských organizací – od lidí, jejichž příbuzné a známé zachránila víza vystavená jejich otcem.
Salazar, 1936
Sousa Mendes v té době psal zoufalé dopisy Salazarovi, žádal o zrušení trestu, argumentoval svým dlouhým diplomatickým působením. Podobné pokusy dělal i jeho bratr v diplomatických službách. Marně. Aristides nikdy nedostal odpověď. Byl prostě ignorován, zapomenut, vymazán. Žil v tichu, bez práce, stále pronásledován stigmatem „neposlušného úředníka“. Jeho synové později vzpomínali, že otec zřídka opouštěl dům a že rodina občas neměla peníze ani na léky. Některé děti byly nakonec poslány do USA, kde je podpořila židovská komunita, mohly zase studovat a dva ze synů se pak vrátili s americkou armádou v rámci spojeneckého vylodění, aby osvobodili Evropu.
Ironickou křivdou osudu je, že když se to podařilo a bylo po válce, portugalský vládce Salazar tvrdil, jak právě on zachránil životy tisícům uprchlíků díky jednoduchému a rychlému vydávání víz. Přisvojil si zásluhy Mendese, který přišel krátce po válce o manželku a prodělal mrtvici. V ústraní, v bídě, v zapomnění. Rok po smrti ženy se znovu oženil, jeho situce se ale nezlepšila. Dožíval jako muž, který zachránil tisíce životů, ale nikdo se už nepostavil za záchranu jeho vlastního.
V roce 1952 částečně po druhé mrtvici ochrnul, o dva roky později zemřel. Chudý a vyčerpaný. Pohřben bez poct, bez veřejného uznání, bez jediného novinového článku nebo zprávy ve státních médiích. Byla s ním jen jeho rodina, která nikdy nezapomněla na jeho činy – a nikdy nepřestala bojovat za jeho rehabilitaci. Diky ní vyšel článek ve francouzském místním plátku, pak v dalším a dalším. Začali se ozývat svědkové. Příběh převzaly světové noviny. A Mendesova památka tak díky tomu nezanikla. Ba naopak. Roku 1966 jej Yad Vashem ocenil titulem Spravedlivý mezi národy, stal se prvním Portugalcem, který toto ocenění obdržel.
Yad Vashem ceremony in honor of Aristides de Sousa Mendes, 1966
V roce 1986 byla v USA zveřejněna petice pro jeho rehabilitaci a zaslána portugalským úřadům. Mnohé organizace naléhaly na portugalskou vládu. Dne 24. května 1987 mu tehdejší prezident Portugalska Mário Soares posmrtně udělil Řád svobody. Portugalsko uznalo, že Mendes jednal v souladu s nejvyšší morální povinností, nikoli proti ní a zemi a 13. března 1988 došlo k oficiální rehabilitaci, Mendes byl navrácen in memorial do diplomatickeho sboru.
V posledních desetiletích ožily i snahy o dokumentaci jeho činu. Vznikly knihy, filmy, výstavy a nadace, která shromažďuje svědectví zachráněných. Pojmenovala se po něm vídeňská promenáda, vzniklo muzeum, byly odhaleny památeční tabule i sochy. Dnes se na Aristida de Sousa Mendese pohlíží jako na jednoho z největších individuálních zachránců druhé světové války a největšího humanitárního hrdinu, kterého Portugalsko kdy mělo.
Příběh muže, který se postavil nejen nacistům, ale i vlastní vládě, aby zachránil lidi, které neznal, ale kteří měli podle něj stejný nárok na život jako kdokoliv jiný, si dnes svět právoplatně připomíná jako pomyslný morální maják, který nezhasl ani tehdy, když mu hrozila ztráta všeho.
Podle historických odhadů prošlo jeho rukama až 30 000 uprchlíků, z toho deset tisíc Židů. Jeho čin je dodnes připomínán slovy jedné z přeživších, která jeho vízum získala jako mladá dívka v Bordeaux: „Nezachránil jen náš život. Zachránil naši budoucnost, naše děti, naši hudbu, naši paměť. Nevíme, jestli věděl, jak veliké to bylo. Ale my víme.“
Příběh portugalského konzula je pátým z celkem 20 dílné série o hrdinech, kteří nemohli jen tak nečinně sledovat nacistické běsnění a pro které bylo nasazení vlastního života pro záchranu jiných automatické.
zdroje, prameny, odkazy:
