Auta doménou mužů? Ale kdeže, do automobilové historie se zapsaly i ženy

Slyšeli jste někdy o ženě jménem Marget Wilcox? Že ne? A přitom šlo o velkou vynálezkyni, a právě díky ní si dnes můžete v autě přitopit. Margret vyrůstala v Chicagu ve státě Illinois a už od útlého věku ji zajímalo všechno, co mělo co do činění s technikou. Její zájem jí vydržel a později se stala jednou z prvních žen v oboru strojního inženýrství v USA. Její vášeň pro experimentování a nadšení do techniky ji nakonec dovedlo až k jejímu prvnímu vynálezu - kombinované pračce s myčkou nádobí. Problém byla byrokracie a zákony tehdejší Ameriky. V té době ještě nesměly ženy podávat patenty pro registraci svých vynálezů. A tak byla její díla patentována pod jménem manžela.

Zákon se naštěstí brzy změnil, a tak další vynález, tentokrát právě ten automobilový, už zaregistrovala svým jménem. Díky Marget Wilcox tak vznikl vůbec první systém vytápění automobilů na světě. Zařízení, které nám nyní zajišťuje komfort ve vozidle i v chladném období, bylo patentováno 28. listopadu 1893. Jednalo se o jakýsi typ spalovací komory ve spodní části karoserie, odkud byla ohřátá voda vedena trubkami pod prostorem pro cestující, čímž ohřívala podlahy a díky větracími otvorům v horní části kabiny i vnitřní prostor. Ženy proste mají rády teplo a Margetin vynález byla trefa do černého pro všechny.

Jednou z prvních průkopnic v oboru automobilového designu byla Suzanne Vanderbilt. Narodila se v roce 1933 ve Vernonu ve státě New York a v roce 1955 dokončila studium průmyslového designu. Vanderbilt poté začala pracovat ve společnosti General Motors na juniorské pozici jako automobilová designérka. Jako jedna z „Dam designu“ se později připojila ke skupině, která vyvíjela automobily speciálně pro ženy. Mezi její návrhy patřilo mimo jiné i legendární kupé Eldorado Seville a kabriolet Cadillac Saxony.

Později Suzanne Vanderbilt vedla svůj vlastní tým, který vyvíjel komponenty, které dnes v automobilech považujeme za samozřejmost - přihrádky v palubní desce, samonavíjecí bezpečnostní pásy, dětské zámky dveří a kosmetická zrcátka. Suzanne je také držitelkou patentu na nafukovací opěradlo sedadla, které se později vyvinulo v bederní a zádové opěrky. Vanderbilt pracovala pro GM dlouhých 23 let a stala se vůbec první hlavní designérkou Chevroletu, čímž dokázala, že i řídící pozice v designu jsou pro ženy hračkou.

Do automobilové historie se nezapsaly jen vynálezkyně a designérky, ale i ženy, které měly dobrodružství v krvi. Jedna z nich se jmenovala Clärenore Stinnes. Už od dětství ji fascinovala auta. Ve svých patnácti letech (narodila se v roce 1901) již údajně řídila auto v areálu továrny svého otce. V 18 letech získala řidičský průkaz. A ve 24 letech jela své první závody. Clärenore vyhrála 17 titulů a stala se nejúspěšnější automobilovou závodnicí v Evropě. Jiným by tato sláva stačila. Ale ne naší mladé dámě. Když se dozvěděla o sólovém letu Charlese Lindbergha přes Atlantik, byla si jistá, co udělá: Objedu autem svět!

A nezůstala jen u snění. Na svůj nápad začala vybírat dary, a nakonec dokázala vybrat 100 000 říšských marek. Její bláznivý nápad podpořily mimo jiné společnosti Aral, Bosch a Continental, stejně jako automobilka Adler, která jí poskytla sedan Standard 6 o výkonu 45 koní se sklápěcími sedadly. Cesta začala 25. května 1927 ve Frankfurtu. Doprovázeli ji dva mechanici a kameraman Carl-Axel Söderstrom. Pouze Söderstrom vydrží celou cestu a vlastně mnohem více - později se stává Clärenořiným manželem. Spolu absolvují mnohé nevšední zážitky, dobrodružné cesty, chvíle vyčerpání i chvíle totálního nadšení, od těžké jízdu přes Andy až po recepci v Bílém domě s americkým prezidentem Hooverem, a po více než dvou letech, 24. června 1929, dorazí do Berlína. Počítadlo ukazuje 46 758 ujetých kilometrů.

V této sbírce samozřejmě nemůže chybět Bertha Benz a její první cesta napříč Německem. Ačkoli její manžel Carl v roce 1886 vynalezl „motorový vůz poháněný benzínovým motorem“ (mimochodem financovaný z Berthina věna), byla to Bertha, kdo zajistil samojízdnému kočáru úspěch. Kočár bez koní se totiž u lidí setkal se značnou skepsí. V tu chvíli přišla Bertha s nápadem: Dokážeme lidem, že motorové vozy fungují, že se nerozpadnou po pár kilometrech a že odvezou člověka přesně tam, kam potřebuje. A tak se rozhodla, že vyrazí na první dálkovou cestu, z Mannheimu do Pforzheimu (kde žila její matka) a zpět. Šlo o 160 kilometrů čistého marketingu - po prašných cestách, hrbolatých vesnických ulicích a nezpevněných lesních štrekách.

Brzy ráno jednoho slunečného srpnového dne roku 1888 se Bertha vydává na cestu, spolu s ní jedou i její synové, Eugen a Richard. Její manžel Carl Benz o jejím plánu vůbec netuší. Cesta trvá více než dvanáct hodin. Palivo v podobě několika litrů ligroinu, tehdejšího čisticího prostředku, si kupuje v lékárně. Z té jedné se pak vlastně stává první čerpací stanice na světě, a ještě dlouho potom se kupuje samotný benzín právě v lékárnách. Po cestě má i pár problémů, ale nebyla by to Bertha, aby si nedokázala poradit, a tak ucpané palivové potrubí vyčistí špendlíkem z klobouku, zapalování stáhne podvazkem a potíže s řetězem jí pomůže překonat vesnický kovář. A zvládne dojet. Stává se tak vůbec prvním člověkem, který se odvážil jet dále než na krátký zkušební výlet. A byznys? Právě díky její cestě ztratí veřejnost obavy a hvězda automobilů začne stoupat a zářit. Kromě toho právě její návrhy vzešlé z cesty povedou k prodloužení vozu a vzniku brzdových destiček. Carl Benz později řekne: „Bertha byla odvážnější než já a podnikla cestu, která byla rozhodující pro další vývoj motorových vozidel.“

A ještě jednu vizionářku a ženu, díky níž známe auto takové jako dnes, nesmíme vynechat. Mary Anderson. Ta byla v zimě roku 1902 na návštěvě v New Yorku. Zrovna seděla v tramvaji, když si všimla, že řidič jede s odklopeným čelním sklem. Důvodem byl mrznoucí déšť, který znemožňoval ve výhledu, a tak raději řidič drkotal zuby, než aby jel poslepu. Když se Mary vrátila do svého rodného Birminghamu, nelenila a načrtla ručně poháněný mechanismus s ovládací pákou umístěnou poblíž volantu. Pomocí této páky mohl řidič podle potřeby uvést do pohybu pružinové kyvné rameno s gumovou stírací lištou na čelním skle. A první stěrač byl na světě.

Její mechanická stírací lišta byla registrována u amerického patentového úřadu 10. listopadu 1903 pod číslem 743 801 na dobu 17 let. Bohužel, Mary se slávy ani bohatství za své „zařízení na čištění oken automobilů a jiných vozidel pro odstraňování sněhu, ledu nebo plískanice z čelního skla“ nedočká. Společnosti tuto myšlenku odmítají s tím, že dle jejich mínění nemá žádné praktické využití. Používání stěračů se rozmohlo bohužel pro Mary až mnohem později. Dnes si auto bez jejího vynálezu ani neumíme představit. Tak alespoň takhle zpožděné - díky Mary, že vidíme i při silném dešti nebo sněžení, a to díky tvému vizionářskému nápadu.