Článek
Každoročně se večer 5. prosince v ulicích Česka a Slovenska rozehraje jedinečné divadlo. Ulice na chvíli utichnou v očekávání, aby se pak proměnily v pravý opak. V ulicích se objeví záhadné bytosti, začnou chřestit řetězy, hloučky dětí se přiblíží až k nim, aby zase rychle s křikem utekly a každý domov se promění na takovou malou soudní síň. Na soud bez mužů v talárech, na soud v podobě Mikuláše, čerta a anděla. Tento zvyk, který v sobě mísí strach, naději i sladkou odměnu, je jednou z nejstarších a nejvíce zakořeněných tradic v naší kultuře. Jeho příběh ovšem nezačal u nás, ale už před téměř dvěma tisíci lety v horkém Středomoří.
Svatý Mikuláš a tři zachráněné děti - vitráž, Francie, cca 1510-1530.
Kořeny naší tradice sahají až do 3. a 4. století do maloasijské Myry, která leží v dnešním Turecku. Zde žil (tehdy ještě ne Svatý) Mikuláš, biskup proslulý svou nesmírnou štědrostí. Nejznámější legenda vypráví o tom, jak tajně pomohl třem dcerám zchudlého šlechtice získat věno, aby nemusely skončit v nevěstinci. Tato tichá noční pomoc se stala základem pro zvyk tajného obdarovávání. Mikuláš proslul svou štědrostí, dobrým srdcem a snahou pomáhat lidem v nouzi. Byl také obráncem křesťanské víry a stal se patronem dětí, námořníků a nespravedlivě odsouzených.
Jeho skutky vedly k tomu, že se stal jedním z nejoblíbenějších světců. A nakonec i předobrazem postavy Santa Clause v anglosaském světě, ale o tom už tento článek není.
Kult Svatého Mikuláše se začal šířit z východu do Evropy. První obchůzky se objevovaly na církevních školách v Porýní, kde žáci v den jeho svátku - 6. prosince - pořádali takzvané biskupské hry, při nichž se rozdávaly drobné dárky. Postupně se tato praxe přesunula z církevního prostředí mezi prostý lid.
Původní oslavy byly často součástí průvodů, které se podobaly masopustům, včetně masek. Bylo jich mnoho – vojáci na koních, smrtky a samozřejmě i zlé rohaté postavy. Záznamy o mikulášských obchůzkách v českých zemích existují už ze 14. století. Ustálená trojice Mikuláš, čert a anděl v podobě symbolického soudu se ale plně vyvinula až v období baroka a definitivně se ustálila během 18. a 19. století.
Konstantinopol - rok 985 - Miniatura z Mino-logia Basilea II, Vatikánská knihovna
Tato trojice měla mít výchovný až pedagogický vliv na dětskou mysl a názorně ukazovala dualitu dobra a zla. Symbolika byla zjevná:
Mikuláš v biskupském rouchu s berlou představuje spravedlnost, autoritu a milosrdenství. Není soudcem, který jen trestá. Je tím, kdo se ptá na skutky a dává druhou šanci. Jeho nezbytnou rekvizitou je Kniha hříchů, ve které jsou zaznamenány všechny prohřešky i dobré skutky každého dítěte. Důležité je i jeho biskupské roucho a mitra, které symbolizují církevní autoritu, a berla, symbol pastýře, který vede své ovečky.
Naproti tomu čert představuje zhmotněné zlo, hřích a neposlušnost. Jeho strašidelná podoba, řinčení řetězů, které symbolizují pouta pekla a hříchu, a hrozba pytlem, ve kterém navždy odnese všechny zlobivce, mají dítěti názorně ukázat, že špatného chování sebou nese děsivé následky. Právě on dává do nadílky uhlí nebo brambory, symbolizující bezcennou a tak trošku výstražnou „odměnu“.
Jako protiváha čerta je tu anděl. Ztělesnění dobra a naděje. Jeho bílé roucho a křídla jsou symbolem nebeské čistoty. Často s sebou nese košík s dobrou nadílkou, kterou (hlavně dříve) představovaly zejména ořechy a ovoce. Tato nadílka je odměnou za dobré skutky. Úkolem anděla je také krotit divokého čerta, nabízet dětem útěchu a připomínat, že i navzdory hrozbám pekla lze dosáhnout nebeské odměny.
novinova ilustrace z roku 1896, Rakousko-Uhersko
Bouřlivé 20. století pocítila i mikulášská tradice. V období Rakouska-Uherska a za První republiky pro ni stále ještě znamenalo období klidu. Tradice byla obecně podporována jako součást lidové kultury a křesťanských svátků. V té době byly populární i velké mikulášské průvody s mnoha dalšími maskami (jako byla Smrtka nebo různé jiné „strašidelné“ postavy). Na některých místech měla často silnější a děsivější ráz, než je zvykem dnes. Na jiných místech zase měla lokální specifikace. Například v horských a chudších oblastech se Mikulášův doprovod občas lišil nebo se svátek slavil později. V Beskydech byla místy známá i postava Matičky, která nadělovala dárky. Někde se nadílka dávala hned večer, jinde až druhý den ráno, někde ji dostávaly děti do rukou, jinde nacházely za oknem.
Největší zkouška přišla s totalitními režimy. Během nadvlády nacismu byla mikulášská tradice, zejména v německých oblastech, ideologicky upravena ve prospěch pohanských strašidel (jako je Krampus nebo Knecht Ruprecht). Mikuláš jako katolický biskup a světec byl pro nacistickou ideologii příliš problematický a jednoduše nesplňoval požadavky nového světonázoru. Stejně jako u Vánoc (kde se nacističtí ideologové pokoušeli nahradit Ježíška germánským Julfestem – svátkem slunovratu), probíhaly snahy dekřesťanizovat i mikulášskou tradici.
Nacistická propaganda se snažila postavu Mikuláše buď ignorovat, nebo ji proměnit v pouhého „starého dárce“ bez náboženských atributů. Postavy Ruprechta nebo Krampuse byly pro nacisty ideologicky méně závadné, protože měly pohanský lidový původ. V rámci snahy o „návrat ke germánským kořenům“ tak převzaly tradici na úkor laskavého Mikuláše. Žádné odpuštění a odměna. Kázeň a trest! Přesně v souladu s autoritářským režimem. Úkoly mnohde kromě Ruprechta přebíral i Sunnwendmann a v roce 1940 nacisté celý svátek oficiálně přejmenovali na Ruprechtstag.
Knecht Ruprecht na ilustraci z roku 1863
V Protektorátu Čechy a Morava byla situace z německého pohledu složitější. Nacisté se sice snažili potlačit českou kulturu a národní cítění, Mikuláš byl ale mezi obyvatelstvem velmi silně zakořeněn a vnímán jako nedílná součást českých zvyků a předvánočních obyčejů. Na rozdíl od veřejných projevů křesťanství nebo českého vlastenectví tak byly soukromé rodinné obchůzky oblíbené trojice tolerovány a nacistická správa je (až na výjimky) nepotírala.
Omezení se týkala spíše veřejných a masových akcí, jako byly průvody a velké mikulášske besídky ve školách nebo spolcích. Ty byly většinou přísně kontrolovány, nebo jednoduše zakázány, často s výmluvou na válečnou situaci a nutné úspory. Tradice tak v dobách okupace přežívala hlavně v soukromí, i když v okleštěné a skromnější podobě. Stejně jako u Vánoc byla problémem dostupnost dárků, zejména dováženého exotického ovoce, které se stalo brzy spíše raritou. Děti tak dostávaly hlavně domácí jablka, ořechy nebo cukroví z běžně dostupných surovin.
Po roce 1948 převzal moc v zemi komunistický režim. I tomu vadily náboženské kořeny a tak se pokusil na lidovou tradici zatlačit ještě víc než Němci. Ve snaze Mikuláše eliminovat probíhaly pokusy o jeho nahrazení sovětskými sekulárními symboly, zejména v padesátých letech. Tato snaha však ztroskotala na houževnatosti lidové paměti a velkém odporu veřejnosti, a to jak v domácnostech, tak i v podnicích. Mikulášská tradice byla tak silně zakořeněná, že ji režim nedokázal nikdy vymýtit.
mikulášský průvod v Kunicích, 1910
A tak se opět přesunula z velkých veřejných akcí do domácností, kde Mikuláše, čerta a anděla ztvárňovali sousedé, rodina či studenti, na závodní besídky ROH pro děti zaměstnanců a do školských zařízení, kde se sice Mikuláš povoloval, ale s důrazem na minimalizaci náboženských prvků s požadavkem, aby se spíše zdůrazňoval sociální a radostný charakter „nadílky“. Konaly se i organizované mikulášské programy v kulturních domech, které byly velmi populární a vlastně nahradily dřívější velké veřejné průvody.
Mikulášovi se tak povedlo přežít obě totality, až se počátkem 90. let opět naplno vrátil do veřejného prostoru.
Dnes je Mikulášská tradice v Česku opět silná. Ano, jisté změny samozřejmě jsou. Subjektivně mám pocit, že už čertů v ulicích není tolik, jako bývalo. Rohatci se z hrůzostrašných tvorů změnili spíše na roztomilé strašáky (nepočítaje Krampusáky), v maskách chodí spíše starší děti než dospělí a zřejmě i ty povinné básničky už budou mít úplně jinou podobu. Také došlo ke komercionalizaci, lidé si stěžují, že objednat si trojici domů znamená sáhnout hluboko do peněženky. A nebo jen už tradici tolik nevnímám, narozdíl od svých dětských let. Je ale fajn, že i v naší sekularizované společnosti zůstává trojice i nadále součástí předvánočních zvyků a prvním velkým milníkem adventního času.
Pokud se vám článek líbil, můžete přejít na další a dozvědět se, proč jde o česko-slovenský unikát a jak jej slaví jinde.
