Box vozíčkářů v Clashi: Inkluze, nebo nová úroveň bizáru?

Pokusíme se to rozebrat skrze optiku mezinárodních standardů i specifické reality české scény, kde se hranice mezi sportem a čistou atrakcí často nebezpečně stírají.

Česká veřejnost byla v uplynulých týdnech konfrontována s oznámením, které okamžitě zaplnilo sociální sítě a diskuzní fóra. Organizace Clash, známá především svými kontroverzními souboji influencerů a různých často až groteskních postaviček, se rozhodla do svého únorového galavečera zařadit zápas vozíčkářů. Reakce byly okamžité a velmi vyhraněné.

Pro mnohé kritiky se jedná o definitivní potvrzení teze, že hranice sledovanosti v dnešním světě neexistují. Argumentují tím, že lidé s handicapem jsou zde využíváni jako nástroj pro vyvolání šoku, což je dehonestující nejen pro aktéry samotné, ale i pro celou komunitu handicapovaných.

Tento pohled často vychází ze srovnání s předchozími počiny organizace, jako byl například zápas nevidomého youtubera proti soupeři se zavázanýma očima. V onom případě se skutečně dalo mluvit o čistém bizáru, který měl s bojovými sporty společného jen velmi málo a jehož účelem byla primárně voyeuristická zábava postavená na handicapu. Nicméně box vozíčkářů je v mnoha ohledech jinou disciplínou. Na rozdíl od „slepého zápasu“, který byl vnímán jako jednorázový vtip, má parabox ve světě svou historii, pravidla a profesionální strukturu, což dává novému počinu organizace zcela nový rozměr.

Při pohledu za hranice České republiky zjistíme, že souboje handicapovaných sportovců nejsou v bojových umění ničím převratným. Existují organizace, které se na tuto oblast přímo specializují a snaží se bojovníkům s postižením poskytnout platformu pro jejich růst. Příkladem může být britská organizace Wheelchair Boxing Association (WBA), která se snaží o to, aby byl box vozíčkářů uznán jako oficiální paralympijský sport. Tito sportovci trénují se stejným nasazením jako zdraví boxeři, dodržují přísnou disciplínu a jejich technika úderů a pohybu na vozíku je výsledkem letité dřiny.

Dalším významným příkladem je americká organizace Adaptive Boxing Organization, která prosazuje myšlenku, že handicap není překážkou k výkonnostnímu sportu, ale pouze podmínkou, které je třeba přizpůsobit pravidla. V těchto případech nikdo o zneužívání nebo bizáru nemluví. Naopak, tito lidé jsou oslavováni jako hrdinové, kteří překonali nepřízeň osudu a našli smysl života v ringu. V zahraničí se s tímto dilematem vyrovnávají jasným oddělením sportovní a zábavní složky. Například v MMA se v minulosti objevili bojovníci jako Nick Newell, který bojoval jen s jednou rukou. Newell se propracoval až do prestižní organizace Bellator a jeho zápasy nikdo nevnímal jako neetické, protože jeho schopnosti byly na špičkové úrovni a bojoval i proti zdravým soupeřům.

Zápas v rámci Clash 15, kde se mají utkat Milan „Pop Ice“ Popovič a Denis Drbal, je zatím nejviditelnějším pokusem přitáhnout k této disciplíně pozornost i v českém rybníčku. Zatímco Denis Drbal je pro fanoušky této organizace již známou tváří, Milan Popovič bude v ringu poprvé. Jejich souboj je v komunitě vnímán rozporuplně. Pro někoho je to historicky první velký zápas vozíčkářů ve velké organizaci v Česku, pro jiné jen další položka na seznamu kuriozit, které mají jediný cíl - prodat lístky.

Mimo showbyznysu se však paraboxu v Česku věnují i lidé, kteří se snaží o jeho sportovní uznání bez nánosů kontroverze. Již v roce 2013 byla založena Česká paraboxerská asociace (CPA). Skutečný parabox se vyznačuje jasnou metodikou a extrémní náročností. Sportovci musí v přípravě řešit specifické výzvy, které zdravý boxer nezná. Jde především o stabilitu v sedu, kdy vozík musí být upraven tak, aby se při silném úderu nepřevrátil, a techniku krytí, která je kvůli omezenému pohybu nohou a trupu mnohem více závislá na pohybu paží a hlavy. Zápas na vozíku je často brutální přestřelkou na blízkou vzdálenost, protože soupeři před sebou nemohou jednoduše utéct.

Pokud by se zápas vozíčkářů odehrál v rámci prestižního boxerského galavečera pod záštitou národní sportovní autority, pravděpodobně by byl vnímán jako inspirativní ukázka lidské vůle. V momentě, kdy jej pořádá organizace, která svou identitu postavila na výsměchu a bizáru, dochází k názorovému střetu. Zastánci zápasu však namítají, že právě díky dosahu Clashe se tito sportovci mohou dostat do povědomí široké veřejnosti, získat sponzory a ukázat, že život na vozíku nekončí u sledování televize. Pro mnohé parasportovce je možnost vystoupit před vyprodanou arénou splněným snem, bez ohledu na to, jakou nálepku má organizátor.

Argument, že to tyto lidi vrací do hry, je velmi silný. Inkluze by neměla znamenat jen to, že handicapované budeme litovat, ale také to, že jim dovolíme dělat věci, které jsou pro nás běžné, včetně tvrdého sportovního soupeření. Pokud má vozíčkář touhu bojovat a je na to připraven, zakazovat mu to z pozice falešného morálního pohoršení může být vnímáno jako forma diskriminace. Tito lidé často nechtějí soucit, chtějí respekt a šanci ukázat, co v nich je. Na druhou stranu nelze ignorovat komerční aspekt věci. Organizace jako Clash jsou stroje na peníze a sledovanost je jejich jedinou měnou. Je legitimní se ptát, zda je motivace pořadatelů skutečně vedena snahou o inkluzi, nebo zda jde o chladnokrevný kalkul s lidskou fascinací něčím neobvyklým.

Když se podíváme na historii paralympijských her, vidíme podobný vývoj. Před desítkami let byly některé sporty handicapovaných vnímány s nedůvěrou. Dnes jsou to události s celosvětovým dosahem, kde diváci obdivují atletické výkony, nikoliv postižení. Box vozíčkářů u nás stojí na prahu podobného rozcestí. Pokud bude prezentován jako seriózní disciplína s jasnými pravidly a respektem k aktérům, může jít o zlomový okamžik. Pokud se však zápas zvrhne v parodii na sport, může to parasportu jako celku spíše uškodit a posílit stereotypy o tom, že handicapovaní v ringu jsou jen atrakcí pro pobavení davu.

V konečném důsledku je tento spor odrazem naší společnosti. Jsme připraveni přijmout handicapované jako rovnocenné soupeře i v disciplínách, které bolí a v nichž teče krev? Nebo je chceme mít jen v bezpečné škatulce těch, kterým pomáháme? Rozdělení na dva tábory je logické, protože se zde střetává úcta k člověku s touhou po extrémní zábavě. Neexistuje jednoduchá odpověď, zda je únorový galavečer krokem vpřed k inkluzi, nebo posledním hřebíčkem do rakve sportovní etiky. Jisté je jen to, že Milan Popovič a Denis Drbal na sebe vzali břemeno průkopníků, kteří budou muset svůj nárok na respekt obhájit přímo v ringu.

Téma zápasů vozíčkářů v kontroverzním prostředí budí silné emoce a já bych rád znal váš názor. Jak tuto situaci vnímáte vy? Je podle vás zapojení handicapovaných do takových galavečerů cestou k inkluzi, nebo jde o zneužívání pro sledovanost? Měli by mít tito lidé právo bojovat v ringu za stejných podmínek jako kdokoli jiný, i když je platforma vnímána jako bizarní? Změnil by se váš pohled, kdyby zápas pořádala klasická sportovní organizace (např. Oktagon nebo boxerská asociace) místo Clashe? A věříte, že Milan „Pop Ice“ Popovič a Denis Drbal mohou svým výkonem změnit vnímání paraboxu u nás, nebo se stanou jen dalšími „figurkami“ v show?