Článek
Představte si novorozeně, které právě přišlo na svět. Místo náruče matky ho čeká čtyřiadvacet hodin v temné místnosti o samotě, bez jídla a bez doteku. Žádné mazlení, žádné konejšení. Pokud pláče, má být ignorováno, dokud neztichne. Ne, nejde o žádný popis středověkého mučení. Právě čtete oficiální doporučení nejčastěji kupované výchovné příručky v historii našich západních sousedů. Vítejte ve světě Johanny Haarerové a její „Černé pedagogiky“.
Johanna Haarerová se narodila v roce 1900 v českém Bodenbachu (dnešní Podmokly, část Děčína). Ačkoliv vystudovala medicínu a stala se plicní lékařkou, do dějin se zapsala jinak. Stala se jakousi „pedagogickou kapacitou“ Třetí říše. Přestože nikdy nebyla dětskou lékařkou ani psycholožkou, její kniha Německá matka a její první dítě z roku 1934 se stala doslova biblí německých domácností.
Jejím cílem nebylo vychovat šťastné dítě, ale „užitečného člena národního společenství“. Podle Haarerové byl kojenec v podstatě takový malý nepřítel – v každém miminku dřímal neúprosný „domácí tyran“, jehož vůli je třeba zlomit dříve, než stačí vyrůst. A právě praktiky, jak toho docílit, byly alfou a omegou celé knihy.
Pojem černá pedagogika nepřišel s rokem 1933 a nástupem Adolfa Hitlera k moci, ani s rokem 1934 a prvním vydáním knihy. Haarerová jej nevymyslela. Výchova s emocionálním odstupem se ve společnosti uplatňovala už dříve. Známé jsou příběhy tyranské výchovy prudérních otců zejména z 19. a začátku 20. století. Haarerová tomu ale dala řád, seskupila vše pod jednu střechu, respektive do jednoho obalu a vytvořila návod, kterým se pak řídily německé domácnosti. Jestli se Mein Kampf stal jakousi biblí národních socialistů, pak byla Německá matka a její první dítě biblí pro prvorodičky. Kniha šla z ruky do ruky.
Nizozemský překlad další z jejich knih
Černá pedagogika je jakýmsi souborem výchovných a vzdělávacích postupů, jejichž základem je moc, strach a bezpodmínečná poslušnost dítěte vůči dospělému. Vychází z přesvědčení, že dítě je od přírody „zlé“, „nevychované“ nebo chcete-li -„nehotové“ - a je potřeba jeho vůli zlomit, potlačit jeho i své emoce a přizpůsobit se autoritě. Totálně. Tyto dříve zcela běžné přístupy zní možná jako překonané, ale není tomu tak. Jako ozvěny dávných časů se objevují i dnes – někdy nenápadně, jindy zcela otevřeně. Typickým znakem černé pedagogiky je autorita, která se nevysvětluje. Dospělý má vždy pravdu, dítě se neptá a nepochybuje. „Protože jsem to řekl,“ „Neodmlouvej,“ nebo „Hodné děti se takhle nechovají“ patří mezi klasické věty, které tuto filozofii vystihují.
V praxi černá pedagogika pracuje s trestem, studem a zastrašováním. Ve škole může mít podobu veřejného ponižování žáka před třídou, zesměšňování chyb nebo trestání bez vysvětlení. V rodině se může projevit například zákazem projevovat emoce („nebreč, není k tomu důvod“), vyvoláváním pocitu viny („zklamal jsi mě“) nebo podmiňováním lásky poslušností. Dítě se tak postupně učí, že jeho pocity nejsou důležité, že chyba není příležitostí k učení, ale selháním, a že bezpečí získá pouze tehdy, když se přizpůsobí očekávání autority. Navenek může působit klidně a poslušně, uvnitř si ale často nese strach, nejistotu a pocit, že není dost dobré takové, jaké je.
Černá pedagogika je represivní styl výchovy založený na totální moci dospělého a naprosté poslušnosti dítěte. Haarerová definovala tři hlavní zásady. Emocionální odstup - matka nesměla dítě „zasypávat náklonností“, mazlení bylo považováno za slabost. Výchovu hladem a izolací - pokud dítě odmítalo jídlo, mělo se nechat hladovět. Pokud plakalo, mělo být zavřeno do vedlejší místnosti a ignorováno. A neméně důležitým byl až jakýsi vojenský dril ve všem. Byly stanoveny přesné časy kojení, spánku, dokonce i vylučování. Dítě se muselo podřídit systému, nikoliv systém potřebám dítěte.
Zarytým nacistům taková výchova samozřejmě vyhovovala. Adolf Hitler nepotřeboval samostatně uvažující jedince s rozvinutou empatií. Potřeboval vojáky a matky vojáků, kteří budou bez ptaní plnit rozkazy a nebudou cítit bolest – ani svou, ani cizí. Haarerové metody byly ideálním nástrojem, jak v dětech vymazat schopnost soucitu a vytvořit z nich „tvrdou“ generaci. Sama Haarerová byla fanatickou nacistkou, což po své prvotině a následné Naše děti potvrdila i ve své další knize pro děti z roku 1939: Mami, pověz mi o Adolfu Hitlerovi.
Mezi mnoha vojáky. Byl tu jeden, koho zasáhlo veškeré utrpení vlasti ještě víc než ostatní. Nechtěl zoufat navzdory všemu! Od teď chtěl žít jen pro jeden cíl a věnovat veškerou svou sílu jedné práci: vést Německo a německý lid ze všeho jejich utrpení a znovu je učinit silnými a šťastnými. „A jaký to byl voják?“ zeptaly se děti? ‚To byl Adolf Hitler,‘ řekla matka .'Pověz mi o Adolfu Hitlerovi, matko!' křičely děti.
Přešly válečné roky, Hitlerův režim byl poražen. Ale ne vše z té doby zhynulo v ruinách rozbitého Německa. Zatímco nacistické symboly byly po roce 1945 zakázány, Haarerové rady žily dál. V západním Německu její příručka vycházela až do roku 1987, pouze s mírně upraveným názvem a vyjmutými nacistickými myšlenkami. S mírnými úpravami a v novém hávu pak vyšla i v nové době. Odhaduje se, že se prodalo přes 1,2 milionu výtisků. Několik generací rodičů vychovávalo své děti podle metodik vyzdvihovaných Třetí říší, aniž by si to uvědomovali.
Dnes už víme, že tyto metody mohou mít dlouhodobé negativní dopady. Lidé vychovaní v duchu černé pedagogiky mohou mít potíže s vyjadřováním emocí, s nastavováním hranic nebo s důvěrou k autoritám. Často se bojí chybovat, mají nízké sebevědomí nebo naopak přebírají stejný mocenský styl chování vůči slabším. To je jeden z důvodů, proč se současná pedagogika i psychologie snaží od těchto přístupů jednoznačně distancovat. Neznamená to rezignaci na pravidla či hranice, ale změnu způsobu, jakým jsou nastavována – s respektem, vysvětlováním a důrazem na vztah a emoce.
Debata o černé pedagogice je aktuální i dnes. Nejde jen o minulost, ale o každodenní drobnosti ve školách i rodinách. Nejde o nic menšího než způsob, jakým dítě vnímáme. Zda jako objekt, který je třeba ovládat, nebo jako člověka, který se učí a potřebuje bezpečný prostor k růstu. Dnes psychologové varují, že metody Haarerové vedou k vážným poruchám citové vazby, úzkostem a neschopnosti navazovat vztahy. I v českém prostředí slýcháme – „nechej ho vybrečet, posílí si plíce“ nebo „nechovej ho pořád, zvykne si na to“. Jsou to věty, které nevědomky recitují lekce Johanny Haarerové.
Moderní věda mluví jasně. Dítě, kterému se dostává lásky a bezpečí, neroste v tyrana, ale v sebevědomého a odolného člověka. Tady je pár výchovných mýtů z nacistických příruček, které bychom měli nechat v historii:
„Nech ho vybrečet, aspoň si posílí plíce“
Tohle je pravděpodobně nejrozšířenější dědictví Johanny Haarerové. Věřilo se, že pláč je pokus o manipulaci. Dnes díky magnetické rezonanci víme, že když miminko pláče a nikdo nepřichází, jeho mozek se zaplaví stresovým hormonem kortizolem. Dítě se neuklidní proto, že by „pochopilo lekci“, ale proto, že jeho organismus přepne do úsporného režimu přežití (tzv. zamrznutí), aby se vyčerpáním nezhroutilo.
„Když ho budeš pořád chovat, rozmazlíš ho“
Nacistická pedagogika tvrdila, že fyzická blízkost vytváří „měkké“ lidi. Moderní psychologie (teorie citové vazby) dokazuje přesný opak. Dítě, které má v prvních letech života saturovanou potřebu blízkosti, získává tzv. bezpečnou základnu. Díky ní je v dospělosti mnohem samostatnější a sebevědomější, protože se nebojí světa.
„Dítě musí vědět, kdo je tady pánem“
Představa výchovy jako mocenského boje, kde jeden musí vyhrát a druhý (dítě) prohrát, je základem Černé pedagogiky. Pokud dítě poslechne jen ze strachu, nenaučí se vnitřní disciplíně ani morálce, ale pouze tomu, jak nebýt dopaden nebo jak se podřídit silnějšímu. To je ideální nastavení pro život v diktatuře, nikoliv v demokratické společnosti.
„Pochvalami se šetří, aby dítě nezpychlo“
Haarerová doporučovala věcný, až chladný přístup. Jenže pozitivní zpětná vazba je pro vývoj dětského mozku doslova palivem. Bez ní si dítě buduje pocit, že je milováno jen tehdy, když podává výkon nebo když „nezlobí“, což vede k celoživotní úzkosti a nízkému sebevědomí.
„Dítě má mít pevný režim bez ohledu na potřeby“
Násilné zavádění režimu (kdy musí jíst, kdy musí spát, kdy má mít stolici) mělo z dítěte udělat součást soukolí, součást perfektně fungujícího společenství, stroj. Dnes víme, že nerespektování biorytmu dítěte narušuje jeho schopnost vnímat vlastní tělo. To může v pozdějším věku vést k problémům s příjmem potravy nebo k neschopnosti rozpoznat své vlastní emoce.
Vystoupit z generačního stínu minulosti není snadné. Mnozí jsme podobné často slýchali a mnozí je máme hluboce zakořeněné. Prvním krokem je ale uvědomění: Výchova není boj o moc, ale budování vztahu.
Zdroje a další čtení:
Haarer, J. (1934): Die deutsche Mutter und ihr erstes Kind.
