Článek
Zatímco většina národů ve svých dějinách s hrdostí vyzdvihuje slavná vítězství, triumfální bitvy a hrdiny, kteří stáli u zrodu zlatých ér, česká národní paměť má jeden unikátní rys - hluboce zakořeněnou zálibu v připomínání si velkých proher, historických traumat a mučedníků. Jako by se porážky a tragické osudy vryly do kolektivní duše silněji, než sebevětší triumfy a česká identita se tak našla v roli oběti dějin, která se musí neustále bránit vnější moci.
Páteř českého „traumatického vědomí“ tvoří tři klíčové udalosti, které definují národní pocit zrady a bezmoci. Bílá hora, Mnichov a srpen 1968.
Bitva na Bílé hoře je bezpochyby nejvýznamnější a nejčastěji reflektovanou porážkou. Znamenala konec stavovského povstání, drtivou prohru nekatolické šlechty a začátek třísetleté „doby temna“. Pro českou dějinnou paměť není Bílá hora pouhou připomínkou prohrané bitvy, ale symbolickým milníkem, kdy byl zlatý věk nahrazen ztrátou suverenity. Podle historického podcastu Přepište dějiny je ale taková interpretace mylná. Jednak nešlo o porážku Čechů, žádná česká armáda ve skutečnosti na Bílé hoře nebojovala - šlo o najaté žoldáky z Horního i Dolního Rakouska, Uher, pluku výmarského a slezského a i ten „poslední moravský praporec Šlikův“ byl složen ze žoldnéřů různého původu.
Ostatně, samotný Jindřich Šlik po krátkém věznění vstoupil do služeb císařské armády a bojoval za svého dřívějšího nepřítele tak úspěšně, že byl povýšen až na polního maršála a nakonec se stal prezidentem Dvorské válečné rady. Mnozí si jej v rámci „obětních vzpomínek “ na Bílou horu pletou s jiným členem rodu, Jáchymem Ondřejem Šlikem, který byl jedním z popravených na Staroměstském náměstí v roce 1921. Podle Přepište dějiny obraz porážky Čechů získal dnešní obrysy hlavně díky Národnímu obrození, které se potřebovalo silně vymezit vůči všemu německému a cizáckému a Bílá hora ve spojitosti „my proti nim“ byla ideální událostí. A tento obraz už v dějinné paměti zůstal nesmazatelně vryt.
Mnichov 1938 zase přináší dosud nepoznaný pocit zrady a bezmocnosti. Nejde ani tak o vojenskou porážku, jako spíše o morální a diplomatickou katastrofu. Československá republika, připravená bránit se nacistické agresi, byla donucena svými spojenci ke kapitulaci a vydání pohraničních oblastí. V paměti zůstává pocit zrazeného národa, který byl opuštěn a musel se sklonit před hrozivým sousedem a … bez boje. Mnichov se stal synonymem pro osamělost a bolestné poznání, ze jsme jen malý a bezvýznamný národ v geopolitické hře velkých, za něhož se nikdo nepostaví. Když si ale člověk na stránkách Paměti národa čte svědectví pamětníků, kteří byli reálně odhodláni bránit svou zemi za každou cenu a museli po politickém rozhodnutí sklonit hlavu a již nikdy nezapomněli na tu pachuť, kterou Mnichov zanechal - častokrát ne kvůli Anglii a Francii, ale z rozhodnutí vlastní politické reprezentace - přichází nezodpovězená otázka: Neměli jsme se raději zachovat jako Poláci o rok později a přeci jen bojovat? I kdybychom měli dopadnout stejně?
Třetím dílkem do skládačky je okupace ze srpna 1968. Invaze vojsk Varšavské smlouvy ukončila nadějné Pražské jaro a zopakovala Mnichovskou lekci - že jsme v tom sami. Že snahy o vnitřní reformy jsou neakceptovatelné pro vnější větší moc a nám nezbývá, než poslechnout. Následovala normalizace, politická stagnace a způsobem přežití se stal útěk do vnitřního světa, předstírání, že se nic neděje a že se nás nic netýká. Tím se ještě více prohloubilo ono myšlení „jsme jen oběťmi něčeho většího “. V myšlení lidi se prohloubil pomyslný příkop mezi „námi“ (obyčejným lidem) a „jimi“ (režimem a mocí). Z velkých společenských aktivit a vizí se staly jen malé soukromé „vizičky“, naděje zhasly a v národě byla posílena pasivita do maxima.
Z těchto historických zkušeností vzešel jeden z nejpalčivějších a nejhlouběji zakořeněných pocitů české kolektivní psychiky - přesvědčení, že o osudu národa se rozhoduje primárně bez něj a mimo něj. Že jsme oběťmi okolností.
Od roku 1620, kdy Habsburkové určili směr, přes Mnichov 1938, kdy o české integritě jednali jiní, až po rok 1968, kdy o zničení Pražského jara rozhodly špičky komunistického bloku. Tento opakovaný vzorec posiluje pocit bezmoci a malosti. Přesvědčení, že ať se Češi snaží sebevíc, historické dění je vždy pod kontrolou větších hráčů. To vede i k hlubokému cynismu vůči mezinárodní politice a k přehnané opatrnosti ze strachu, že neuspějeme a že nás stejně všichni zradí. České tendence upínat se k těmto událostem namísto velkých triumfů možná zní jako takový historický masochismus, jde ale vlastně o jakousi strategii přežití.
Velká vítězství a silné osobnosti nebývají oslavovány tak, jako se tomu děje v jiných zemích. Češi jsou rozdělení na tábory, které se mezi sebou přou, proč zrovna tuto osobnost neoslavovat nebo tamto vítězství neuznávat. Dokonce i takové, jako je založení samostatné republiky v roce 1918 postrádá sílu vzpomínek na prohry, protože přeci byla získána díky exilu a ne na domácí půdě v hrdinné bitvě. A toto velké přesvědčení se pak odráží i do těch malých. Ve společnosti převládá negativismus, pocit, že nejen „ti venku“, ale i „ti vevnitř“ (čti vláda, policie, soudy, média, ale i soused a div ne vlastní děti) jsou proti nám a vše je prostě špatně.
Když se podíváme do okolních států, všude vidíme pomníky hrdinů a monumenty slavných vítězství a úspěchů. Němci mají svůj Hermannsdenkmal v Detmoldu jako symbol rané germánské identity, která se sjednotila proti cizí nadvládě . U Lipska se tyčí Völkerschlachtdenkmal na počest vítězství nad Napoleonem jako oslava sjednocení pruských, ruských a rakouských sil. Nebo dokonce Památník německého odporu v Berlíně, který připomíná operaci Valkýra z roku 1944 a vyzdvihuje morální hrdinství a připomíná povinnost bránit ústavní stát a demokracii proti tyranii.
A co takoví Poláci? Polské národní povědomí je silně spjato s boji za národní existenci proti mocnějším sousedům a s připomínáním velkých vojenských vítězství. Takové pomníčky vidíte všude. Poláci jsou na své hrdiny opravdu hrdí. Připomeňme za všechny Kościuszkovu mohylu, která velebí vůdce povstání za nezávislost proti Rusku a Prusku. Piłsudského mohylu na počest maršála, který zajistil nezávislost Polska v roce 1918 a porazil bolševiky v roce 1920. Nebo Pomník Grunwaldzki, který připomíná vítězství polsko-litevských sil nad Řádem německých rytířů.
Slovenská národní identita se zase soustředí na osobnosti, které formovaly jazyk, kulturu a státnost během maďarské nadvlády i v novodobých dějinách. Slovenské národní povstání je udalost, která ve Slovácích podněcuje patriotismus a hrdost na vlastní národ i historii. V celé Evropě často oslavují právě klíčové politické nebo vojenské vůdce, kteří jsou spojeni s bojem za nezávislost nebo s budováním moderního státu. I takový Napoleon Bonaparte ma svůj Vítězný oblouk v Paříži nebo Victor Emanuel II. svůj Památník Vittoriano v Římě na památku boje za sjednocení Itálie.
Ano, my Češi máme pomník Jana Žižky na Vítkově. Ale shodneme se jako národ, že jde o velkého vojevůdce a osobnost, kterou chceme velebit jako hrdinu? Jaké další vítězství můžeme vyzdvihnout a na kterých se v kolektivní paměti shodneme? Kromě Bílé hory, Mnichova a roku 68?
