Článek
V říjnu 1938 se v Mnichově odehrála klíčová událost, která tragicky ovlivnila osud Československa a předznamenala druhou světovou válku. Britský premiér Neville Chamberlain a francouzský premiér Édouard Daladier, spolu s německým Vůdcem Adolfem Hitlerem a italským Ducem Benitem Mussolinim, podepsali dohodu, která znamenala odstoupení československého pohraničí nacistickému Německu. Ačkoli se na výsledku shodli a dohoda byla podepsána, jejich vnitřní pocity a vnímání celé věci se diametrálně lišily. Jeden ze „spojenců“ slavil velké vítězství v ovacích davů, druhý jejich nadšení nesdílel.
Neville Chamberlain: Architekt „Míru pro naši dobu“
Chamberlain byl neochvějným zastáncem politiky appeasementu. Věřil, že svou politikou ústupků Hitlerovy požadavky uspokojí a dokáže tím odvrátit hrozící válku. Po návratu z Mnichova mával před nadšenými Brity kusem papíru s Hitlerovým podpisem a triumfálně prohlašoval, že dosáhl „míru pro naši dobu“. Jeho optimismus a přesvědčení byly hluboké. Věřil, že Hitlerovy stížnosti jsou vlastně oprávněné, Versailleská smlouva pozbyla platnosti a práva německých menšin si zaslouží vyslyšet, pokud tím dojde k urovnání napětí a k dlouhodobému míru v Evropě. Upřímně věřil, že s Hitlerem je možné jednat a že jeho slovo platí.
Chamberlainovy motivace pramenily z několika klíčových faktorů. Jako člověk hluboce ovlivněný hrůzami první světové války si za každou cenu přál vyhnout se dalšímu rozsáhlému konfliktu, stejně jako celá britská společnost. Zároveň si uvědomoval, že jeho není na rozsáhlou válku s Německem dostatečně připravena. Politika appeasementu mu tak měla minimálně koupit čas na zbrojení. Pro Chamberlaina nebylo Československo žádným důležitým strategickým zájmem. Vnímal sudetskou krizi spíše jako etnický problém v „daleké zemi, o níž nic nevíme,“ než jako přímou hrozbu pro britské zájmy a něco, čím by se mělo impérium zabývat.
Jeho iluze se však brzy rozplynuly. Když Hitler v březnu 1939 porušil Mnichovskou dohodu a vzal si i zbytek Československa, bylo to pro Chamberlaina obrovské ponížení. Jeho odhad Hitlera i svých vlastních vyjednávacích schopností selhal. Ačkoliv se Československu nikdy explicitně neomluvil, jeho změna politiky – od poskytnutí záruk Polsku až po vyhlášení války Německu 3. září 1939 – byla de facto přiznáním, že politika appeasementu selhala. V květnu 1940 rezignoval na funkci premiéra a o půl roku později zemřel, aniž by se dočkal konce války, do které jeho politika nepřímo vedla.
Édouard Daladier: Komplic z donucení
Daladierův postoj k Mnichovské dohodě byl od samého počátku mnohem složitější a složitější. Ačkoli dohodu podepsal, údajně prožíval silnou lítost a vědomí zrady. Slavná je jeho poznámka po návratu do Paříže, kdy tváří v tvář jásajícímu davu pronesl: „Ach, ti blázni, oni si neuvědomují, čemu tleskají!“ Tato věta odhaluje jeho hluboký pesimismus a vědomí, že Mnichov žádný trvalý mír nepřinese a že jde spíše o tragédii než o diplomatický triumf.
Daladierovy motivace byly rovněž složité a plné vnitřních rozporů. Stejně jako Chamberlain, i Daladier si byl silně vědom hrůz první světové války a snažil se za každou cenu vyhnout dalšímu rozsáhlému konfliktu. Všeobecné přání udržet mír bylo i ve Francii velmi silné. Ani francouzská armáda v porovnání s rostoucí silou nacistického Německa nebyla na přímý boj připravená. A vzhledem k postoji Britů se obával, že by jeho země v případě války zůstala osamocena.
I přes různé dohody a spojenecké smlouvy napříč evropskými zeměmi byl Daladier skeptický k tomu, že by v případě pomoci Československu proti agresy nacistů mohl počítat se zapojením Britů a Sovětů, velké otazníky visely nad reakcí Polska. Na rozdíl od Chamberlaina, Daladier dohodu podepsal s těžkým srdcem a spíše z pragmatického přesvědčení o nutnosti odvrácení okamžité války, než z upřímné víry v její úspěch. Roli hrál i tlak, ve kterém se ocitl. Cítil břemeno morální odpovědnosti za zradu spojeneckého státu. Zažíval vnitřní rozpory.
Ani Daladier se Československu nikdy přímo a formálně neomluvil. Jeho pozdější kroky, jako urychlené posilování francouzské obrany, ale naznačují, že si uvědomoval vážnost situace a že ani zradou na Československu mír nebude. Daladier rezignoval na funkci premiéra v březnu 1940 a po pádu Francie byl zatčen a držen Němci v koncentračním táboře v Buchenwaldu a na Itteru až do konce války. Po válce se vrátil do politiky a zemřel v roce 1970.
Dva rozdílné pohledy na jednu tragédii
Ačkoli oba premiéři podepsali stejný dokument a jejich rozhodnutí mělo pro Československo stejné devastující důsledky, jejich vnitřní motivace, očekávání a následné pocity se značně lišily. Chamberlain viděl Mnichov jako úspěšnou strategii k odvrácení války a věřil v její trvalost, byl to optimista, který věřil, že dosáhl skutečného míru. Daladier naopak vnímal Mnichov jako nevyhnutelné, ale tragické řešení, které sice válku oddálilo, ale s pachutí hořkosti a zrady. Byl pesimistou, který tušil, že to je jen dočasné řešení.
Mnichovská dohoda je trpkou kapitolou v dějinách mezinárodních vztahů, symbolizující selhání appeasementu a připomínkou, jak i „dobré úmysly“ mohou vést k tragickým koncům. Pro většinu Čechů je zradou Západních mocností. A celý svět nyní očekává, co přinesou blízká jednání ve stínu nového hrozícího světového konfliktu.
