Článek
Kdyby se na to člověk podíval čistě zvenku, Česko by mělo působit pro mnoho jiných zemí jako vzor. No vážně. Podle tohoto článku dokonce patříme mezi dvacítku nejbohatších zemí na celém světě. Máme stabilní ekonomiku, dostupné vzdělání, zdravotnictví, které je ve světovém měřítku opravdu na top úrovni a jeho dostupnost pro všechny je záviděníhodná, obchody jsou plné zboží a Češi dávno neznají nedostatek něčeho, cestování bez větších omezení je realitou a lidé si užívají takový technologický komfort, o kterém se minulým generacím ani nesnilo. A přesto, když se člověk zaposlouchá mezi lidmi, o čem si povídají… přečte pár komentářů… má pocit, že převládá úplně jiný tón: únava, frustrace, pocit stagnace, nespokojenost, někdy až zvláštní prázdnota.
Jak je možné, že v době relativního dostatku a dostupnosti všeho roste pocit nespokojenosti? První odpověď je lákavá a jednoduchá: „Protože je to drahé“ nebo „protože je doba složitá“. Jenže to je jen taková „výmluva“ na všechno, která rozhodně nepodává žádná vysvětlení. I narvané košíky ve věčně narvaných obchoďácích to zdárně popírají. On ten pocit „vše je hrozně drahé, nedostupné, na prd a horší než dřív“ totiž úplně tak nepramení z pocitu, že jsme chudáci. I lidé, kteří objektivně nemají žádné větší finanční problémy, často nejsou spokojeni. Ono to totiž není o opravdové „chudobě“, mnozí lidé uznávají, že se mají dobře… Problém moderní společnosti není v nedostatku. Ale v tom, že tu naplněnost a bohatsvi jednoduše necítí.
Jedna z největších změn posledních let se netýká toho, co máme, ale toho, co vidíme. Ještě nedávno se lidé srovnávali s relativně úzkým okruhem ostatních lidí. S rodinou, sousedy, kolegy. Dnes se srovnávání rozšířilo na celý svět. Každý den vidíme životy těch, co cestují, vydělávají, tvoří, podnikají, užívají si. A i když víme, že ne vždy jde o reálné životy, spíše o jejich výřezy, často jen „pohádky vymyšlené pro sledující“, přesto má lidská mysl tendence neustále porovnávat. Tím vzniká zvláštní efekt, který ovlivňuje posuzování nás samých. Objektivně se máme lépe, ale subjektivně hůř. Referenční bod se posunul. To, co dřív působilo jako úspěch, čti: vlastní bydlení, stabilní práce, dovolená jednou ročně, je dnes něco naprosto obyčejného, stal se z toho základ, který je brán jako samozřejmost. Už to není „cíl“. Ten se posunul mnohem mnohem dál.
Další částí problému je životní tempo. Moderní svět zrychlil takřka ve všem. Informace, práce, komunikace, služby, všechno je okamžité. Odpověď očekáváme hned. Výsledek ideálně dnes, zítra už je pozdě. Všechno tohle vytváří tlak, který není pokaždé vidět, který se stal jakýmsi obyčejem, jenž nás doprovází a ovlivňuje, aniž bychom si jej vůbec uvědomovali. Člověk má pocit, že by měl pořád něco dohánět. Že někde existuje rychlejší, efektivnější, úspěšnější verze života, ke které se zatím nedostal. Ale že musí. Kolikrát ani ne proto, že chce, ale proto, že by měl! Že si to společnost a okolí žádají. Že když budou spokojeni ostatní s jeho životem, bude moct být spokojený i on sám. To je přeci to „hlavní“. Spokojenost ostatních pro spokojenost vlastní…
A pak je tu ještě jeden tichý faktor - ztráta jednoduchých měřítek. Dříve bylo mnohem snazší poznat, co znamená „mít se dobře“. Stabilní práce, vlastní bydlení, rodina, jistota. To člověku stačilo. Dnes je realita rozmanitější. Úspěch má mnoho podob, ale žádná není univerzální. A to paradoxně zvyšuje nejistotu. Když neexistuje jasná definice „dobrého života“, je těžší mít pocit, že ho člověk žije. Zajímavé je, že tento pocit se netýká jen Česka. Podobné vnímání najdeme i v dalších vyspělých zemích. Rozdíl je v tom, že u nás je silně kombinovaný s historickou zkušeností rychlého posunu. Generace, která zažila výrazné zlepšení životní úrovně, přirozeně očekává, že tento trend bude pokračovat. A když se zpomalí, nastává zklamání. A to i ve chvílích, kdy není pražádný objektivní důvod vůbec o nějakém úpadku mluvit.
Velkou roli hraje i to, jak dnes vypadá práce a co se považuje za práci. Práce už není jen zdroj obživy. Je to identita, výkon, srovnávání, status. A zároveň je mnohem méně oddělená od zbytku života. Notifikace po pracovní době, neustálá dostupnost, tlak na výkon. To všechno vytváří pocit, že člověk nikdy není úplně „hotový“. To vytváří zvláštní rozpor. Na jedné straně máme historicky nejvíce možností. Na straně druhé vůbec nejméně pocitu klidu. Ne proto, že by se objektivně zhoršily podmínky. Ale proto, že se změnilo očekávání.
Možná největší posun je v tom, že dnešní společnost už nefunguje na principu „postupného zlepšování“, ale na principu neustálého pohybu. Stát na místě se vnímá jako neúspěch. I když to „místo“ je z objektivního pohledu velmi dobré. A to vytváří zvláštní napětí - člověk má stabilitu, kterou necítí. Má jistotu, ale nevnímá ji jako dostatečnou. A tak se vracíme k původní otázce. Jak je možné, že se máme lépe než kdy dřív, a přesto to tak v našich pocitech nevypadá? Nebude to proto, že náš problém není v tom, co máme, ale v tom, co si myslíme, že bychom měli mít? Protože jestli je tomu tak, máme problém. Ten rozdíl se totiž rok od roku zvětšuje…
