Článek
Jedna z velkých kapitol zoologické historie se odehrávala ve 30. a 40. letech 20. století v nacistickém Německu, kde byla věda častokrát zneužívána pro zvrácené propagandistické cíle. Hlavními protagonisty této kapitoly byli zoologové a bratři Heinz a Lutz Heckovi, kteří se (vedeni ideologií „rasové čistoty“) pokusili „znovu vytvořit“ vyhynulá zvířata. Jejich projekty, podporované nacistickým režimem, měly demonstrovat nadvládu germánského národa i nad přírodou.
Kdo byli bratři Heckovi?
Heinz Heck (1894–1982) a Lutz Heck (1896–1983) byli oba zoologové a ředitelé významných německých zoologických zahrad. Heinz vedl zoo Hellabrunn v Mnichově a Lutz zoo v Berlíně. Oba byli nadšenými zastánci nacistické ideologie „Blut und Boden“ (Krev a půda), která zdůrazňovala mystické spojení německého lidu s původní německou krajinou a jejími zvířaty. Věřili, že se jim podaří zpětným šlechtěním vrátit zvířata k jejich „původní a nezkrocené“ podobě, podobně jako nacisté usilovali o rasovou čistotu lidstva. Tato myšlenka rezonovala s propagandistickými cíli režimu, který v jejich práci viděl symbol moci a návratu k „čistým“ germánským kořenům. Bratři měli podporu čelních představitelů Třetí říše, jejich největším podporovatelem byl jejich přítel Hermann Göring.
Zpětné šlechtění pratura a tarpana
Bratři se soustředili především na dva druhy, které považovali za symboly starověké germánské fauny - pratura a tarpana. Pratur, divoký býk, který kdysi obýval celou Evropu, už v době kamenné patřil mezi nejčastěji lovená zvířata a jeho podobu známe z jeskynních maleb. Vyhynul v roce 1627. Pro nacisty byl ideálním symbolem síly, divokostí a původní čistoty. Bratři Hečkovi se pokusili „rekonstruovat“ toto zvíře. Křížili primitivní a odolná plemena skotu z různých částí Evropy, včetně španělských bojových býků a skotských Highland-cattle. Věřili, že právě tato plemena si uchovala část genofondu původního pratura.
Výsledkem jejich mnohaletého snažení je plemeno, které dnes známe jako Hečkův skot. Ačkoli se vzhledem, rohy a masivním tělem podobá praturům, ve skutečnosti se o geneticky původní druh nejedná. Je to spíše taková menší podobizna s ne tak masivními rohy, ale pro nacistickou propagandu to stačilo. Hečkův skot byl prezentován jako „znovuzrozený pratur“ a vysazován do přírodních rezervací, aby demonstroval obnovu „německé přírody“. Dnes jej lze sledovat i v České republice.
Podobný osud potkal i tarpana, divokého koně, který vymřel v 19. století. Lutz Heck věřil, že jeho DNA přežila v primitivních plemenech koní. Začal křížit polského konika, islandského poníka a další plemena. Vytvořil tak plemeno, které se nazývá Heckův kůň. Tyto koně se podobají tarpanům, ale stejně jako Heckův skot, nejsou geneticky totožní s původním druhem. Byli symbolicky vysazováni do lesů, aby dokázali, že nacistická vláda dokáže „ovládnout“ i přírodu a navrátit jí její původní tvář.
Moderní věda a „oživení“ vyhynulých druhů
I když se metody bratrů Heckových ukázaly jako ideologicky motivované a vědecky omezené, jejich vize o návratu vyhynulých zvířat do přírody rezonuje v moderní vědě dodnes. Současní vědci se nesnaží o zpětné šlechtění, ale o skutečné genetické „de-extinction“ (oživování). Mezi nejznámější projekty patří snaha o klonování mamuta srstnatého. Vědci z různých institucí, včetně americké společnosti Colossal Biosciences, se pokoušejí vytvořit hybridního slona, který by měl genetické rysy mamuta. Cílem je upravit DNA asijského slona, který je mamutovi nejbližší žijící příbuzný, a přidat do něj geny pro mamutí znaky, jako je hustá srst, tukové zásoby a malé uši. Tyto projekty jsou mimořádně složité a eticky kontroverzní, ale ukazují na to, jak daleko se věda posunula od pokusů nacistických zoologů. Zatímco Heckovi se pokoušeli o vytvoření replik pomocí šlechtění, moderní věda pracuje s genetickou informací. Oba přístupy však sdílejí fascinaci s možností vrátit čas a ovlivnit přírodu způsobem, který byl dříve nepředstavitelný.
Budoucnost a dinosauři: Sen o Jurském parku
V souvislosti s projekty, jako je klonování mamuta, se často objevuje otázka: Budeme mít jednou na planetě oživeného dinosaura a Jurský park? Bohužel, z vědeckého hlediska je to v současné době nemožné. Klíčovým problémem je absence kompletního a neporušeného genetického materiálu. Zatímco u mamutů se našla zmrzlá DNA v permafrostu, u dinosaurů je situace zcela jiná. Jejich DNA se v průběhu desítek milionů let rozložila a nezachovala se v použitelné formě. Dokonce i ve fosiliích jsou dochované spíše minerální otisky, nikoli původní biologická tkáň.
Film Jurský park sice nabídl fascinující myšlenku získání DNA z krve komára uvězněného v jantaru, ale to je pouze fikce. I kdyby se fragmenty DNA dinosaura našly, byly by zřejmě příliš poškozené a neúplné na to, aby mohly být použity k vytvoření celého organismu. Na rozdíl od mamuta, u kterého existuje blízký příbuzný v podobě slona, neexistuje žádný žijící tvor, který by měl dostatečně podobnou genetickou informaci k tomu, aby mohl sloužit jako náhradní matka nebo základ pro hybridní organismus novodobého dinosaura. Ačkoli moderní věda neustále posouvá hranice možného i nemožného, oživení dinosaurů zůstává v oblasti sci-fi. Minimálně těch, které si představíme jako první - tedy obrovských prehistorických ještěrů. Vědci se tak spíše zaměřují na vzkříšení malých verzí a jejich podobnost s ptáky, kde předpoklady mluví lépe.
Na rozdíl od bratrů Heckových, kteří se snažili o něco, co bylo možné alespoň částečně uskutečnit, je návrat obřích dinosaurů na Zemi v dohledné budoucnosti prakticky vyloučen. Ale to si naši předci před sto lety mysleli o mnohém a podívejme se na dnešní svět. Proto zůstává jedno základní moudro, které je v mnohém platné - Nikdy neříkej nikdy…
