Deník zpravodaje: Proces a poprava Saddáma Husajna

Bagdád se dusí v napětí. Už to není jen o povstalcích a náložích, dnes se historie tohoto starodávného města a jeho bývalého pána přesouvá do soudní síně. Poprvé od svého zajetí jde kdysi neomezený vládce Iráku Saddám Husajn a spolu s ním sedm dalších jeho lidí před Irácký zvláštní tribunál. Vypadá vzdorovitě, ne jako ten zlomený muž ze skrýše. První slova, která pronáší, rozhodně nezní jako obhajoba. Spíše jako útok: „Jsem prezident Iráku. Neuznávám autoritu, kterou založili okupanti.“ Odmítá uvést své jméno, odmítá se podřídit. Soudce Rizgar Muhammad Amín, klidný a zkušený Kurd, se snaží udržet proces v mezích, ale už teď je jasné, že celá show bude spíše soubojem vůlí. Obvinění? Masakr 148 šíitů v Dudžailu v roce 1982 jako pomsta za neúspěšný atentát. Zločin starý 23 let, ale stále živý jako včerejší ráno. Další zločiny mají mít svá vlastní stání.

Proces se zvrhává v noční můru právníků. Jediný den po zahájení byl unesen a zavražděn jeden z obhájců. Osmého listopadu následovala vražda dalšího. Tyto akty teroru ukazují, že proces není jen právní bitvou. Je to válka v plném proudu. Kdo se Husajna a jeho režim odváží bránit, riskuje vlastní život. Obhajoba, už tak oslabená, se stáhla do stínu strachu. Z druhého atentátu dokonce obviňuje kruhy kolem nové vlády. Proces je pozastaven, obhajoba přerušuje jakýkoliv kontakt s obžalobou a právní tým kolem obžalovaných musí být doplněn. Mezinárodní pozorovatelé začali psát zprávy o tom, že za těchto podmínek nelze zaručit spravedlivý proces. Jak může obhájce efektivně pracovat, když má v patách smrt?

Přišli noví tři právníci. Když začaly výpovědi přeživších, atmosféra v soudní síni zhoustla k nepoznání. Svědci, někteří s utajenou identitou, popisovali mučení, popravy rodinných příslušníků, hromadné zatýkání. Husajn je bez obalu označuje za „zrádce“ a „agenty Íránu“. Vidíme scény, kdy se diktátor snaží soudit vlastní soudce. Ten hlavní už to nevydržel. Bylo toho na něj příliš. Amín, znechucený chaosem, údajným politickým vměšováním a výtkami o laxnosti, rezignoval. Novým předsedou se stává Raúf Rašíd Abdar Rahmán, rovněž Kurd, ale z Halabdže – místa Husajnových nejhorších chemických útoků. Obhajoba okamžitě křičí o zaujatosti. Politická volba je podle ní až příliš zřejmá. Nevlastní bratr diktátora soudci přímo v síni vulgárně nadává. Je vyveden, obhajoba protestuje a žádá odvolání nového soudce.

Prokurátor vytáhl klíčový důkaz! Jde o dokument nesoucí údajný Husajnův podpis, kterým potvrzoval schválení rozsudků smrti pro lidi z Dudžailu. Je to nejpřímější spojení mezi obžalovaným diktátorem a probíraným zločinem. Husajn autenticitu zpochybňuje, ale grafologové jsou zajedno - podle nich je podpis pravý. Proces tak začal nabírat na rychlosti. Ale stále se to neobejde bez dalšího chaosu – někteří účastníci opakovaně drží hladovky a demonstrativně opouštějí sál.V polovině května obviňuje soudce všechny přítomné ze zločinů proti lidskosti. Husajn to odmítá.

Už je to tu zase! Jako by někdo chtěl proces za každou cenu urychlit. Byl zavražděn třetí obhájce, Chamís al-Ubaidí. To definitivně rozbíjí jakékoliv zbytky iluze o nezávislosti a bezpečnosti. Obžalovaní přicházejí s prohlášením, že budou držet hladovku, dokud jejich obhájci nebudou pod mezinárodní ochranou. Američané se snaží proces udržet a tak se další obhajoba vede ze zahraničí pod záštitou kanadského vyšetřovatele válečných zločinů. Mezinárodní organizace začínají soudní řízení otevřeně kritizovat. Nepopírají přitom spornost Husajnových zločinů, ty jsou jasné. Útočí na samotný proces s tím, že je vážně reputačně poškozen kvůli chybějícímu mezinárodnímu dohledu, vraždám právníků a neustálému politickému tlaku. Boj za lidská práva se odehrává v procesní šarádě.

Konečný verdikt! Předseda Raúf Abdar Rahmán oznámil rozsudek: Saddám Husajn je vinen ze zločinů proti lidskosti v kauze Dudžail a odsouzen k trestu smrti oběšením. Husajn je i v tu chvíli vzdorovitý a křičí: „Ať žije Irák! Ať žije arabský národ! Smrt nepřátelům!“ Pro oběti jde o okamžik zadostiučinění, pro zbytek světa o kontroverzní pomyslnou tečku. O jakési zúčtování s tyranem. Zbylá sedmička slyší dvakrát trest smrti, jedno doživotí, tři patnáctileté tresty a jedno osvobození pro nedostatek důkazů.

Navzdory volání po odkladu (aby mohl proběhnout i druhý proces za genocidu Kurdů v rámci operace Anfal, který začal během dubna) byl rozsudek vykonán. Saddám Husajn, kdysi neomezený vládce a irácký diktátor, byl oběšen. A to i přes jeho přání stanout před popravčí četou. Tím zápisky z procesu končí. Zůstává ale trpká pachuť. Diktátor byl potrestán, ale cesta ke spravedlnosti zůstane navždy poskvrněna politickým tlakem a krví obhájců. Irák sice uzavřel jednu kapitolu, ale otevřel novou - začíná debata o tom, za čím se soud vlastně hnal, zda bylo prioritou dodržet právo, nebo jen rychle vykonat pomstu.

Poprava Saddáma Husajna byla událostí, která vyvolala obrovskou kontroverzi nejen kvůli trestu samotnému, ale i kvůli okolnostem jejího provedení a následnému úniku neoficiálních záběrů.

Poprava proběhla časně ráno v den významného muslimského svátku Íd al-adhá (Svátek oběti), což bylo samo o sobě kritizováno jako necitlivé a provokativní. Nekonala se na veřejnosti. Odehrála se na irácké vojenské základně v bagdádské čtvrti Kázimíja, v budově, kde dříve sídlila vojenská zpravodajská služba. Krátce před úsvitem byl Husajn, který byl od svého zajetí v roce 2003 v americké vazbě, předán do rukou iráckých úřadů. Během závěrečných chvil ho doprovázeli iráčtí představitelé, soudci a žalobce. Byla přítomna i skupina svědků, většinou šíitských představitelů a vládních úředníků.

Husajn měl po celou dobu v ruce Korán. Odmítl si nechat nasadit černou látkovou kapuci, která se obvykle při popravách oběšením používá. Chtěl zemřít s odkrytou tváří. Podle svědků a oficiálních záznamů se choval klidně, důstojně a stále z něj byla cítit jeho typická vzdorovitost. Nekřičel. Nepokoušel se o odpor. Odmítl jakoukoli pomoc při chůzi na popraviště. Na cestě k šibenici a pod ní Husajn opakoval politická hesla a modlitby, včetně muslimského vyznání víry Šahády: „Není boha kromě Alláha a Muhammad je jeho posel.“

Husajn byl doveden až k šibenici, umístěn na padací dveře a na krk mu byl nasazen provaz. V tomto momentě došlo k největší kontroverzi. Svědci z řad šíitských strážců a úředníků začali Husajna provokovat a křičet na něj urážky a hesla oslavující radikálního šíitského duchovního Muktadu as-Sadra a jeho otce. Křičeli např.: „Ať žije Muhammad Bákir as-Sadr!“ a „Jdi do pekla!“ Husajn na provokace odpovídal: „Takhle se projevuje odvaha?“ Poté se pokusil dokončit Šahádu. Nestihl to. Ještě než dořekl její poslední část, byly stisknuty páky a padací dveře se otevřely. Husajn zemřel oběšením chvíli po 6:00 ráno místního času. Pohřben byl o den později v rodné vesnici Audža nedaleko Tikrítu, vedle svých synů Udaje a Kusaje.

Irácká státní televize odvysílala oficiální, němý a cenzurovaný záznam popravy, který končil nasazením oprátky. Jenže brzy přišla další kontroverze. Netrvalo dlouho a necenzurovaný záznam, pořízený mobilním telefonem jedním ze svědků, se objevil na internetu. Ten tak odhalil provokace, výkřiky a posměšky, které se objevily během posledních vteřin před popravou. Video také ukázalo záběry Husajnova těla, což vedlo k rozhořčení a odsudkům. Irácká vláda byla nucena zahájit vyšetřování, kdo video pořídil a zveřejnil, jelikož tím byla porušena pravidla a podkopána důstojnost popravy. Zveřejnění záběrů prohloubilo sektářské napětí v Iráku.

Spojené státy, které Husajna zadržovaly a pomohly zřídit tribunál, popravu uvítaly jako vítězství spravedlnosti. Prezident George W. Bush prohlásil, že Husajnova smrt je „významným přelomem na cestě k demokracii v Iráku“ a že „byl učiněn konec vládě tyrana“. Vyzdvihoval skutečnost, že Husajn čelil soudu, který by on sám nikdy nedopustil. Američtí představitelé zpočátku irácké úřady chválili. Po úniku neoficiálního videa a kritice chaotického průběhu, se ale distancovali od způsobu provedení. Americký generál William Caldwell prohlásil, že kdyby popravu organizovaly USA, proběhla by „naprosto jinak“, čímž odsoudil sektářské posměšky i natáčení popravy mobilními telefony.

Většina evropských zemí, které se staví do rolí zásadních odpůrců trestu smrti, odsoudila exekuci jako takovou, i když uznala Husajnovu vinu za zločiny. Největší kritika zazněla ze strany italského premiéra Romana Prodiho a předsedy Evropské komise José Manuela Barrosa, kteří popravu odsoudili a nezapomněli zdůraznit zásadní odpor k trestu smrti a to za jakýchkoliv okolností. Německo vzalo popravu „na vědomí“, ale zopakovalo svůj principiální postoj proti trestu smrti. Francie uznala, že rozhodnutí náleží iráckému lidu, ale taktéž vyjádřila výhrady. Ruské ministerstvo zahraničí dalo najevo znepokojení. Britská ministryně zahraničí Beckettová uvedla, že Husajn „zaplatil“ za své zločiny s tím, že vláda nesouhlasí s použitím trestu smrti ani v Iráku, ani jinde. Postoj byl rozdělený - země uznávaly vinu, odsuzovaly trest. Ten český byl spíše zdrženlivý. Ministr zahraničí Vondra uvedl, že ČR respektuje vykonání rozsudku jako akt Iráku, kterým se vyrovnává s diktátorem, ale zároveň se vyhýbal explicitní podpoře popravy.

Reakce na Blízkém a Středním východě byly ty nejvíce sektářsky i politicky rozdělené. Šíitské entity v Iráku a Íránu slavily. Irácká vláda, vedená šíity v čele s premiérem Núrí al-Málikím, popravu hájila jako „vnitřní věc Iráku“ a odmítla jakoukoliv mezinárodní kritiku. Pro šíitskou většinu a Kurdy byla poprava dlouho očekávaným aktem spravedlnosti. Írán, dlouholetý nepřítel Husajna, popravu uvítal jako vítězství obětí.

Naproti tomu sunnitské arabské země a organizace, mezi nimi například Egypt, Saúdská Arábie nebo Liga arabských států, vyjádřily znepokojení nebo přímo odsouzení. Poprava byla často vnímána jako akt, který spíše prohloubí sektářské napětí a nestabilitu v regionech i jako útok na arabskou suverenitu ze strany nových spojenců - Spojených států a jimi podporované irácké vlády. Mnoho zemí kritizovalo zbytečný spěch s popravou a hlavně datum exekuce na svátek Íd al-adhá. Palestinci většinou Husajna respektovali za jeho tvrdý postoj vůči Izraeli a většina z nich také popravu odsoudila jako symbol porážky arabského hnutí.

Organizace hájící lidská práva většinou popravu odsoudily s odkazem na nepřípustnost trestu smrti a vyjádřily pochybnosti o spravedlivosti procesu. Ten byl podle nich poznamenán nedostatky a spolu s vraždami obhájců a politickým vměšováním pak takto provedená poprava nesloužila skutečné spravedlnosti, ale byla jen chladnokrevnou mstou.

Mezinárodní společenství se rozdělilo. Na ty, kteří schválili výsledek a konec tyrana navzdory špatnému procesu (USA), na ty, kteří odsoudili popravu jako takovou (Evropa), a na ty, kteří ji vnímali buď jako vítězství (šíité a Írán), nebo jako tragédii pro regionální stabilitu (sunnitské státy). Ať tak nebo tak, poprava Saddáma Husajna ukončila jednu letitou epochu dějin a přinesla úplně novou…