Článek
Píše se 19. duben 1967. Nad Bostonem se vznáší opar, padá déšť se sněhem a studený vzduch zebe až do kostí. Dvacetiletá studentka žurnalistiky Kathrine Switzer stojí na startu legendárního maratonu. Má na sobě vytahanou šedou teplákovou soupravu, která maskuje její postavu, kapuci přetaženou přes hlavu.
V té době byl maraton výhradně mužskou záležitostí. Panoval mýtus, že ženy nejsou fyzicky schopné takovou vzdálenost uběhnout, že je ženské tělo příliš křehké na to, aby zvládlo zdolat 42 kilometrů. Lékaři dokonce varovali, že ženám hrozí celkové vyčerpání, ba co více - dokonce i poškození reprodukčních orgánů. Dokonce se tvrdilo, že by jim mohla „vypadnout děloha“.
Kathrine ale věděla své. Natrénovala tisíce mil, věřila svým nohám i svému tělu a chtěla jediné - dokázat, že žena na to rozhodně má. Do závodu se přihlásila pod neutrálním jménem K. V. Switzer. Když dostala své startovní číslo 261, sotva mohla tušit, že se právě tato tři číslice brzy stanou symbolem sportovní i společenské revoluce.
Útok na trati
Závod začal klidně. Kathrine běžela ve skupince se svým trenérem Arniem a přítelem Tomem, urostlým kladivářem. Kolem třetího kilometru je dostihl oficiální doprovodný vůz s novináři a organizátory. Mezi nimi seděl i Jock Semple, ředitel závodu a nekompromisní strážce tradic.
Když Jock spatřil v davu běžců ženu s oficiálním číslem, vzkypěla v něm krev. Vyskočil z jedoucího vozu a s řevem se vrhl přímo na Kathrine. „Vypadni z mýho závodu a dej mi ty čísla!“ křičel, zatímco se jí snažil z dresu strhnout startovní značku. Kathrine ztuhla hrůzou. Na pomoc jí přispěchal její trenér Arnie Briggs, zareagoval i Tom. Ramenem srazil Jocka a uvolnil Kathrine cestu. Celou scénu zachytili fotografové. Celý tento incident zachytili fotografové a snímky druhý den obletěly svět.
Kathrine Switzer, Boston Marathon
Mezi ponížením a cílem
Kathrine byla v šoku. Třásla se, v očích měla slzy a cítila obrovský tlak. Kolem ní projížděla novinářská auta a reportéři na ni pokřikovali dotazy plné despektu: „Co se snažíte dokázat? Proč nejste doma v kuchyni? Hodláte mít vůbec někdy děti?“
V tu chvíli měla jen dvě možnosti. Vzdát se a potvrdit všechna dobová klišé o slabých ženách… nebo běžet dál. „I kdybych měla jít po čtyřech, musím ten závod dokončit,“ řekla si tehdy. Věděla, že pokud odstoupí, lidé řeknou: „Vidíte, my jsme to říkali, ženy na to nemají.“
Běžela dál skrze bolest i psychické vyčerpání. Do cíle dorazila v čase 4 hodiny a 20 minut. Byla okamžitě diskvalifikována, vyloučena z atletického svazu a v novinách označena za narušitelku. Ale semínko změny bylo zaseto. Její příběh obletěl svět a donutil společnost k otázce: Proč vlastně žena nesmí běžet?
Zajímavost: Ačkoliv byla první se startovním číslem, rok před ní (1966) běžela Boston „načerno“ (bez čísla a registrace) Roberta Gibb, která se schovala v křoví a vběhla do davu. Switzer je však považována za první ženu, která běžela jako oficiálně registrovaná účastnice.
Reakce médií byla mixem šoku, senzacechtivosti a tehdejšího hluboce zakořeněného sexismu. Fotografie, na kterých se Jock Semple snaží Kathrine strhnout číslo, se staly virálními a navždy změnily pohled na ženský sport. Bez přítomnosti fotografů v doprovodném voze by se incident možná nikdy nestal takovým symbolem. Mnoho novin tehdy o Kathrine nepsalo jako o hrdince, ale jako o „narušitelce“ nebo „drzé holce“. Články často zdůrazňovaly, že se do závodu „vpašovala“ podvodem.
Komentáře v tisku často opakovaly tehdejší lékařské „pravdy“, že maraton je pro ženské tělo nebezpečný. Některé listy psaly o tom, že Kathrine měla štěstí, že se jí „nic nestalo“. Zlom v mediálním obrazu nastal až s odstupem času. Fotografie, které měly původně dokumentovat „skandál na trati“, začaly být vnímány jako důkaz nespravedlnosti a agrese vůči ženám.
Lidé si mysleli, že jsem tam jen proto, abych dělala potíže, ale já jsem tam byla, protože jsem milovala běhání.
Odpuštění a vítězství
Trvalo to dlouhých pět let, než se Boston oficiálně otevřel ženám. Kathrine se mezitím stala ikonou. Bojovala za zařazení maratonu na olympijské hry a neúnavně propagovala sport pro všechny. Její startovní číslo 261 se stalo symbolem ženské odvahy. Tento incident donutil sportovní novináře začít brát ženy v atletice vážně. Do té doby byly ženy v rubrikách sportu spíše raritou nebo doplňkem (např. krasobruslení). Kathrinina odhodlanost ukázala, že ženský sport má svůj dramatický příběh, své hrdinky i své diváky. Díky tomuto mediálnímu tlaku a neutuchající aktivitě Kathrine v televizi a tisku se nakonec podařilo v roce 1972 přesvědčit sponzory a organizátory, že ženský maraton je divácky atraktivní a bezpečný.
Nejpřekvapivější moment však přišel o rok později. Jock Semple, muž, který ji chtěl ze závodu vyštvat, veřejně uznal svou chybu. Před startem maratonu v roce 1973 ji před kamerami políbil na tvář. Semple nebyl podle pamětníků zlý člověk, byl to ale „strážce pravidel“ ze staré školy. Věřil, že maraton je posvátná mužská tradice a že ji Kathrine svým „podvodem“ s iniciálami zneuctila. Nakonec prozřel a pochopil, že Kathrine nebyla žádným nepřítelem maratonu, ale naopak - jeho největší nadějí.
Stali se z nich blízcí přátelé. Kathrine za Jockem přijela i do nemocnice krátce před jeho smrtí v roce 1988. Přestože byl tehdy velmi nemocný, jejich setkání bylo plné humoru a vzájemného respektu. Jock se jí tehdy s úsměvem zeptal, jestli se stále snaží „vpašovat“ do závodu, na což mu ona odpověděla, že teď už má naštěstí své vlastní startovní číslo. Později o něm napsala ve své autobiografii Marathon Woman: jemu vděčím za svou slávu – kdyby mě tehdy nenapadl, pravděpodobně bych doběhla do cíle jen jako „další běžec“ a nikdo by si toho nevšiml. Až Jockův útok udělal z ženského maratonu celosvětové téma.
Návrat legendy
Kruh se uzavřel v roce 2017. Přesně 50 let po svém prvním běhu se Kathrine Switzer, tehdy sedmdesátiletá, znovu postavila na start v Bostonu. Na hrudi měla opět své číslo 261. Tentokrát ji ale nikdo nenapadal. Tisíce lidí podél trati skandovaly její jméno a mladé běžkyně jí děkovaly za to, že jim prošlapala cestu.
Ta její nebyla jen o běhu. Byla o právu člověka dělat to, co miluje. Bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní a jaké předsudky okolí má. Ukázala, že odvaha jedné dívky v šedé mikině může klidně změnit svět…
