Dmitrij Medveděv: Od pokrokové naděje k válečnému štváči

Raný život a vzestup po Putinově boku

Medveděv se narodil 14. září 1965 v Leningradu (dnešní Petrohrad) do rodiny univerzitních profesorů. Vystudoval práva na Leningradské státní univerzitě, stal se členem Komunistické strany Sovětského svazu a v 90. letech působil jako pedagog. Klíčovým momentem v jeho kariéře bylo setkání s Vladimírem Putinem v době, kdy oba pracovali na petrohradské radnici pod Anatolijem Sobčakem.

Tento vztah se ukázal jako zásadní. Když se Putin v roce 1999 přesunul do Moskvy a stal se premiérem, vzal si Medveděva s sebou. Medveděv rychle stoupal v hierarchii – zastával pozice v prezidentské administrativě, stal se předsedou představenstva státního plynárenského gigantu Gazprom a v roce 2005 byl jmenován prvním místopředsedou vlády.

Prezidentské období: Naděje na liberalizaci (2008-2012)

V roce 2008 končilo Putinovi druhé prezidentské období a ústava mu nedovolovala kandidovat potřetí za sebou. Medveděv byl vybrán jako jeho nástupce. Volební kampaň se nesla v heslu „Svoboda je lepší než nesvoboda“, od čehož si mnozí slibovali jistou změnu, větší otevřenost vůči Západu a ochotu přistoupit k reformám, tedy jiný kurz ruské politiky než dosud. A zpočátku to tak opravdu vypadalo. Medveděv nahradil staré kádry za mladší a liberálnější politiky a poprvé po 20 letech oslabil v administrativě i vliv vojenských kruhů.

Během svého prezidentství se Medveděv skutečně pokusil o modernizační program, který měl za cíl diverzifikovat ruskou ekonomiku, snížit závislost na ropě a plynu a podpořit inovace (například projekt Skolkovo, které se mělo stát jakýmsi ruským Silicon Valley). Veřejně kritizoval ruskou zaostalost a nechal se slyšet, že země nemůže žít z úspěchů minulosti, ale naopak - musí jít dopředu s vizí prosperity a budoucnosti. Snažil se o zlepšení vztahů se Západem, což vyvrcholilo podpisem nové smlouvy START s USA o snížení jaderných zbraní (setkání Medveděva s Obamou proběhlo na Pražském hradě v roce 2010). Na domácí scéně hovořil o nutnosti politických a soudních reforem a spustil protikorupční kampaně. Ve svém projevu z roku 2009 řekl, že cílem jeho úřadu je přeměnit Rusko na „společnost chytrých, svobodných a zodpovědných lidí“.

Nicméně, i v tomto „liberálnějším“ období se projevily události, které představu změny kurzu narušovaly. V roce 2008 Rusko zasáhlo do války v Gruzii, což bylo v rozporu s obrazem mírového modernizátora. Hromadily se také otázky, k čemu všemu vlastně všechny ty změny budou, když se stejně brzy vše vrátí do zajetých kolejích. Mnozí analytici totiž vnímali Medveděva spíše jako „držitele místa“ pro Putina, než konec jedné a začátek nové éry. Rok 2011 ovládly protesty veřejnosti proti návratu Putina do funkce prezidenta. Lidem se nový styl líbil. Ale i přes to všechno, předpovídané se stalo skutečností, Putin se v roce 2012 vrátil do prezidentského křesla, zatímco Medveděv se stal premiérem.

Premiér a pozvolný ústup do pozadí (2012-2020)

Role premiéra byla pro Medveděva méně viditelná a mocensky méně významná. Ačkoliv nadále působil ve vysoké pozici, jeho vliv slábnul. Byl v nepřízni. Jedna strana mu vyčítala, že zradil své prezidentské myšlenky a druzí tehdejší neloajální chování vůči Putinovi. Padaly dokonce návrhy o obžalobě z vlastizrady. Nic takového se samozřejmě nestalo a Medveděv na pozici zůstal. Až do ledna 2020. Tehdy rezignoval s celou svou vládou. Tento cílený krok umožnil provést ústavní změny, které byly ušité na míru ruskému prezidentovi. Poté byl jmenován do nově vytvořené pozice místopředsedy Bezpečnostní rady Ruské federace, což mnozí interpretovali jako další odsun do méně vlivné, nyní spíše už jen poradní role.

Radikální proměna: Od „liberála“ k „válečnému štváči“

Skutečně dramatická proměna Medveděvovy veřejné identity nastala po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022. Z dříve uhlazeného a technokraticky působícího politika se stal jeden z nejhlasitějších a nejradikálnějších hlasů Kremlu. Jeho vystoupení na sociálních sítích, zejména na Telegramu, se vyznačují extrémně agresivní a protizápadní rétorikou, často s vulgárními výrazy a otevřenými výhrůžkami, včetně těch jaderných.

Tyto hrozby často přicházejí v reakci na západní podporu Ukrajině. Mnohokrát prohlásil, že jakékoliv pokusy Západu o oslabení Ruska nebo rozdělení jeho území povedou k jaderné válce a „apokalypse“. V diskuzích s americkými politiky, jako je Donald Trump, provokativně odkazoval na sovětský automatický systém jaderné odvety, známý jako „Mrtvá ruka“. V jednom ze svých příspěvků na Telegramu Medveděv naznačil, že pokud budou útoky na ruská jaderná zařízení pokračovat, pak „nezapomeňte, že v Evropské unii jsou také jaderné elektrárny“.

V prosinci 2024 Medveděv šokoval, když prohlásil, že novináři a lídři členských zemí NATO mohou být zlikvidováni. Konkrétně se to týkalo novinářů, kteří „šíří lež proti Rusku“ a politických či vojenských lídrů, kteří schvalují dodávky zbraní Ukrajině. Řekl, že „všechny tyto osoby lze a je třeba považovat za legitimní vojenský cíl ruského státu.“ Svá varování rozšířil i na „žalostné šakaly“ z médií a nepokrytě hrozil, že „v Londýně se může leccos stát.“ Toto prohlášení bylo považováno za bezprecedentní porušení mezinárodního práva a válečných zvyklostí.

Medveděvova rétorika vůči Ukrajincům se stala extrémně dehumanizující. Nedělá mu problém používat výrazy jako „bastardi a degeneráti“ nebo „švábi“, ať už se baví o obyvatelích země nebo jejich vedení. Ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského několikrát nazval „zločincem, narkomanem, vší a zrůdou“. Důsledně popírá existenci samostatné ukrajinské identity a státnosti s tím, že „Ukrajina je samozřejmě Rusko“ a že „podstata ukrajinství, živená protiruským jedem a lží o její identitě, je jeden velký podvod“. Zastává názor, že ukrajinský stát by měl být zničen. Dokonce se vyslovil pro nucenou „převýchovu“ Ukrajinců, aby se zbavili své „nacistické“ ideologie. Evropské politiky nazývá vulgárními výrazy s oblibou a často.

Medveděv se nevyhnul ani ostrým slovním výměnám s osobnostmi mimo politiku. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Známá je jeho přestřelka na sociálních sítích s legendou českého hokeje Dominikem Haškem, kde Medveděv Haškovi naznačoval,aby si dával pozor při přecházení cesty a „vtipkoval“ o jeho „sebevraždě“. Byla to jen jedna z mnoha výhrůžek a mediálních vystoupení, kde šokoval svou hrubostí i tím, že se někomu „může něco stát“. Hašek tyto výroky označil za výhrůžky smrtí.

Tato kontroverzní rétorika a kroky ukazují, jak se Dmitrij Medveděv, kdysi vnímaný jako pragmatický, až liberální politik, zcela přizpůsobil a dokonce předčil, nejtvrdší linie Kremlu. Spíše než rozumného politika teď připomíná hlásnou troubu režimu a v ničem si nezadá s ruskými propagandisty, kteří podobná hesla vykřikují také. Jeho ostrá rétorika je zřejmě snahou o udržení politické relevance a prokázání absolutní loajality Vladimíru Putinovi. V této éře jsou věrnost a nekompromisní postoj vůči Západu klíčové pro přežití na výsluní. Medveděv se stal symbolem radikální změny v ruském vedení a jeho vztahu k ostatnímu světu.