Článek
Na první pohled to zní neuvěřitelně. Bizarně. Když byste tuto ženu potkali na ulici, řekne si o ní, že to asi v hlavě nemá úplně v pořádku, když se nechá takhle „ozdobit“. Její tělo a obličej pokrývá zhruba 250 tetování, která jsou všechna spojená s jejím bývalým partnerem - jeho jménem a vzkazy, které jí nechal natrvalo zvěčnit na její pokožku během několika let společného života. Jenže co když to nebylo dobrovolné? Tahle tetování na obličeji (a jinde) totiž nejsou známkou ženiny lásky k muži a jejího přání. Naopak - jsou důkazem o vztahu, který byl podle dostupných informací plný násilí, ovládání a kontroly.
Ano, v tomto jednom případě můžeme mluvit klidně i o exotickém extrému. Ale to dělají ty kérky. Ta tetování. Jinak vlastně bohužel nejde o nic zase tolik neobvyklého. Jistá forma násilí ve vztazích se v menší nebo větší míře dotýká mnohem více lidí, než si uvědomujeme a než jsme si vůbec ochotni připustit. Když pak nějaký takový případ vyjde najevo v našem okolí, jsme překvapeni. A když se na takový případ podíváme zpětně, první otázka bývá vždy stejná - jak je možné, že se něco takového dělo? Jak to, že jsem to neviděl nebo neviděla? U potetované ženy se můžeme ptát: Jak je možné, že někdo dovolí, aby mu na jeho těle a bez jeho volby přibývaly desítky a desítky takových trvalých znamení, které ho navždy spojí s tím druhým člověkem?
Jenže tahle otázka je taková… nesprávná. Ona totiž tak nějak ve skrytu předpokládá, že všechno probíhalo najednou, viditelně a jednoznačně. A tedy, že jsme si všimnout měli. Ve skutečnosti ale podobné příběhy obvykle nevznikají jedním přelomovým okamžikem. Teď. Mávnutím proutku. Vznikají postupně. V situacích, které jednotlivě nevypadají jako problém. Lidé si často představují domácí násilí jako něco, co je zřejmé. Jako situaci, kterou by každý rozpoznal na první pohled. Realita je ale mnohem složitější. Kontrola ve vztahu může začít velmi nenápadně. Změnou toho, s kým se člověk stýká, respektive - může stýkat. Postupným ovlivňováním toho, co nosí, jak se chová, jak tráví čas. Mnohdy to ani není příkaz, ale tlak, který se tváří jako starost a oběť donutí si myslet, že jde o její rozhodnutí a její volbu.
A právě v tom je největší problém. Tyhle jednotlivosti a věci, které samy o sobě jako začátek něčeho, co přeroste do domácího násilí, vůbec nevypadají. Až po čase se naskládají do stavu, kde už člověk v pozici oběti o ničem nerozhoduje. Žádný okamžik zlomu. Jen dlouhá série malých posunů, které se zpětně těžko identifikují, protože každá jednotlivá situace se zdála být tvlastně v pořádku a „tak nějak vysvětlitelná“. Proto je třeba si všímat právě těchto jednotlivostí. Ono totiž nestačí, že si říkáte: Ti mají „zdravý vztah“, však se nehádají, nekřičí, nebijí. Jenže zdravý vztah nemusí být nutně ten, kde nedochází ke konfliktům. Zdravý vztah je ten, ve kterém si oba lidé zachovávají základní kontrolu nad svým vlastním životem. Nad tím, co dělají, s kým jsou v kontaktu, jaké hranice si nastavují a co je pro ně přijatelné.
Jakmile se tyto hranice začnou systematicky oslabovat (a děje se to často právě bez nějakých velkých dramat), vzniká nerovnováha, která se časem prohlubuje. A právě v takovém prostředí se pak lehce může stát, že dříve uvědomělý člověk začne přijímat věci, které by mu před vlastním nevědomým „zotročením“ připadaly nepředstavitelné. Příběh potetované ženy ukazuje ještě jeden důležitý aspekt. Jak těžké může být z takového vztahu odejít. Ten člověk si přitom uvědomuje, že to není úplně normální a odejít by měl. Ale je už v takové situaci, že jeho rozhodovací schopnosti a vize reality dávno není „čistá“. Jeho vědomí a vlastně vše okolo něj je ovlivněné strachem, zvyky, postupnou ztrátou sebevědomí a někdy i vnuceným pocitem, že jiná možnost už vlastně ani neexistuje.
Odejít z takového vztahu, to není o jednorázovém rozhodnutí. Jde o proces, který často vyžaduje pomoc zvenčí. Potřebuje čas i znovuobnovení pocitu, že člověk má vůbec na svůj vlastní život právo. A právě proto je důležité o podobných případech mluvit bez senzace, bez zlehčování. I když se to na první pohled může zdát sebevíce bizarní. Ono totiž nejde jen o extrémní příběh jedné potetované ženy. Jde o názornou ukázku, jak moc může být hranice mezi zdravým a nezdravým vztahem neviditelná a jak moc jsou oběti schopné nechat si vše líbit.
Tato „oběť“ už je z toxického vztahu venku. Na sbírkovém portálu se podařilo vybrat 30 tisíc euro, díky kterým může postupně získávat svou dřívější podobu a nebýt do konce života „ta pomalovaná“. A co tento případ říká nám ostatním? Všímejme si více drobností a maličkostí v životech našich blízkých, které se nám nezdají. Abychom si jednou nekladly otázku „jak se to mohlo stát“ jen proto, že jsme si nevšimli těch malých posouvání hranic. Domácí násilí není jen o násilí fyzickém. Není jen o viditelných šrámech. Ty na duši jsou ještě horší. Když nebudeme ke svému okolí lhostejní, možná jich může být i méně.
Fotky potetované ženy: Frau bekommt Hilfe, nachdem Ex-Partner 250-mal seinen Namen gegen ihren Willen tätowierte
Zdravé vztahy: Klidněhejti - YouTube
