Článek
V předešlém díle jsem se zmiňoval o ne zrovna luxusním jídle v našem hotelu. Samozřejmě, kde kdo by mohl namítnout: „A co jste čekali, když podle prvního dílu vybíráte ten nejlevnější hotel pro co největší skupinu na co nejdelší možný počet dní?“. Ale my s tím přeci počítali. Nečekali jsme luxus. Brali jsme to tak, jak to je. Minulý díl byl o zhodnocení stravování, ne o nářku, že nám špatně vařili. Navíc, pokud člověk nemá strach vytáhnout paty z rezortu, vždy má možnost si „v bříšku přilepšit“. A my žádné „válecí pecky“ rozhodně nebyli.
Poprvé jsme opustili rezort kvůli dokoupení všeho, co byla potřeba. V mém případě to byla nutnost koupit si kávu - ta hotelová byla spíše taková „nouzovka“ a já se svého ranního rituálu s kávou na balkoně prostě nedokázal vzdát ani na dovolené. Pro ostatní to bylo vždy něco jiného, podle potřeb každého z nás. A každopádně - jako skupina jsme měli jeden společný nákupní cíl. Repelent. Protože to, co se dělo každý večer venku, byl prostě masakr. Doslova ples upírů. Ehm… komárů. Člověk to nestíhal odhánět a ráno se budil jako dalmatin. Samý bodanec a červený flek. Takže něco na tyhle krvelačné bestie jsme prostě potřebovali.
Něco málo přes půl hodiny klidnou chůzí bylo velké nákupní centrum. Když tam člověk přišel, byl jako v jiném světě. Jeho modernost mě osobně až překvapila. Stejně jako velké množství obchodů západního stylu. Takže jsme jej navštívili během pobytu ještě jednou, abychom si vše opravdu prohlédli, nakoupili a zjistili, že máme všichni do jednoho problém zabalit naše kufry na cestu zpátky. Balení kufrů stylem „Ty na něj skoč, já ho rychle zapnu a snad ten zip nevystřelí“ se ale nakonec zvládlo.
Během té první návštěvy nás okamžitě zaujaly dvě nám velmi známé restaurace. McDonalds a KFC. Zkusíme?, mrknul jsem na přátele. Jasně, že ano, byla odpověď. A tak jsme vlítli do obou. Jen pro zajímavost - „Mekáč“ v Egyptě asi nemá smysl zkoušet. Byť je receptura všude na světě stejná, u chuti to neplatí. Stejně jako mě osobně přijde německý McDonalds o trošku chutnější než ten v Česku, tak i ten egyptský chutnal trošku jinak. Rozhodně bych jej zařadil až pod ten, který známe od nás a už bych jej znovu v Egyptě nenavštívil. Ale, jste-li milovníky KFC, vřele doporučuji. Chuť je stejná a co zaráží, jsou porce. Říkám vám, jestli si objednáváte kyblík s dvanácti, v Čechách to dáte jak nic. Ale Egypťané vám dají doslova kýbl s dvanácti kuřecími čtvrtkami a to už je panečku jiná porce. O cenách se bavit nemusíme vůbec - v Egyptě je prostě levnější vše.
Dalším výletem bylo město samotné. Už jen cesta byla dobrodružná. Představte si osobák, žádná velká kára. Taková fabie prostě. Před ní zastaví šest lidí. V současné době v Česku neřešitelná situace. V Egyptě? No problemo, dolary dokáží vše a tak nás taxikář i bez nutnosti lámat končetiny narval do svého vozu a už se jelo. Šílenost. Ještě že neuměl česky, protože kdyby nám rozuměl, co tam hlásíme za perly, buď by smíchem havaroval, nebo nás odvezl někam do pouště a tam nás vyhodil. Náš první cíl byla restaurace. Česká. Ano, slyšíte dobře - v Hurghádě je česká restaurace s českým pivem a českou kuchyní. A to jsme si nemohli nechat ujít.
Nebudu to „okecávat“ - bylo to skvělé. Personál arabský, ale česky mluvící a rozumějící, výzdoba jako doma. Na stěnách vlajky a dresy různých českých týmů - každý šel okamžitě hledat ten svůj. A kde bylo místo, byly na stěnách nápisy. Návštěvníků. Jméno, datum, město, případně krátký vzkaz. Takže opět - hledačka, kdy tu kdo byl z toho vašeho města. Venku plakát s Havlem, Masarykem, různé odkazy na domovinu a Českou republiku. A hlavně - točené české pivo. A že po tom arabském sakra chutnalo. Už byl večer, klima jela, bylo relativně plno. Zábava. Společnost. No, lítalo to do nás dobře. Některým z nás se ani nechtělo zpátky na hotel. A ne jen z naší skupiny. Ani jídelníček nebyl k zahození. Zkusili jsme svíčkovou s knedlíky, tatarák, koleno a další česká jídla, místo dezertu musel přijít utopenec, protože - dát si utopence v Africe prostě byla výzva. A upřímně - jít do „blbé“ české hospody byl ten největší zážitek z celého Egypta.
Kromě Prahy jsme pak ještě obešli pár ulic, obchodů a podnikli i nějaké ty výlety z hotelu. V české restauraci se jedna z našich spolucestovatelek seznámila s číšníkem, který měl kousek od města koňskou farmu a tak tam za ním utíkala. Jezdit na koni. No, nebudu lhát, že jsme si ji pak za to nedobírali. Byli jsme takoví veselí „dobráci“. Pokud pojedete do Hurghády, určitě Prahu navštivte. Věřím, že se vám bude líbit, jako nám. Zda i stejný hotel, to si shrneme v příštím posledním díle.
