Článek
Jak jsem psal úplně v prvním díle, mělo nás být o jednoho víc, než byla původní skupina, která se sešla na ruzyňském letišti. Poslední člen naší výpravy se k nám měl připojit druhý den, neboť už nestihl koupit náš termín a tak musel letět dalším turnusem. To se nakonec povedlo. Ovšem - nebyli bychom to my, aby to nebylo tak úplně bez problémů.
Druhý den ráno jdeme na snídani, dostáváme zprávu, že poslední člen výpravy už dorazil a sedí na recepci a tak se jdeme po jídle pozdravit. Seznamujeme se, vyprávíme mu první zážitky a probíhá klasika, popsána v jednom z předchozích dílů i u nás. Tedy - čekání na klíče. Mezitím nosíme našemu novému kamarádovi pití, protože stejný scénář - náramek ještě nedostal. Čas plyne, klíče nikde, slunce pálí víc a víc. A tak necháváme jeho věci na recepci a jdeme na pláž. Kolem poledne se vracíme. Teď už klíče jistě musí být připravené. Jedna z nás jde s ním na recepci a zbytek skupiny sedí na terase na kávě. V plánu je jediné - nechat kolegu ubytovat a vrátit se na naše místo, které jsme si na pláži našli. „Sejdeme se u hajzlů“ se stalo naším mottem - nejlepší místa byla obsazována hned z rána, my si tak vychytali plácek, který byl kousek od toalet a plážového baru a to se tak stalo naším záchytným bodem.
Jenže nebyl by to náš resort, kdyby opět nepřišla nějaká ta perlička. „Ty kráso, oni ho chtěli odvézt“, haleká spolubydlící už z dálky. „Jak odvézt?“, ptám se nechápavě. „Normálně odvézt. Že nemají místo a tak že ho odvezou do jiného hotelu“. Nechápu. Pokud si koupím daný hotel, počítám přeci s tím, že v daném hotelu budu. Že hotel neprodává místa, pokud už je nemá. A pokud už je nemá, jak ho ubytují, když očividně zůstal? Jak to udělal, že zůstal? Vysvětlení přišlo vzápětí. „Prostě jsem řekla, že nikam nepojede a bude spát u nás a hotovo“. Ti dva se jednoduše vzbouřili recepčním, že takhle teda ne, že má náš nový kamarád zaplacený tenhle hotel a na naléhání zaměstnanců, že nemají místo a musí odjet, prostě nedali. Bude spát u nás a basta, rozhodli za hotel a tak to také bylo. Recepční jen lomili rukama a bezradně po sobě koukali. Kamarád opravdu zůstal, přespal u nás na přistýlce a druhý den se dočkal vlastního pokoje. Kdyby se nechal odvézt, dost možná by zbytek dovolené strávil někde úplně jinde a sám. Ale zase by měl aspoň moře, smáli jsme se celý pobyt. A také jsme si ho dobírali, že si zaplatil pobyt u moře bez hotelu. Aneb bezdomovcem v Egyptě snadno a rychle.
A teď ke stravování. Upřímně, za mě nejmenší nabídka, kterou jsem kdy na dovolené měl. Ale jsem masožravec, takže to bude dáno tím. Byť jste u Rudého moře, potvory z něj nečekejte. Asi třikrát týdně byla v nabídce ryba, ale tím to končilo. Z masa byly na výběr buď takové masové šišky a lá čevabčiči, které ale byly na můj vkus zvláštně nakořeněné a tak mi moc „nejeli“ a nebo kuře. To zase bylo natolik vyschlé, že na mém talíři za těch 11 dní bylo všehovšudy dvakrát. A tak jsem měl celý pobyt dietní režim. Na své si přišli vegetariáni. Výběr měli veliký - od různých bobulí, luštěnin a příloh, přes zeleninu, až po různé saláty a trávy, které jsem ani neznal. „Člověk králík“ musel být potěšen. Já se dojídal dezerty. Co na dovolených miluji jsou snídaně. Takový ten pocit, kdy přijdete k hotovému, nemusíte nic dělat, jen si naložíte plný talíř a cpete se. I tady ovšem bylo mírné zklamání. Palačinky s Nutellou se tady nekonaly a snídaňový výběr byl, jak to říct, no - velmi omezený. Ale co, nabídka vlastně odpovídala ceně zájezdu a tak se s tím člověk smířil a jedl co bylo. My navíc objevili kouzlo nedalekého McDonalds a zejména KFC (které nás v Egyptě sakra příjemně překvapilo, ale o tom až příště) a tak jsme nakonec úplně netrpěli.
Super byla možnost jednou týdně využít možnost speciální kuchyně, a la Carte - v našem případě orientální a italské. Těšili jsme se a hotel nezklamal. Usadili nás na terasu plážového baru, přinesli naservírované jídlo, které bylo ten den v restauraci i pro ostatní a tím to bylo vyřešené. Musím říct, že tak výborné kuře s bramborovou kaší jsem v Itálii ještě neměl. O luxusních orient těstovinách s čevabčiči nemluvě.
Ještě jednu věc zmíním - jestli máte rádi klid, pozor na svátky a volna v hostitelských zemích. My přijeli v době, kdy bylo těsně po ramadánu. Děti na školách tak měly ještě pár dní volna a zrovna náš rezort byl jedním z těch, kam se „mistnaci“ stahují. A tak jsme s nimi měli tu čest trávit první polovinu pobytu. Když jsme u těch polovin - dá se s klidným srdcem říct, že půlka osazenstva byli Arabové, druhá půlka Rusové. Ostatní národnosti byly spíše výjimkou. Asi tu nemusím moc popisovat jednotlivé zážitky, kdo zná ty nebo ty, už se teď určitě škodolibě usmívá. Opominu-li to typicky ruské „Nám patří svět“, kdy máte pocit, že musíte jít snad škarpou, abyste se jim dokázali vyhnout na chodníku, hluk a jistá snad národní arogance, byla to zrovna restaurace, kde se ukazovaly povahy těchto dvou národností v plné kráse. Arabové u stolu se poznali okamžitě. Jejich stoly připomínaly královské tabule. Přes narvané talíře nebyl vidět ubrus. Na jejich talířích nechybělo nic, co by nebylo v denní nabídce. A všeho vrchovatě. Bez ohledu na to, jestli u stolu seděla šestičlenná rodina, nebo jen dvojice. Smutné ovšem bylo, že když od stolu odcházeli, bývalo z každé porce trošku uždibnuto a zbytek se vyhazoval. Zbytečně. Nemluvě o tom, že díky této hrabivosti pak na některé pozdě příchozí už dané jídlo nezbylo. Zbytečně se vyhazovalo. Tohle plýtvání mě vytáčelo.
Taková perlička. Přitočil se ke mě jeden z animátorů. Slyšel, že mluvím německy. Říká: „Já žiji v Německu, tady jsem přes sezonu“. Říkám super. A on na mě: „A co tu děláš ty?“ Odpovídám, že přece trávím dovolenou. Nakloní se ke mě, rozhlédne se a tlumeným hlasem říká: „Ale tady? Tady je to jen samej halabala člověk“ a mává si rukou před obličejem. „Jenom samej Rus a chudák, prostě samej Arschloch“. (kdo umí německy, hned pochopí význam slova, kdo ne - ať zkusí překladač). Jen jsme se na sebe usmáli, pokrčili rameny a já odkráčel na své místo u hajzlíků.
Rusáci mě vytáčeli ještě více. Ti sice neodcházeli ke stolům, které by praskaly pod tíhou ukořistěného jídla, ale ta jejich „já jsem Rus“ povaha… Nějaké stání ve frontě jako jiní, slušnost, ohledy, respekt - úplně neznámé pojmy. A tak jsem si téměř každý den v jídelně poté, co nějaký Ivan nebo Nataša předběhli frontu a ještě u toho hlasitě nadávali na kuchaře, ať dají víc, říkal - Ne, neblbni, umlátit toho drzouna talířem není nejlepší nápad, najdi ho na pláži, počkej si na odliv, moře vše vyřeší… Naštěstí jsem v minulém díle popsal, jak nám vzali i moře a tak jsem dokončil dovolenou bez obvinění z vraždy.
Příště se podíváme na kousek domova v severní Africe. Čekalo nás jedno z největších překvapení a kdyby to šlo, do hotelu se nevracíme. Co to bylo a co určitě nevynechat? To zjistíte v příštím díle.
