Článek
A tak jsme nasadili plavky, čapli ručníky a vyrazili směr pláž. Cesta vedla přes nám již známou terasu, chodníkem lemovaným zelení k bazénům a restauraci, až k písku a lehátkům. Proti nám se rozprostírala modrá plocha, lemovaná z každé strany výběžkem pevniny. Na obou koncích stály výletní lodě. Byli jsme nadšeni. Konečně je to tady. Jsme u moře.
Znáte to určitě také. Ten pocit, který máte, když poprvé vidíte to modré nekonečno, vlny se valí jedna přes druhou, slyšíte šumění a je vám prostě krásně. No… tak my z tohoto pocitu rychle vystřízlivěli. Místo vln jsme měli stojatou vodu, místo mořského života mrtvou strouhu. Ten náš záliv byl totiž po krátkém prozkoumání tak trochu podvod. Moře, které bylo připraveno pro nás, byla vlastně uměle vytvořená laguna, v půlce přehrazená umělým ostrůvkem a přepažená sítí, aby se k nám asi nedostal nějaký ten hladový žralok, ale ani nic jiného. Jediné, co obývalo ten náš stojatý polorybník, byly medúzy. Kudy se sem dostávaly, bylo záhadou.
Aby toho nebylo málo, samotné pláže byly zpevněné betonem, takže místo krásně obroušených pat jsme měli po pár dnech chodidla jak podrážky vojenských bot. Zahrabat si například nohy do písku byl holý nesmysl. Poslední nadějí bylo dojít na jeden z těch výběžků pevniny, kde jsme už z dálky viděli molo. Obejdeme-li tu naši strouhu, tak se po mole přeci dostaneme na opravdové moře s přílivem a odlivem, s podmořským životem a vším tím, co jsme chtěli. Ale když jsme došli blíž, tak se představa rozplynula. Molo bylo uzavřeno, cedule hlásila mimo provoz a bylo značně zchátralé. Dokonce chyběly podlážky, takže bylo neprůchozí. A tak nám vzali i to moře.
Jenže, jsme Češi - my si poradíme. A tak jsme některé dny chodili mimo hotelovou pláž. Hned vedle byl chátrající resort, který měl pláž naprosto normální a tak jsme si užívali tam. Zkoušeli jsme i objevovat kouzla dalších pláží, ale po pár kontrolách a zákazech jsme to vzdali. Hotelové pláže totiž vždy začínaly a končily strážným prostorem, kde nás sekuriťák pokaždé nekompromisně zastavil s tím, že nemůžeme jít dál. Marné byly námitky, že nehodláme využívat služeb daných hotelů, ani zabírat lehátka, že chceme jen projít přes pobřeží dál. Moře je přeci všech. Ne, nejde to a basta. Sice jsme první stanoviště a zastavení ignorovali, sekuriťáci na nás hulákali a my dělali že nerozumíme a šli prostě dál (přece nás nezastřelí za to, že jen projdeme kolem pobřeží), ale po pár stanovištích nás to už přestalo bavit. A tak jsme se vrátili zpět, smířeni s tím, že u nás molo nemáme, že u nás nemáme ani příliv a odliv a vlny a že jsme prostě u rybníka. Pro pocit moře jsme chodili vedle.
Nicméně, ono to tak mizerné nakonec nebylo. Voda přeci jen osvěžila a když jsme nasadili šnorchlovací masky, přeci jen jsme objevili hezké místo i u nás. Pod nepoužívaným molem byl dlouhý pás korálů, kde jsme mohli sledovat různé barevné rybky a jiné mořské potvory.
Co se týče bazénů, na to moc nejsme. Takže nám nevadilo, že voda v nich je opravdu ledová a že plavčík asi trpí paranoiou, že se chce každý utopit. Jinak si jeho frekvenci pískání na lidi v bazénu a výhružně vztyčený prst ani nedokáži vysvětlit. Jeho píšťalka zazněla za minutu víckrát, než je počet průměrných nádechů dospělého člověka. Nechápu, jak to dělal. Podle fotek hotel nabízel i skluzavky a tobogány pro děti. Ty byly ale dost vzdálené od hlavního bazénu a pláže. A co jsem zaslechl, byla tam omezená doba provozu. Neodpovídala ani dobám, po které bylo možné bazény navštěvovat.
Hned druhý den jsme měli příhodu s ochrankou našeho hotelu. Ležíme na pláži, slunce ještě vysoko nad námi a najednou jde sekuriťák a píská na lidi, aby vylezli z moře. Říkám si, proč? Co se stalo? Tak naše skupina zbystří a sleduje, jak ochranka píská na všechny a mává na ně, dokud z té vody opravdu nevylezou. A to i na malé děti, které stály na břehu, vodu po kolena a hrály si. Nevěřícně jsem se podíval na kamaráda: „To jako fakt vyhání lidi v pět odpoledne z moře?“ Vždyť do večeře ještě zbývá spoustu času. Slunce ještě také stále svítí a dlouho bude. Proč? Nechápal jsem to. Kdyby v době, kdy začínají zmíněné večeře. Kdyby v době, kdy už slunce zapadá. Okay, tomu rozumím. Ale lidi si zaplatili zájezd k moři a teď mají jít na dvě hodiny na pokoj, od moře, jen proto, že se tam už asi ochrance nechce být?
A to bylo něco na mou svobodomyslnou povahu. Zákazy a příkazy, které mi přijdou nesmyslné, prostě odmítám. Kamarád byl stejného názoru, protože jen se na mě podíval a řekl: Jdeme? a nebylo co řešit. Zatímco všichni lidé a děti opouštěli moře, my se rozeběhli do vody. Co vám budu povídat, v sekuriťákovi by se krve nedořezal. Začal zběsile mávat rukama a pískat. Pak na nás pořvával a začal volat telefonem posily. Nakonec stáli u břehu tři, lomili rukama, ukazovali na nás. Půlka lidí na pláži se smála, druhá nesouhlasně kroutila hlavami. My si dál užívali vodu. Když jsme vylézali, zkoušeli nás zastavit a něco nám říkat - ignorovali jsme je. Od dalšího dne už lidé mohli být ve vodě i po páté. Plavčík si sice občas pískl, ale minimálně už nevyháněl děti z vody, které si po koleně ve vodě nabíraly vodu do kyblíků, jako tomu bylo předtím.
Nejlepší byla hláška jiných krajanů nedaleko nás. Zatímco my byli za rebely ve vodě, zbytek naší skupiny slyší, jak žena odvedle říká: „No jo a zase Češi, to je furt všude jenom samá ostuda.“ A někdo jí tam odpovídá: „Tak ale ono v pět zakazovat být v moři je fakt hloupé.“ A ona na to: „Tak oni přece ví, proč to tak mají, to je už podvečerní doba, kdy připlouvají dravé ryby!“ Milá paní, jestli náhodou tento díl čtete - ne, ryby úplně nemají hodinky, aby si řekly „Hmmm, pátá, jdeme žrát lidi k pobřeží.“ Slunce svítilo stále silně a bylo stále vysoko na obloze. A hlavně, přes tu síť? Oni nám vzali moře, my jim zrušili alespoň na dobu našeho pobytu, jedno (pro nás hloupé) pravidlo. Ať si pískají se západem slunce, ale ať nevyhánějí děti metr od vody, když to není nutné. Tečka.
Příště se podíváme na další příhodu o tom, jak se stát na dovolené v Egyptě i přes zaplacený hotel bezdomovcem snadno a rychle a jaké mňaminky nás čekaly v restauracích.
