Článek
Odlet z Česka nemusím popisovat. Seznámení proběhlo v klidu, evidentně jsme si všichni sedli, a tak nic nebránilo projít klasickým odbavovacím procesem a usednout do letadla s úsměvem. Jasně, pořád nevíte, co vás čeká na místě a zda se někdo neprojeví jako … (označení si doplňte sami), přeci jen - je rozdíl se s někým cizím seznámit a pobýt jeden večer v baru a nebo s ním strávit dlouhých deset dní v jednom rezortu, ale zatím vše vypadalo skvěle. Každý si tedy našel své místo v letadle a to s námi hodinu po půlnoci vyrazilo vstříc Egyptu.
Po dosednutí v cílové destinaci následovalo opět klasické kolečko. Zavazadla, zaplacení víz, vyplnění dotazníku, vstupní kontroly. Všichni jsme se úspěšně sešli před halou. Jelikož v nabídce cestovky stálo, že WiFi je v hotelu na pokojích za příplatek, nakoupili jsme egyptské simky a po nástupu do autobusu, který nás měl odvézt na hotel, jsme je víceméně zdárně aktivovali. Netrvalo dlouho a delegát, Egypťan s lámanou češtinou, oznamoval, že přijíždíme k našemu hotelu. Mrkli jsme na sebe a bylo vidět, že někteří se těší, já osobně se začal připravovat na nejhorší. Přeci jen, pokud jste četli minulý díl, ty recenze zněly hrozivě. Teď jsme tady a nastal čas si ověřit, zda jde opravdu o „sebevražednou dovolenou“ pro „prasata“.
První, co mě zarazilo, byl samotný název hotelu. My kupovali zájezd do Blue Resort, nad vstupem byl velký nápis Mirage. Ale delegát na otázku, zda jsme tu správně, přikývl a tak jsme mu věřili. Prošli jsme kontrolním rámem do velké haly, sloužící jako recepce. Všichni jsme pískali jako diví, ale nikoho to nevzrušovalo, tak ani nás ne. Na recepci klasický chaos. Dostali jsme další papír k vyplnění. Ten jsme pak měli vrátit společně s pasy. Říkám si, dolary mění svět k lepšímu, obzvláště v arabských zemích, a tak za vidinou lepšího pokoje strkám do pasu úplatek. Přiznávám se bez mučení, dělám to pokaždé s vidinou lepšího pokoje a zatím to vždy fungovalo. Recepční si bankovky všímá, mrká na mě a tím je za mě domluva stvrzena. Říká, ať počkáme, a tak si sedáme na recepci do křesel.
Když se fronta u recepce rozplyne a všichni nově příchozí jsou rozeseti po lobby, jdu zpátky k pultu a znovu mrkám na svého recepčního. Ten přichází a hlásí, že musíme počkat do deseti. Okay, to se dá bez pokoje vydržet, jde o něco přes dvě hodiny. Ptám se ho, jestli můžeme aspoň dostat náramky, přeci jen, po noci v letadle a začínajícím horku severní Afriky je tak trošku žízeň. Vrtí hlavou že ne, ale na chvilku zmizí a pak se objevuje se čtyřmi malými taškami. Předá mi je a posílá nás opět čekat. V taškách je malá balená voda, houska se sýrem a ovoce. No, aspoň něco a rozdám tašky mezi naši skupinu. Co jsem viděl, žádní jiní příchozí tašky nedostali, a tak asi zafungovaly dolary v pasu.
Asi po půlhodině jsme se sebrali a šli si sednout na terasu před recepcí, kde byly židle a stoly. A fungující bar. Super. Kávu jsme si sice museli bez náramku koupit, ale co. Tak jsem seděl, říkal si „recenze kecají“, protože okolí bylo prostě hezké - hodně palem, zeleně, že se nějaký ten stůl trochu kýval a nátěr ze židlí už taky pamatoval Kleopatru, by řešil jen rejpal a já si užíval ten výhled a konečně sálající slunce. Padla desátá, tedy čas, kdy skončily snídaně a já zavelel - jdeme pro klíče a náramky. No - byl to trošku boj. Recepční nejdřív říkal, že je ještě nemá, když jsem však naléhal, že domluva byla v deset, nakonec nám vydal dva klíče a nasadil náramky. Třetí pokoj si ještě musel počkat. Když vydával klíč přímo mě, nejdříve položil na pult jeden, vzal můj pas, pak mu zřejmě trklo, že jsem ten s tím bakšišem a klíč zase odebral, odešel a přinesl jiný. Ha - lepší pokoj čeká! Usmál jsem se, vzal klíče a on jen řekl: Ještě ale počkejte, probíhá úklid. Přikývl jsem a vrátili jsme se na terasu.
Třetí pokoj měl čekat do dvanácti. Zřejmě do stejné doby, jako většina ostatních, protože co jsem viděl, odcházeli lidé od pultu bez náramků a bez klíčů. Nechal jsem ostatní sedět u občerstvení a jal se hledat, kde asi naše pokoje budou. Procházel jsem zelení a užíval si to. Palmy, slunce, to vše máme. Jaké asi bude moře? Už jsem se těšil, jak tam po ubytování půjdeme. Ale nejdřív ty pokoje. Procházel jsem areálem a hledal naše čísla. A docela mě překvapilo, že jsem objevil už třetí název resortu. Ale pokoje nikde. Až jsem natrefil na bungalovy. Ale totálně vybydlené, polorozpadlé a špinavé. Proč to nezrenovují, říkal jsem si. Ne, raději to nechají spadnout a vedle postaví dvoupatrové budovy, kam narvou pokoje. Škoda, ty malé domečky by přitom byly super. Neúspěšně jsem se vrátil k ostatním, pokoje jsem nenalezl.
Ve dvanáct si šli poslední z nás pro klíč. A - nic… Přijďte ve dvě, slyšeli na recepci. Kašlu na to, hlavně že mám pivo, prohlásil kamarád a zůstal sedět u baru. Chvíli jsme seděli s ním, pak jsem šel na recepci zase já, jestli už můžeme na pokoje. Co si budeme, chvíli jsme museli klasicky čekat, pak se ale objevil „kufrboy“, vzal nám zavazadla a odvedl k pokojům. Vystoupali jsme do druhého patra budovy, kolem které jsem předtím bezúspěšně chodil a byli jsme tam. Teď přijde peklo, řekl jsem si a se vzpomínkou na recenze jsem pomalu otevíral dveře.
No, co si budeme. Nejen budova, ale i pokoje samotné už něco zažily. Ale mohlo to být horší. Jedna velká rodinná postel, vedle malá pro jednotlivce. Noční stolky, u každého zásuvka, zrcadlo, stůl, skříňky, prostě taková ta nenáročná klasika. Koupelna naopak skvělá. Velká, prostorná, vybavená. Mrkli jsme na sebe, že dobrý a začali vybalovat. Že nám po zavření balkonových dveří zůstává v horní části škvíra a ty tak nejdou úplně dovřít, natož zamknout a že z klimatizace čouhají nějaké dráty, jsme si všimli až později. Ale co, hlavně že fungovala. Ale stejně - jestli tohle měl být ten lepší pokoj za úplatu, jak asi vypadal ten horší?
Problém nastal až s trezorem. Chci si uložit cennosti a doklady do trezoru na pokoji, jak to dělávám vždy. Ale ať koukám, jak koukám, nikde ho nevidím. Skříně prázdné, u dveří nic, prostě trezor nikde. Jdu vedle na pokoj a ptám se: „Máš tu trezor?“. A hned vidím, že za dveřmi kovová schránka zabudovaná ve zdi je. Vracím se na svůj a tam, kde měl být trezor jako vedle, jen zabetonovaná díra. Tak tohle musím na recepci pořešit, říkám a jdu tam. Když konečně pochopí, co po nich chci, říkají mi: „Na pokojích žádné trezory nejsou.“ To ale přeci není pravda - v popisu cestovky bylo jasně napsáno, že je trezor na pokoji. „Ne, na pokojích žádné nejsou“, slyším znovu. Ale vedle na pokoji ho mají, namítám. „Ne, na pokojích žádné nejsou“. Kašlu na to, jdu zpátky na pokoj a oznamuji výsledek. A ten nelhal - vedle sice kovovou schránku měli, ale nešla zamknout a tak vlastně nefungovala. Cennosti se daly uložit do sejfu na recepci, ale zase se nám nechtělo lítat pro každý dolar, tak jsme prostě zamykali jeden z kufrů, který nám sloužil jako banka i úschovna a dál to neřešili.
Mezitím dostali pokoje i ostatní. Po ubytování jsme se všichni sešli opět v lobby. Tak pokoje nejsou zase tak hrozné, nějaké ty chyby mají, ale nic co by nás zaskočilo a tak jsme si oddychli, že tahle část recenzí byla přehnaná. Rychlovarnou konvicí s hrnečky, čajem a kávou, sice měl z našich tří pokojů jen jeden (ano, i to mělo být podle cestovky na všech), ale to jsme si vyřešili po svém - prostě jsem jí zabavil já - a tak jsme celí natěšení zamířili z recepce konečně k pláži. Písek a moře čeká…
(to jsme ještě netušili, že největší perlička ohledně ubytování nás teprve čeká a že není moře jako moře)
