Článek
Když Česká republika v roce 2001 přijímala exekuční řád, šlo o reakci na chaos 90. let. Věřitelé se k penězům dostávali pomalu nebo vůbec a stát hledal efektivní nástroj vymáhání práva. Myšlenka byla jednoduchá: přenést výkon rozhodnutí ze soudů na soukromé exekutory, kteří budou rychlí, motivovaní a efektivní. Nikdo tehdy veřejně nepřiznal, že vzniká systém, kde nikoho nezajímá lidský osud, jen ekonomická stránka.
Exekuce se v Česku velmi rychle rozmohly, stala se z nich masová záležitost. Statisíce lidí se ocitly v situaci, kdy jeden drobný dluh – od jízdy načerno, nezaplacený poplatek za odpad nebo opožděné splátky – narostl během několika let do statisíců. Ne proto, že by dlužník neplatil, ale proto, že systém byl zkraje postaven tak, aby každý krok generoval další náklady. Odměny exekutorů, náklady právního zastoupení, úroky z prodlení a smluvní pokuty vytvořily dluhovou spirálu, ze které prakticky neexistovala cesta ven. A exekutoři měli doslova žně, byli všemocní.
Ve veřejné debatě se dlouho udržoval jednoduchý narativ - kdo dluží, má platit. A je to v pořádku, přesně takhle to má být. Jenže realita ukázala, že exekuce v Česku často nepostihují nezodpovědnost, ale sociální slabost. Exekutoři to „sekali“ ve velkém, vymyslel se institut samosoudce a stroj na vymáhání se zautomatizoval. Přidaly se inkasní agentury, které si dluhy přeprodávaly, z dluhů vytvářely další nové dluhy a vznikl „Saigon“, který zasypal lidi s nízkými příjmy českým specifikem - vícenásobnými exekucemi. Takový člověk pak lehce pozbyl šanci splácet více exekucí najednou, i kdyby opravdu chtěl. První roky exekucí v Česku byly jednoduše - divoké.
Jeden člověk, deset exekucí, deset exekutorů, deset paralelních řízení. Vyšší vymahatelnost práva? Ale kde že. Totální ekonomická paralýza dlužníka. Útěk do šedé zóny. Ztráty na všech frontách. Finančních, lidských, vztahových, rodinných, na právech věřitelů i samotné vymahatelnosti práva. Realita je plná příběhů, které se nehodí do právnických statistik, ale jsou bolestivě lidské. Mnoho lidí se ocitlo v exekuci kvůli drobným závazkům, které se během let nafoukly do nepředstavitelných rozměrů.
Jeden z příběhů, které se objevily ve veřejném prostoru, je případ ženy, kterou pronásledovaly exekuce za dluh, vzniklý kvůli nezaplacenému nedoplatku. Ten začal pár stovkami. Jasně, proč ho nezaplatila, mohla mít klid. Nevěděla to. Jenže to by u nás nesměl fungovat institut doručení, i když dlužník reálně dopis nepřevzal. Argument - má si přebírat poštu? Není povinnost zdržovat se na trvalém bydlišti (zda je to správně nebo ne, to už nechám na vás). Existují i jiné možnosti, jak doručovat usnesení soudu? Ano - třeba předvedení. Každopádně, během let se díky nákladům na vymáhání a úrokům proměnil na dluh ve statisících.
To je ten problém. Ne povinnost zaplatit dluh, s rozumnou přirážkou jako napomenutím a sankcí. Ale statisíce? Ze stokorun? Ano, i to bývalo v tomto oboru běžné. Exekutor zablokoval její bankovní účet, což jí znemožnilo platit nájem či zajistit základní životní potřeby, a rodina tak postupně přišla o střechu nad hlavou. Tento mechanický princip – blokace účtu jako první krok – se ve více zkušenostech objevuje jako zlomový moment v životě dlužníka.
Další příklad, který zaznamenala média, se týká páru z domova dětí a mládeže. Bratři Jan a Radek M. čelili exekuci na svůj účet kvůli dluhu za svoz odpadů v obci, kde měli pouze trvalý pobyt a ve skutečnosti tam nežili. Ti, kdo řešili jejich případ, poukazovali na to, že systém je natolik rigidní, že ani skutečná sociální situace (žádní rodiče, ústavní výchova) nepůsobila jako faktor pro přehodnocení exekuce. Prostě plat a basta!
Jedním z nejbolestivějších paradoxů českého exekučního řádu je fenomén dětských exekucí. Podle statistik z doby před rokem 2022 bylo více než 15 000 případů, kde dluh vznikl ještě před dosažením plnoletosti. Část z těchto exekucí stále běží. Konkrétní příklady jsou děsivé. Některé děti měly exekuci již v šesti letech. V jedné medializované kauze dívka, která jako malá jela veřejnou dopravou načerno. Pokutu nikdo neřešil. Ta pak narostla během let o poplatky za vymáhání a úroky na dluh přes 24 000 Kč, který se jí objevil na jejích 18. narozeninách, když měla možnost nakládat se svými penězi na účtu.
Podle statistik Exekutorské komory mělo v minulosti exekuci více než 2 200 dětí mladších 18 let, přičemž dvě třetiny z nich byly vedeny za dluhy do 2 000 Kč, často vzniklé za jízdu načerno, poplatky radám či nesplacené telefonní služby, které rodiče nevyřešili. Patnácti dlužníkům nebylo ještě ani pět let.
Psycholožky i neziskové organizace dlouhodobě upozorňují, že takové exekuce mají vážný dopad na vývoj mladých lidí. Děti ve věku od šesti do čtrnácti let často vůbec nechápou důsledky právních závazků, přesto jsou jejich jména vedená v exekučních seznamech. To má důsledky jak sociální, tak psychické – vstupují do dospělosti s negativní finanční historií, která komplikuje jejich možnosti studia, zaměstnání nebo pronájmu bydlení.
K absurditám patřily i případy, kdy exekuce dopadla na lidi, kteří nic nedlužili. Stačilo sdílet adresu s dlužníkem nebo mít v bytě věci, které exekutor považoval za „pravděpodobně jeho“. Zabavené pračky, počítače nebo dětské postele se staly symbolem systému, který předpokládá vinu a nutí nevinné dokazovat opak. Obrana pak byla pomalá, drahá a pro mnoho lidí prakticky nedostupná. Zvláštní kapitolou byly takzvané bezvýsledné exekuce. Stovky tisíc řízení, u nichž bylo dlouhodobě jasné, že nikdy nepřinesou ani korunu. Přesto běžely roky a někdy i desetiletí.
Nejtvrdší dopady exekucí přitom nejsou ekonomické, ale lidské. Rozpadlé rodiny, ztracené bydlení, psychické problémy, rezignace na legální život. Děti vyrůstající v domácnostech, kde rodiče nikdy neuvidí celou výplatu. Lidé, kteří přestali věřit státu, protože jejich první zkušeností s „právem“ byla exekuce za pár stovek, která je pronásleduje celý život.
Poslední roky přinesly určité změny – bagatelní exekuce se zastavují, zákon nově omezuje vznik některých typů dětských dluhů a probíhá diskuze o snížení administrativního břemene. Přesto však zůstává fakt, že systém produkuje obrovské množství případů, které spíše paralyzují než řeší reálné závazky. Mnozí právníci i dlužníci poukazují na to, že pokud exekutor zablokuje účet jako první krok, vážně tím zvyšuje šance selhání dlužníka v dalším splácení. Jiní odborníci navrhují, aby exekutoři byli spíše státními úředníky než podnikateli, aby se motivace přiklonila k reálnému vymáhání spíše než k maximalizaci provizí.
Exekuce měly být nástrojem spravedlnosti. V české realitě se z nich stal nástroj moci nad slabými. A dokud se neodvážíme říct, že selhal nejen jednotlivec, ale celý model, budou se lidské příběhy dál hromadit v archivech exekutorských úřadů – jako tiché důkazy toho, že právo bez lidskosti není spravedlnost, ale jen lépe organizované násilí. Dnes čelí exekučnímu řízení stovky tisíc lidí ročně a soudy jsou zahlceny „bezvýslednými“ exekucemi po desetiletí bez naděje na výsledné vymožení dluhu. Některé z nich se týkají drobných pohledávek, u kterých soud ani nezjistil v posledních letech jakoukoliv reálnou úhradu. Statisíce takových případů bylo nakonec „pozastaveno“, ale dluh formálně nezanikl a může být kdykoliv znovu vymáhán.
Jenže - v plné výši se všemi nesmyslnými přirážkami. Dluhy se mají platit! Ale přirážky nesmí navyšovat původní dluh několikanásobně. Pak nejde o právo, ale lichvu posvěcenou státem. A tento systém ani nepomáhá samotným věřitelům. Dlužník, který se cítí zahnán do kouta tím, že z malé částky je obří suma, to vzdá. Řekne si, tohle stejně nikdy nesplatím a rezignuje. Na všechno. Systém, kde poplatky okolo udělají ze stovky deset tisíc prostě nemůže fungovat bez toho, aniž by ničil životy i samotnou vymahatelnost práva.
Exekuční řád se postupně mění. Některé největší excesy byly omezeny, část dluhů se odpouští, některé exekuce se zastavují. Jenže základní otázka zůstává nezodpovězena - jak je možné, že demokratický právní stát dovolil vznik systému, který byl roky výnosný právě tehdy, když byl pro lidi nejničivější?
