Fenomén SS: Helferinnen - zapomenuté ženy Třetí říše, které se často pletou s dozorkyněmi

Když se řekne SS, většina lidí si vybaví muže v černých uniformách, ze kterých šel strach. Na pozadí těchto „maskulinních představ“ ale stála i ženská formace – SS-Helferinnenkorps - ženský pomocný sbor Waffen-SS vytvořený v roce 1942. Byla to elitní skupina několika tisíc žen, které sloužily jako komunikační specialistky, administrativní pracovnice a (v omezeném smyslu) i jako součást aparátu, který umožňoval genocidní politice Třetí říše fungovat v praxi.

SS-Helferinnenkorps byla sice méně viditelná, ale velmi důležitá. Vlastně šlo o jakousi komunikační a administrativní páteř. Tyto ženy, převážně mladé Němky, byly více než jen sekretářky nebo telefonistky. Byly pečlivě ideologicky vybranými a speciálně vyškolenými členkami ženské větve SS, které pomáhaly režimu fungovat i v těch nejsložitějších momentech války a nejtěžších chvílích teroru.

Nápad vytvořit ženskou pomocnou jednotku vznikl v roce 1942 pod taktovkou Heinricha Himmlera. Šéf SS tak chtěl uvolnit muže, specialisty administrativy, komunikace a logistiky, pro službu na všech frontách. Ženy měly převzít důležité civilní i polomilitární úkoly – od obsluhy telefonů, rádií a telegrafů až po práci v kancelářích SS a bezpečnostní policie nejen v Německu, ale i v obsazené Evropě. Inspirací pro vznik SS-Helferinnen hledal Himmler mimo jiné v ženských dobrovolnických organizacích jako finská Lotta Svärd, které během válek pomáhaly mužům bojovat tím, že převzaly jejich úkoly.

Na rozdíl od jiných ženských organizací v nacistickém režimu – například dobrovolných skupin v rámci Hitlerjugend, Kriegshelferin nebo třeba SS-Gefolge – byly Helferinnen považovány za součást Waffen-SS. Přesné číslo jejich počtu není známo, odhady se pohybují kolem 2 700 až 10 000 žen, z nichž je více než 2 375 zdokumentováno jako formálně sloužící v SS.

SS-Helferinnen nebyly náhodně vybrané ženy. Každá musela projít přísným výběrovým procesem. Většinou byly ve věku mezi 17 a 30 lety a jejich přijetí do výcviku bylo podmíněno nejen „správnými“ fyzickými požadavky, ale i „ideologickou čistotou“ a rozhodovalo i rodinné spojení s muži v SS či v jiných stranických strukturách. Tyto ženy se měly stát elitou národa v ženském provedení. Jejich „elitní“ charakteristika je odlišovala od jiných ženských pomocných jednotek v rámci SS nebo Wehrmachtu.

Po přijetí následovala osmitýdenní základní příprava v Reichsschule-SS v Oberehnheimu, kde se ženy učily obsluhovat telefony, telegraf, rádiové vysílání a další komunikační techniky. Dále podstupovaly ideologickou přípravu a „národní výchovu“. Typický den v Reichsschule začínal brzy ráno rozcvičkou, úklidem a vyvěšením vlajky. Od půl osmé probíhal výcvik. Ten byl buď technického rázu, ideového, nebo kulturního. Patřil tak k němu třeba i zpěv, sport, vaření nebo šití. Německá žena musela umět vše. Velký důraz se kladl na disciplínu. Ženy nesměly kouřit - Himmler byl totiž přesvědčen, že ženy kuřačky jsou ideologicky nespolehlivé. V dalších šesti až 24 týdnech se pak mohly specializovat na různé oblasti komunikace.

Po úspěšném absolvování výcviku se stávaly rovnou členkami Waffen-SS, což bylo pro ženy výjimečné – většina ženských služeb byla jen civilní či pomocná a neočekávalo se ani do budoucna, že budou někdy oficiálně patřit k SS.

Denní rutina a každodenní život

Většina Helferinnen poté sloužila jako telefonistky, telegrafistky, radiotelefoničky či administrativní pracovnice v různých úřadech SS a policie – od centra RSHA v Berlíně až po sekretariáty v bojových nebo policejních štábech. Služba se ale neomezovala jen na Berlín nebo frontové štáby. Helferinnen byly vysílány do úřadů po celé Říši i na obsazená území a dokonce i do koncentračních táborů. Asi 190 Helferinnen mělo úkoly, které je přivedly do míst těch největších nacistických zvěrstev a hrůz.

Fungovaly doslova jako komunikační páteř SS – zajišťovaly radiovou a telefonní komunikaci, zaznamenávaly zprávy a udržovaly spojení mezi úřady během nejkritičtějších fází války. Ačkoli jejich role neměla přímý charakter bojové služby, blízkost k místům, kde režim organizoval svou genocidní politiku, byla důležitá a jejich přičinění na fungující mašinérii smrti nesmírně. Některé Helferinnen pracovaly ve správě koncentračních táborů v Osvětimi, Buchenwaldu, Sachsenhausenu i dalších, kde plnily své úkoly.

Uniformy, status a viditelné znaky

SS-Helferinnen nosily polní šedé uniformy s výraznými SS runami na levé kapse a říšskou orlicí na rukávu, což je odlišovalo od běžných pomocných pracovníků, kteří označení SS nosit nemohli a formálně k SS nepatřili. I přes jejich výsadní postavení a příslušnost ke sboru ale měly odlišnou hierarchii i hodnostní systém a tím se od mužských jednotek lišily.

Jednou z nejznámějších postav byla Ilse Staiger. Šlo o nejvyšší představitelku SS-Helferinnenkorps, takzvanou Reichsbeauftragte, která byla zodpovědná za „ženské záležitosti“ a dohled nad životními podmínkami, službou i disciplínou Helferinnen po celé říši i v okupovaných oblastech. Zároveň byla Himmlerovou poradkyní ohledně otázek žen v SS. Staiger vstoupila do nacistického hnutí již v roce 1934 jako členka Bund Deutscher Mädel, zastávala vysoké postavení v Hitlerjugend a poté se stala hlavní vůdkyní v SS-Helferinnenkorps.

Po válce byla klasifikována jako „minderbelastete“ – tedy méně zatížená účastnice režimu, což bylo druhé nejmírnější označení v denacifikačních kategoriích. To jí sice mírně omezovalo v pracovním životě, jiný trest ji ale nečekal.

Je důležité zdůraznit rozdíl mezi SS-Helferinnen a SS-Aufseherinnen – ženskými dozorkyněmi. Aufseherinnen prošly specifickým výcvikem v Ravensbrücku a byly přímo odpovědné za dohled nad vězni, stejně jako za brutální činy, týrání a zabíjení. Aufseherinnen ale formálně k SS nikdy nepatřily, byly součástí skupiny SS-Gefolge, vyškolené k přímému dohledu nad vězni a mnohé byly za svou brutalitu po válce odsouzeny.

Helferinnen naopak nikdy nebyly primárně strážkyněmi vězňů. Jejich výcvik a role byly čistě administrativní a komunikační, třebaže z nich jejich umístění v těch nejhorších částech nacistického systému učinilo nezbytnou součást vyhlazovací mašinérie, bez které by nebyla tak efektivní. Helferinnen byly přítomny v kancelářích SS komendantury. Jejich úkoly zahrnovaly evidenci, přenosy zpráv a jiné administrativní činnosti, které podporovaly fungování táborového aparátu. Na rozdíl od dozorkyň neměly přímou kontrolu nad vězni, ale jejich komunikační role byla klíčová pro koordinaci perzekuce a deportací.

Tato záměna ve veřejném povědomí vede často k mylnému obrazu, že všechny ženy ve službě SS byly strážkyněmi táborů. To ovšem historické prameny neprokazují a jde tak o všeobecně zakořeněnou mýlku. Omezený přímý kontakt s vězni z nich ovšem nesnímá minimálně morální a lidskou odpovědnost.

Po kapitulaci Německa byly mnohé Helferinnen internovány americkou armádou a podrobeny denacifikačním procesům, ve kterých se většinou snažily popírat jakékoliv povědomí o zločinech SS. Většina se snažila svou roli minimalizovat do podoby „neškodné“ pracovní síly a srovnávat svou službu s prostými telefonistkami Wehrmachtu. Výsledky těchto soudních i administrativních řízení byly různé. Některé ženy byly klasifikovány jako „méně zatížené“ a zůstaly bez vážnějších sankcí, jiné byly odsouzeny či internovány déle.

Proč se o nich nemluví?

Historická pozornost dlouho upírala pozornost zejména na hlavní mužskou část SS. Když už se mluvilo o ženách, šlo zejména o dozorkyně. Helferinnen, jakožto administrativní a komunikační opora nacistického režimu, zůstávaly dlouho spíše na okraji zájmu historiků i veřejnosti. Což se ovšem mění. Nové studie, například rozsáhlá práce Das SS-Helferinnenkorps od Jutty Mühlenberg, zkoumají nejen jejich služby, ale i motivaci, výcvik a následky jejich dobrovolné a chtěné účasti na funkčnosti (nejen) celé SS.

Co říci závěrem? SS-Helferinnen nebyly jen pasivními figurkami na okraji nacistického mechanismu, jak by se mohlo zdát. Byly to ideologicky vybrané a vyškolené ženy, jejichž práce byla rozhodujícím faktorem pro udržení rozsáhlého byrokratického a komunikačního aparátu. Bez nich by nacistický teror nefungoval tak spolehlivě.

SS-Helferinnen představují celou komplexní kapitolu o tom, jak nacistický režim dokázal zapojit ženy do struktur, které umožnily jednu z největších genocidních politik v dějinách. Jejich příběh zpochybňuje jednoduché rozdělení světa na „zlé aktivní vrahy“ a „pasivní pomocníky“. Jsou ukázkou toho, jak může i „nevinná“ administrativa s komunikací pomáhat zlu.