Článek
Když americký zvláštní zmocněnec pro Grónsko Jeff Landry prohlásil, že Dánsko po druhé světové válce „znovu začalo okupovat“ Grónsko, znělo to jako další výstřel z paralelního vesmíru. Výrok, který by možná zapadl do politických hádek na sociálních sítích. Jenze doba je hektická a USA nevyzpytatelné. A hlavně - jde o mezinárodní právo, historii Evropy i základní orientaci v tom, jak vlastně funguje svět po roce 1945. A právě to je na celé věci nejvíce zarážející.
Landry tvrdí, že Spojené státy během druhé světové války chránily suverenitu Grónska, zatímco Dánsko toho nebylo schopné, a že po válce se Kodaň na ostrov vrátila nelegálně a v rozporu s pravidly OSN. Jinými slovy - Dánsko je podle něj okupant. Pro běžného čtenáře to může znít jako složitý historický spor. Ve skutečnosti jde ale o velmi jednoduchý případ hrubé neznalosti. Nebo cynického překrucování dějin. Dost možná obého.
Grónsko je součástí dánského státního útvaru už stovky let. Když bylo Dánsko v roce 1940 obsazeno nacistickým Německem, ostrov se ocitl odříznutý od Evropy. Spojené státy tehdy na základě dohody s dánskými představiteli rozmístily v Grónsku své jednotky, aby zabránily německé invazi. Nebyla to žádná americká „ochrana suverenity“ ve smyslu převzetí moci, ale bezpečnostní opatření Spojenců v rámci války.
Dne 9. dubna 1941 podepsal dánský velvyslanec v USA Henrik Kauffmann dohodu s USA, která jim umožnila v Grónsku stavět vojenské základy a zavdávala jim právo území Grónska bránit.
Po ní se správa ostrova vrátila Dánsku - zcela legitimně a s mezinárodním uznáním. V roce 1953 se Grónsko přestalo počítat jako kolonie a stalo se plnohodnotnou součástí Dánského království.
Mluvit v tomto kontextu o okupaci je asi stejně přesné, jako tvrdit, že Francie po válce „znovu okupovala“ Paříž.
Ještě důležitější ale je, co si myslí samotní Gróňané. Dnes má Grónsko rozsáhlou samosprávu, vlastní parlament i vládu a právo rozhodnout se v budoucnu pro nezávislost. Drtivá většina obyvatel však opakovaně říká, že o připojení k USA nestojí. Nechtějí být americkým státem ani územím. To by za normálních okolností mělo debatu uzavírat.
Jenže normální okolnosti v posledních letech v americké politice neplatí.
Donald Trump už během svého prvního prezidentského mandátu šokoval svět prohlášením, že by Spojené státy měly Grónsko koupit. Tehdy to mnozí brali jako bizarní výstřelek realitního magnáta, který se z Bílého domu nikdy úplně nepřenesl přes logiku byznysu. Jenže dnes se ukazuje, že nejde o ojedinělý nápad, ale o součást širšího způsobu uvažování.
V Trumpově světě nejsou hranice výsledkem historie, práva a vůle obyvatel, ale překážkou, kterou lze „vyřešit“. Grónsko, Kanada, Mexiko, Kuba – to všechno se v jeho výrocích a v úvahách lidí kolem něj objevuje jako prostor, kde by Spojené státy měly „získat větší kontrolu“. Někdy ekonomickou, jindy vojenskou, jindy prostě politickou. Jako by se psal začátek 20. století, ne třetí dekáda století jednadvacátého.
Naposledy šel ještě dál republikánský kongresman Randy Fine, když předložil návrh zákona, který by prezidentovi USA umožnil podniknout kroky k anexi Grónska. Ano, anexi – tedy násilnému nebo jednostrannému připojení cizího území. U členského státu NATO. Bez ohledu na vůli obyvatel.
To už není jen historická neznalost. To je otevřené zpochybnění poválečného světového řádu.
Ironií je, že Spojené státy k tomu nemají ani právní, ani bezpečnostní důvod. Pokud by Grónsko někdo ohrožoval, platí článek 5 Severoatlantické smlouvy a USA by ho bránily tak jako tak. Pokud chtějí Američané na ostrově více vojáků nebo techniky, mohou se s Dánskem jednoduše dohodnout. Ostatně už dnes mají v Grónsku klíčovou základnu Thule. Žádná „okupace“ ani „anexe“ tak k tomu není potřeba.
Pro NATO jako takové by šlo vůbec o složitou situaci. Kdyby se Trump rozhodl vzít si zemi silou, člen by vlastně napadl člena. Celou situaci rozebíral server Newsweek, který nastínil čtyři možné scénáře, jak by vše mohlo dopadnout. Podle dánské premiérky by šlo jednoznačně o konec severoatlantické aliance i světového řádu. Trump by vlastně daroval Putinovi ten nejlepší možný dárek.
Celý spor tak odhaluje jedno - jak snadno se v americké vnitropolitické debatě zachází s cizími zeměmi jako s figurkami na mapě. Těm zákonodárcům, kterým záleží na historii, spojeneckých vztazích a na tom, co chtějí lidé, kterých se jejich nápady týkají, se ubírá prostor. Trumpova administrativa umí zakročit. Je pro svět až nebezpečné, jak blízko má část americké politiky k myšlení, že silnější má jednoduše nárok právě díky své síle a když chce, bere.
Grónsko přitom není abstraktní strategický bod v Arktidě. Je to domov desítek tisíc lidí, kteří jasně říkají, že o americký pas nestojí. A právě to je možná to nejdůležitější, co by si měli ve Washingtonu znovu připomenout – než začnou mluvit o dalších „koupích“ a anexích.
