Článek
Henrietta se narodila na podzim roku 1934 v tehdejším Polsku. Své nejranější dětství popisuje jako nejšťastnější období v životě. Měla jsem všechno, vypráví. Domov, štěstí, lásku rodičů. Maminka byla právnička, tatínek lékař. Nechybělo jim nic. Ale jak malinká Henrietta rostla, svět okolo se měnil. Ona to samozřejmě nevnímala. Na to byla opravdu malá. Její dětský svět byly hračky a rodiče. Ti ale byli stále vážnější a vážnější. Rok 1939 se blížil.
Těsně před válkou se rodina odstěhovala do Lembergu (dnešní Lvov), kde žil zbytek rodiny. V září napadlo Německo Polsko. Rodina věřila, že přestěhováním více na východ (na území dnešní Ukrajiny, které bylo tehdy částí Polska) budou v bezpečí. To ale nikdo netušil, že z druhé strany obsazuje zemi Sovětský svaz. Henrietta si z tohoto období pamatuje chaos, který panoval. Na ulicích bylo mnoho lidí a povozů i automobilů, lidé se snažili utéct někam do bezpečných zón. A vybavuje si první hořící domy a strach. Jejich odchod nic nevyřešil. Tato část Polska byla obsazena Rudou armádou a ani ta Poláky, Ukrajince, ani Židy, zrovna nešetřila. Holčička poprvé poznala, co je to být méněcenná.
Vše se vystupňovalo v následujícím roce. Německo zahájilo tažení na východ a vojáci se převalili i přes Lemberg a Sambor, nedaleké městečko, kde Henriettin tatínek pracoval na dětské klinice při sirotčinci. Židovští obyvatelé okamžitě pocítili měnící se poměry. Byli zbaveni všech svých práv, nesměli studovat, mnozí ani pracovat. Postupně byli segregováni a označeni páskami. A nakonec se museli vystěhovat ze svých domovů a všichni, včetně rodiny malé Henrietty, se nastěhovat do zdí a ostnatým drátem obehnané židovské čtvrti - do ghetta.
Teď už i holčička věděla, že je vše špatně. Denně byli svědky německých razií. Nebyl den, aby neslyšela střelbu, policejní píšťalky, nebo dupot okovaných bot, rozléhající se ulicí, nebo dokonce chodbou domu, ve kterém bydleli. Častokrát viděla na vlastní dětské oči, jak byl někdo zastřelen. Násilí se stalo běžným denním divadlem. Jednoho dne zabušily německé pěsti i na jejich dveře. Do bytu vlétli uniformovaní muži a začali je z bytů vyhánět. Henrietta běžela s rodiči dolů po schodech. Měli je odvézt neznámo kam. Naštěstí pro rodinu se našel jeden ukrajinský policista, který je vyvedl z řady a díky jeho pomoci se zachránili.
Policista tím riskoval svůj vlastní život. Pomoc Židům se trestala smrtí. Těch, co takto riskovali, nebylo mnoho. Ale našli se. A pomohli i prchající rodině. Henrietta se musela od rodičů odloučit, ale věřila na brzké shledání. Schovala ji u sebe žena, která rodinu znala. Kde jsou rodiče v tu dobu ale nevěděla. Často plakala, ale musela být statečná. Nicméně, ani zde nebyla dlouho. Němci si byt vybrali ke kontrole a malé děvčátko objevili, schované v šatní skříni. Sebrali všechny členy domácnosti. Co se s nimi stalo dále Henrietta nevěděla, ji samotnou nejdříve drželi nějakou dobu v cele, bez jídla. A pak ji vysadili zpátky v ghettu.
Zde došlo k zázračnému setkání. Alespoň tak jej Henrietta popisuje. Znovu se setkala s rodiči. Byli v pořádku. Do teď vzpomíná, že nikdy neviděla vlastního tatínka tolik plakat. Rodina byla opět pohromadě. Nejdůležitější bylo přečkat tak do konce tohoto šílenství, společně. A tak se opět schovali, tentokrát do úzkého uhelného sklepa bez oken a světla. Ten patřil rodině místního hasiče. Zde, odkázáni na pomoc jiných, slýchali opět staré známé zvuky. Boty, křik, střelbu. Takto to vydrželo až do osudného léta 1943.
Tehdy se konala další z nesčetných prohlídek. Vojáci ale byli důkladní a nevynechali ani sklep. A rodina byla objevena. Raus raus, řvali Němci. Henriettin tatínek se postavil mezi dcerku a vojáka. Jestli mě chcete zastřelit, tak tady, slyšela jeho slova. Němec se jen ušklíbl a vytáhl pistoli. Otec se na něj vrhl a křičel: Utíkejte, utíkejte, hned… A děvčátko poslechlo. Utíkalo z tmavé kobky jako o život. Slyšela výstřely, slyšela plačtivý křik své maminky. Další výstřely. A pak už jen ticho. Její mysl jí ale nedovolovala zastavit se. Jen utíkala, nic více.
Dítě uteklo až do Samboru. Do toho vedlejšího města, kde tatínek dříve pracoval. Zde měla ohromné štěstí. Zdejší jeptiška a zdravotní sestra Celina ji schovala v místním sirotčinci. Spolu s dalšími pronásledovanými dětmi, které zůstaly samy. A tak se dočkala konce války. Jediná ze široké rodiny. Všichni ostatní členové rodiny byli buď zabiti v ghettu, nebo odvezeni do koncentračních táborů. Nepřežil nikdo. Až na jednoho. Strýčka Heinricha. Ten Henriettu objevil v sirotčinci a ujal se jí. Odvezl ji do Antverp, kde prožila zbytek dětství.
Henrietta vystudovala dějiny umění a odešla do Izraele vyučovat francouzský jazyk. Ovládá jich totiž osm. V novém státě vydržela třináct let. V roce 1969 se vrátila do Antverp, kde žije dodnes. Stala se maminkou, vychovala dvě děti. Více než dvě desítky let věnuje tomu, že jezdí po školách a pořádá besedy s žáky. Vypráví jim svůj příběh a snaží se, aby děti pochopily, jaké hrůzy se děly, s přáním, aby se nikdy neopakovaly. V roce 2020 obdržela Kříž za zásluhy od německého prezidenta Steinmeiera. V současné chvíli ji nejvíce trápí válečné akce po světě, ale zejména na Ukrajině a s povzdechem dodává: „Člověk se moc nezměnil.“
Henriette Kretz – Wikipedia, záznam školní debaty ZDF, Archiv -více na Mediathek, záznam o zastřelení rodičů a útěku do Samboru, medailonek Henrietty Kretz
