Článek
Dne 6. srpna 1945 se svět navždy změnil. Americký bombardér B-29 Enola Gay svrhl atomovou bombu „Little Boy“ na japonské město Hirošima, čímž rozpoutal peklo na zemi a odstartoval novou éru lidských dějin. Okamžité následky byly nepředstavitelné - desetitisíce mrtvých, obrovská spoušť, zničená infrastruktura a dlouhodobé utrpení přeživších způsobené radiací. Co se však méně ví, je fakt, že pouhých šest týdnů po tomto bezprecedentním technologickém hororu čelilo zdevastované město další kruté ráně. Tentokrát za ní nemohl člověk. Tentokrát ničila příroda.
Město v troskách: Následky atomového výbuchu
Ještě ráno 6. srpna byla Hirošima prosperujícím městem s přibližně 345 000 obyvateli. V 8:15 se ale vše proměnilo v prach a popel. Atomová bomba vyvolala tlakovou vlnu, která srovnala se zemí většinu budov v okruhu 2,5 kilometru od epicentra, s teplotami dosahujícími až 4 000 °C. Okamžitě zemřelo odhadem 70 000 až 80 000 lidí a desetitisíce dalších podlehly zraněním a nemocí z ozáření v následujících dnech, týdnech, měsících i letech.
Infrastruktura města byla v troskách. Přibližně 70 % všech budov bylo zničeno nebo vážně poškozeno. Většina zdravotnických zařízení byla zdemolována a obrovské procento lékařů a sester zahynulo, neboť byli v době výbuchu moc blízko - což o to více ztěžovalo pomoc přeživším. Policie, hasiči i další záchranné služby byly paralyzovány. Silnice, mosty a železniční tratě byly nepoužitelné, komunikační systémy se zhroutily. Zůstaly jen pahýly budov, doutnající trosky a tisíce zraněných a umírajících, kteří se potýkali s popáleninami, visela z nich kůže, vzory jejich oblečení se vypálily přes látku do jejich těl, trpěli nepředstavitelnou bolestí. Přeživší hledali své blízké, vyprošťovali raněné z trosek a snažili se najít pomoc v naprostém chaosu a pekle…
Tajfun Makurazaki: Když se příroda přidá k peklu
Zatímco obyvatelé Hirošimy zápasili o přežití v jaderných ruinách, příroda si pro ně přichystala další zkoušku. Jen o šest týdnů později, 17. září 1945, se na jižní pobřeží Japonska přihnal jeden z nejničivějších tajfunů v japonské historii, známý jako tajfun Makurazaki, nebo též bouře Ida.
Tento silný tajfun s sebou přinesl zničující poryvy větru, které dosahovaly rychlosti až 225 km/h. Tento údaj byl zaznamenán na meteorologické stanici Makurazaki, reálně byl místy ještě silnější. Vítr ale nebyl jediným živlem, který už tak zdecimované obyvatelstvo týral. Přidaly se prudké deště. Ty způsobily záplavy a rozsáhlé sesuvy půdy. Pro Hirošimu to byla katastrofa v katastrofě. Město, které bylo atomovým výbuchem zbaveno téměř veškeré vegetace a budov, nemělo prakticky žádnou ochranu proti přírodním živlům.
Rozsáhlé plochy města, ležící v deltě řeky Óty, byly zaplaveny. Deště odplavovaly trosky a mrtvá těla, šířily nemoci a kontaminovaly pitnou vodu. V kopcovitých oblastech kolem města, kde byla vegetace též poničena výbuchem a následným ohněm, docházelo k masivním sesuvům půdy, které pohřbívaly přeživší a ztěžovaly záchranářům práci ještě více. Tajfun poškodil těch několik málo budov, které přežily atomový úder, některé se zcela zřítily. A nejen ty, řádění přírody odnesly i dočasné přístřešky, které si obyvatelé postavili z trosek. Zničená infrastruktura a pokračující chaos ztěžovaly přísun pomoci. Příroda zasadila městu druhý úder a prohloubila utrpení přeživších.
Silné deště zanechaly většinu Hirošimy pod vodou. Bylo odplaveno dvacet mostů. Jen v prefektuře Hirošima přišlo o život 1 229 lidí a 783 se pohřešuje. V celé zemi zemřelo 2 473 lidí a 1 283 se pohřešuje. Více než polovina obětí tedy připadla na prefekturu Hirošima.
Zapomenutá kapitola utrpení a česká stopa
Spojení jaderného úderu a následné přírodní katastrofy bylo pro obyvatele postižených oblastí peklem na zemi. Tato zapomenutá kapitola v historii Hirošimy ukazuje extrémní výzvy, kterým čelili ti, kdo se snažili přežít a obnovit město. Přeživší, tzv. hibakuša, se museli potýkat nejen s následky radiace a trvalými zraněními, ale také s bezprostředním bojem o přežití v prostředí, které bylo zasaženo nadvakrát - jinými lidmi a přírodou.
Hirošima se nakonec z popela zvedla a stala se symbolem odolnosti. Příběh tajfunu Makurazaki však připomíná, že bolest a zkoušky tohoto města byly ještě hlubší, než si většina lidí uvědomuje a pamatuje ze školních lavic. Ještě dnes můžete při návštěvě města vidět místa, která hororový podzim v roce 1945 připomínají. Nejznámější dosud stojící připomínkou je Atomový dóm. Tato stavba je také českou stopou. Postavil ji totiž český architekt Jan Adolf Letzel, žijící mezi roky 1907 až 1920 v Japonsku. Českých stop v příběhu Hirošimy bylo dokonce více - jeden z českých rodáků se totiž na výrobě bomby podílel, druhý - syn českého emigranta - seděl jako navigátor na palubě osudového bombardéru.
