Historie československého fašismu: Od antiněmectví k symbolu kolaborace a udavačství

Český fašismus, ačkoliv nikdy nedosáhl takové síly jako v některých jiných evropských zemích, představoval významný prvek politické scény první Československé republiky a měl tragické důsledky během druhé světové války. Jeho vývoj byl ovlivněn vnitropolitickými náladami, ekonomickými problémy a vzestupem totalitních ideologií v Evropě.

Po vzniku Československa v roce 1918 se v novém státě objevily různé politické proudy, včetně těch, které inklinovaly k autoritářství a nacionalismu. Kořeny českého fašismu lze hledat v poválečné deziluzi, obavách z bolševismu a touze po „silném muži“ či „pevné ruce“, která by řešila společenské problémy a vytvořila silný národní stát.

Dnes, když se řekne Vlajka, jsou slyšet výrazy jako „lůza“ a „spodina“. Většina lidí si představí zrádce československé myšlenky, inklinující k Německu. Což je pravda jen částečná. V paměti národa totiž zůstala ona Vlajka protektorátní, ta „zlá“. Ve skutečnosti ale fungovala daleko dříve před německou okupací a vznikla na úplně jiných základech. Vlajka by šla totiž rozdělit na dvě - tu známou pronacistickou a méně známou původní, která byla dokonce protiněmecká. V té onu „spodinu“ tvořila směs legionářů, novinářů, vysokoškolských profesorů, šlechty a lidí, kteří se hlásili k myšlence silnějšího národa a stavovského státu. Jak se stalo, že „nová Vlajka“ zahodila své kořeny a pamatujeme si jen ji?

Už na počátku dvacátých let vznikají radikálně pravicové spolky a organizace. V roce 1922 je založeno Národní hnutí, krátce po něm spolek Červenobílí, na Moravě vznikají Českoslovenští fašisté, kteří se inspirují děním v Itálii. Všichni mají společnou myšlenku - „národní stát je málo národní“, vadí jim německý vliv v nové republice, objevují se myšlenky typu „Slovensko je jaksi navíc“ a vzhlížejí k Mussolinimu.

Všechny vzniklé fašistické organizace jsou lokální a roztříštěné. To se mění v roce 1926, kdy vzniká Národní obec fašistická (NOF) s hlavní osobností generálem Radolou Gajdou. On a jeho stoupenci kritizují parlamentní demokracii, prosazují korporativistický stát a požadují silnou centrální vládu. NOF se snaží oslovit široké vrstvy obyvatelstva, zejména zklamané válečné veterány, malorolníky a řemeslníky. I přes jistý volební úspěch (3 křesla v parlamentních volbách a jedno senátorské v roce 1929) se NOF nikdy nestane dominantní politickou silou.

Přelom dvacátých a třicátých let přináší hospodářskou krizi a její dozvuky, což nahrává extremistickým hnutím. V tomto období dochází k rozmachu a radikalizaci některých proudů napříč kontinentem. Z NOF se postupně vyčleňují radikálnější frakce, kterým vadí, že národní myšlenky jsou málo národní, kritizují přílišnou vstřícnost vůči levici a protestují proti československé politice, která umožňuje, aby existovaly německé politické strany, mající podíl na vládě republiky. V březnu 1930 (v den narozenin TGM) tak vzniká politický klub Vlajka, který sdružuje lidi kolem stejnojmenného časopisu, který vychází od roku 1928.

Mezi zakladateli jsou známé osobnosti z novinářského prostředí, například Viktor Dyk, legionáři nebo vysokoškolské kapacity jako rektor univerzity František Mareš, či šlechta, třeba Karel Schwarzenberg a Jan Lobkowicz. Cíle Vlajky jsou prosazování stavovského zřízení po vzoru Itálie a Portugalska, propagace křesťanství, osvobození národa od masarykovského realismu a positivistických pověr, budování silného národního státu, potírání německého šovinismu, větší politická a vojenská spolupráce s Polskem a boj proti partajnictví. Původní Vlajka je antiněmecká, antikapitalistická, antiparlamentistická a antibolševická.

Spor o insignie. V roce 1920 vyjde zákon, který nařizuje německé části pražské univerzity odevzdat insignie fakult a budovu Karolína té české. Zákon napsal Mareš. Dlouhé roky se neděje nic. To se změní až ve chvíli, kdy nový rektor Karel Domin a čestný předseda Vlajky Mareš začnou dbát na dodržení zákona. Dochází k rozbrojům mezi studenty i profesory. Za českou stranu bojují vlajkaři, za německou osobnosti jako Karel Čapek, Jaroslav Seifert nebo Vítězslav Nezval, kteří brojí proti vzrůstajícímu nacionalismu. Němci nakonec ustoupí, insignie vydají. Když je pak Mareš s Dominem ukazují studentům, většina z nich poklekne a vzdá hold insigniím i nacionalistickým myšlenkám. V této epizodě rané Vlajky jde vlastně o první politickou manifestaci klubu.

Do Vlajky se postupem času přihlašují noví a noví lidé. Původní myšlenky ustupují. Nová generace začíná pokukovat po Německu, kde už je u moci Adolf Hitler a imponuje jim jeho boj za národní myšlenku. Spojuje je odpor ke komunismu. Vlajka se stává hrubší a hrubší. Jak se odklání od svých základů, odchází v druhé polovině třicátých let k odlivu mnoha původních členů. Nesouhlasí s novým směřováním klubu. Tyto změny dávají republice onu v úvodu zmiňovanou „druhou Vlajku“.

Pod vedením Jana Ryse-Rozsévače, který do Vlajky vstupuje v roce 1936, se vyznačuje ostřejším tónem. Nová ideologie je silně inspirována německým nacionálním socialismem. Vlajka se aktivně podílí na pouličních demonstracích, propagandistických akcích a útocích proti židovskému obyvatelstvu a demokratickým institucím. Nová Vlajka je hlučná, viditelná, kontroverzní. Vedle ní a stále existujícího NOF vznikají i další skupiny které se snaží využít politické nestability. Inspiraci nacházejí v sousedním Německu a některé jsou dokonce i Němci částečně financovány.

Mnichovská dohoda v září 1938 a následná ztráta pohraničí znamená pro Československo šok a totální rozvrat dosavadního politického systému. Druhá republika, jak se stát v tomto období nazýval, byla charakterizována silnou autoritářskou tendencí a potlačením demokratických svobod. Fašistické a profašistické proudy se dostávají na povrch a získávají větší vliv. NOF se stává součástí Strany národní jednoty. Vlajka je natolik radikální, že je její činnost ve stejném měsíci, tedy v listopadu 1938, úředně zastavena a Rys-Rozsévač zatčen.

To vede ještě k větší radikalizaci. Vlajkaři se snaží využít situace a prosazovat své vize „nového řádu“. Vláda druhé republiky, vedená Rudolfem Beranem, sice není otevřeně fašistická, ale zavádí silně autoritativní režim s prvky korporativismu a národní jednoty. Dochází k omezování politických stran, svobody tisku i shromažďování. Antisemitismus se stává součástí oficiální politiky, ačkoliv v mnohem mírnější formě než u sousedů. Fašisté se snaží infiltrovat státní aparát a získat kontrolu nad klíčovými institucemi. Jejich působení je však stále do značné míry závislé na vnější podpoře z Německa. Na jaře 1939 dochází k teroristickým útokům. Vlajkaři se neštítí násilí.

V březnu 1939 dochází k okupaci zbytku českých zemí a vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Čeští fašisté v tom vidí jedinečnou příležitost, jak se dostat k moci. Navíc, jejich vůdce je krátce před okupací propuštěn. Jsou tedy připraveni. Nacisté ale upřednostňují přímou kontrolu a navíc - nemají ve své české „kolegy“ žádnou velkou důvěru. Navíc by to odporovalo jejich politice.

NOF definitivně zaniká a její struktury přechází do Národního souručenství, Gajda se stahuje z veřejného života. Skrytě podporuje emigraci vojáků do Polska, další bývalí členové zase domácí odboj a dost jich končí v koncentračních táborech. Naproti tomu se z Vlajky stává nejvýraznější kolaborantská organizace. Její členové aktivně spolupracují s německými okupanty, podílejí se na propagandě, udávají odbojáře a přispívají k pronásledování Židů.

Jan Rys-Rozsévač se stává symbolem kolaborace. Němci si pečlivě vybírají, koho podpoří, a často raději ovládají situaci skrze jimi dosazené protektorátní úředníky než skrze domácí fašisty, u kterých se jim nelíbí jejich vlastní ambice. Mnozí čeští fašisté se aktivně zapojují do činnosti Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě nebo do různých propagandistických a teroristických skupin, jako jsou Svatoplukovo gardy, nebo nově založené nové NOF.

Jenže právě rozpory mezi vůdci jednotlivých organizací i vládou vedou ke konci Vlajky jako takové. Rys-Rozsévač chce moc. Tu ale drží v ruce Moravec jako státní ministr a vedoucí Kuratoria. Tomu vůdce Vlajky nemůže přijít na jméno, vytýká mu předválečné kontakty s Benešem a vede proti němu kampaň. Spory vadí i samotným Němcům, ti chtějí mít v Protektorátu klid. A tak je nakonec Vlajka rozpuštěna úplně a Rys-Rozsévač je odvezen do koncentračního tábora Dachau. Končí i nově založené NOF a někteří českoslovenští fašisté jsou pozatýkáni. Zbývající fašisty včlení Moravec po roce 1943 do Národního souručenství. Radikalizace Vlajky se tak stala jejím koncem.

Po osvobození Československa v květnu 1945 se začalo s kolaboranty a fašisty tvrdě vypořádávat. V rámci retribucí (mimořádného lidového soudnictví) byli mnozí z nich souzeni a odsouzeni k trestu smrti, doživotí nebo k dlouholetým vězením. Mezi popravenými byl i z Dachau vrátivší se Jan Rys-Rozsévač. Poválečná justice ovšem nerozlišovala mezi vlajkaři původními a protektorátními a tak trestala i ty, kteří se udavačství a vůbec zločiny proti republice neprovinili. Nálepka členství ve Vlajce stačila, bez ohledu na reálné činy.

Český fašismus byl po válce zcela diskreditován a stal se symbolem zrady a kolaborace. Jeho ideologie byla od té doby v českém veřejném prostoru okrajová a odsuzovaná. V komunistickém Československu byla jakákoli zmínka o fašismu spojována s buržoazní minulostí a byla využívána k propagandistickým účelům. Po roce 1989 se sice objevily pokusy o revizi některých historických událostí a postav, ale český fašismus zůstává vnímán i nadále jako temná kapitola národní historie.

Hnutí Vlajka

Přepište dějiny - díl Vlajkaři jdou

ČT24 - Český fašismus