Článek
Vítejte ve světě, kde se neúprosný extrém setkává s fascinující vynalézavostí přírody.
Pouště pokrývají zhruba třetinu zemského povrchu, a přestože si je často představujeme jako jednotvárné moře žlutého písku, pravda je mnohem barvitější, technologicky fascinující a občas i brutálnější, než by se mohlo zdát.
Anketa
Pokud bychom chtěli pouště pochopit, musíme se nejdříve zbavit základního mýtu, který se o nich traduje. Hlavním kritériem pro definici pouště totiž není spalující horko, žár a pocit, že si z vás chce slunce uklohnit topinku. Pravou poušť definuje úplně něco jiného. Srážkový deficit. Za poušť totiž považujeme jakoukoliv oblast, kde ročně spadne méně než 250 milimetrů srážek.
Z tohoto pohledu je největší pouští světa Antarktida, následovaná Arktickou pouští. Jsou to mrazivá království, kde je voda pro život v podstatě nedostupná, protože zůstává uzamčena v pevném skupenství. Tento paradox potvrzují data NASA i National Geographic – Antarktida je nejsušším místem planety, ačkoliv v sobě drží zhruba 70 % světových zásob sladké vody v podobě ledu. Ale když to řeknete člověku, který si pod pouští představí jen slunce a písek, nevěřícně kroutí hlavou. Mráz, led a poušť? No - je to tak.
Dalším šokujícím faktem, který nabourává naše představy, je skutečné složení pouštního povrchu. Většina světových pouští totiž vůbec není tvořena pískem. Písečné duny, známé jako ergy, tvoří například na světoznámé Sahaře pouze asi 20 % její celkové rozlohy. Zbytek představují nehostinné skalnaté plošiny, štěrk a solné pánve. Tato různorodost pak přináší i vizuální extrémy, jako jsou černé pouště v Egyptě ze sopečných vyvřelin nebo naopak bílé pouště v Novém Mexiku, kde se sádrovcové duny zdají na omak studené, protože místo pohlcování tepla sluneční paprsky odrážejí.
Písek sám o sobě pak skrývá další tajemství – v některých částech světa, například v dunách Badain Jaran, dokáže písek doslova zpívat. Fyzikální studie v časopise Physics of Fluids a na ResearchGate potvrzují, že tření milionů zrnek určité velikosti vytváří nízkofrekvenční dunění o síle až 105 decibelů, které připomíná zvuk varhan nebo motoru letadla.
Život v těchto podmínkách vyžaduje mistrovskou chemii a adaptaci, což nás přivádí k jednomu z nejstarších mýtů – k velbloudímu hrbu. Traduje se, že v něm zvíře přenáší zásoby vody, ale realita je taková, že hrb obsahuje pouze pevnou hmotu tuku. Ten slouží jako zásobárna energie, jejímž spalováním vzniká jako vedlejší produkt tzv. metabolická voda.
Velbloud je vůbec takový biologický zázrak. Aby dokázal v nehostinných podmínkách přežít, dokáže měnit svou tělesnou teplotu v rozmezí až šesti stupňů, čímž minimalizuje pocení. Jeho krvinky mají unikátní oválný tvar, díky kterému mohou proudit v krevním řečišti i ve chvíli, kdy jeho krev kvůli dehydrataci nebezpečně houstne.
Podobně neuvěřitelná je i rostlina Welwitschia mirabilis v poušti Namib, která dokáže žít stovky let pouze díky absorpci ranní mlhy svými listy.
Zapomeňte na to, že by pouště byly nějakými izolovanými pustinami. Naopak. Pouště jsou klíčovími hráči globálního ekosystému. Satelitní mise CALIPSO pod hlavičkou NASA odhalila, že každý rok přeletí přes Atlantik 182 milionů tun saharského prachu až do Amazonie. Tento prach obsahuje fosfor, který funguje jako nezbytné hnojivo pro tamní deštné pralesy. Bez vyprahlé Sahary by tedy pravděpodobně zanikl i bujný život v Jižní Americe.
Přesto se stále drží mýtus, že pouště jsou místa bez života. Opak je pravdou. Semena mnoha rostlin dokáží v zemi spát desítky let a čekat na jediný vydatný déšť, po kterém během pár dnů vykouzlí kvetoucí louku. Dokonce i na tak nehostinném místě k životu, jako je chilská poušť Atacama, kde na některých místech nepršelo podle University of Chile stovky let, objevili vědci žijící mikroorganismy. Ty zkoumal i tým z Německého výzkumného centra pro geovědy, se stejným výsledkem.
Pobyt v poušti s sebou nese rizika, která si běžný člověk často neuvědomuje. Zatímco se všichni bojí dehydratace, v pouštích umírá překvapivé množství lidí na utonutí. Země je tak tvrdá a suchá, že při občasných bouřích nedokáže vodu vsáknout. Ta se pak koryty vádí řítí jako ničivá blesková povodeň. National Weather Service varuje, že stěna vody vás může smést mnohem dříve, než pocítíte první příznaky žízně. Stejně nebezpečný je mýtus o neustálém horku. Písek a skály neudrží teplo. Jakmile slunce zapadne, teploty mohou podle The Weather Network drasticky klesnout ze 40 °C až na mínusové hodnoty.
A konečně, pokud v dálce na obzoru uvidíte třpytící se hladinu jezera, nemusí to být jen halucinace způsobená šílenstvím. Fata morgána je reálný fyzikální jev založený na teplotní inverzi, kdy se světlo láme v různě teplých vrstvách vzduchu a zrcadlí oblohu nebo vzdálené objekty na zemský povrch. Stejně tak oázy nejsou jen malé louže pod palmou, ale jde často o rozsáhlé oblasti napájené prastarými podzemními zvodněmi, které uživí i celá města, což potvrzují i studie OSN o udržitelném rozvoji.
Pouště jsou zkrátka světy plné paradoxů, kolem kterých se šíří mnoho pověr a mýtů. Ale jsou to také nesmírně důležitá místa. Bez rozdílu, zda je na nich 40 stupňů hic nebo jde o svět ledu a mrazu.
