Článek
Kdyby šlo o satiru, byl by to vážně povedený kousek. Úplně to vidím, ve filmu (ve stylu Žhavých výstřelů) by si Saddám s Kimem založili něco obdobného a lidi by se v kinech smáli, co že je to za praštěný nápad. Jenže, tady tak úplně o vtípek scenáristů nejde. Donald Trump zcela vážně oznámil vznik takzvané Rady míru. Mezinárodní organizace, která má podle jeho slov ukončovat světové konflikty.
Předsedat jí má on sám. A ne dočasně, ne přechodně, ale – jak vyplývá z návrhu charty a jak napsala agentura Reuters – doživotně. Už samotné slovo doživotně by mělo v demokratickém světě rozsvítit všechny výstražné kontrolky. Doživotní předseda „mírové“ organizace? To není jen špatný vtip, to je manifest arogance moci a dokonalá ukázka jájínkovství.
Obdržení pozvánky potvrdily například Indie, Pákistán, Austrálie, Argentina, nebo Egypt. Údajně je dostalo až 60 zemí.
Trump navíc bez mrknutí oka potvrdil, že do této Rady míru pozval ruského prezidenta Vladimíra Putina. Muže, který nařídil invazi na Ukrajinu, rozpoutal největší pozemní válku v Evropě od roku 1945 a dodnes ji cynicky označuje za „speciální vojenskou operaci“. Roky bombardování měst, statisíce mrtvých a zmrzačených, miliony uprchlíků… a právě tento muž má spolurozhodovat o světovém míru? Pokud tohle není absurdní divadlo, pak už vážně nevím, co by jím bylo.
Informace o Trumpově iniciativě přinesly agentury Reuters a AP. Podle nich se k členství v Radě míru zatím hlásí státy jako Vietnam, Maďarsko, Kazachstán, Uzbekistán či Bělorusko. Už samotný tento seznam napovídá, že nejde o společenství hodnot, ale spíše o klub režimů, které nemají problém s autoritářstvím, potlačováním opozice a ohýbáním reality. A nad tím vším má stát Donald Trump jako samozvaný globální mírotvůrce. To je na Oskara za komedii roku (a to máme teprve leden).
Členské státy budou moci o rozhodnutích „Rady míru“ hlasovat, podle charty je však výhradně schvaluje americký prezident. Donald Trump má zároveň pravomoc státy z Rady míru vylučovat a v případě svého odstoupení sám určit nástupce.
Ještě pikantnější je finanční stránka věci. Za stálé členství v Radě míru se má platit vstupní poplatek ve výši jedné miliardy dolarů. Mír na splátky. Kdo zaplatí, ten může zasednout ke stolu. Kdo nezaplatí, má smůlu. Ano, existuje i „bezplatná“ varianta členství na tři roky, ale už samotná myšlenka, že se mír stává předmětem ceníku, je morálně odpudivá. Vypadá to spíš jako luxusní golfový klub pro státníky než jako seriózní mezinárodní instituce.
Trumpova Rada míru má být organizací, která podporuje stabilitu, obnovu zákonné správy a dosažení trvalého míru v konfliktních oblastech. Jako první se má zabývat válkou v Pásmu Gazy a poté dalšími konflikty. To vše zní na papíře vznešeně. Jenže pak se člověk podívá na realitu Trumpových výroků, činů a plánů a ten kontrast je až groteskní.
Ve stejné době, kdy Trump mluví o míru, si dovoluje vyhrožovat spojencům. Dánsku naznačuje, že by Spojené státy mohly „nějak“ získat Grónsko. O jiných zemích se vyjadřuje tak, že „by mohly následovat“. Z diplomatického slovníku se mu vytrácí zdrženlivost, respekt i základní slušnost. Pokud si čtenář představí diplomata jako muže s grácií, který umí jednat a diplomaticky působit, tak na Trumpa tahle představa rozhodně nesedí. A do toho všeho pozvánka pro Putina – jako by šlo o ctěného hosta, ne o vůdce státu, který v přímém přenosu porušil mezinárodní právo.
Trumpova osobní motivace je přitom průhledná. Už roky si stěžuje, že nedostal Nobelovu cenu za mír. Vzteká se kvůli tomu jako malé dítě, kterému někdo sebral hračku. V jeho podání se mír stává kulisou pro vlastní ego, nástrojem sebeprezentace. Rada míru pak nepůsobí jako snaha řešit konflikty, ale jako gigantický PR projekt, jehož cílem je zapsat Trumpovo jméno do dějin – stůj co stůj.
Agentura AP dokonce upozorňuje, že Trumpova Rada míru by se mohla stát rivalem Rady bezpečnosti OSN. Té instituce, která sice skřípe a často selhává kvůli vetům stálých členů, ale přesto vznikla na základě poválečného konsenzu a mezinárodního práva. Ano, poslední roky rozhodně nefunguje, jak má. Ale opravit se dá vše. Trump místo snahy o reformu existujících struktur vytváří paralelní svět, kde pravidla určuje on, členy si vybírá on a povede to - ano, správně – opět on.
Trump pohrozil Francii uvalením vysokých cel na víno a šampaňské poté, co Paříž odmítla jeho pozvánku. V pondělí večer prohlásil, že cla dosáhnou 200 procent. Pozvánku dostalo i Německo. Mluvčí vlády Stefan Kornelius uvedl, že země bude po dohodě s partnery zvažovat, zda a jak na nabídku zareaguje.
Tady se ukazuje celá ta podstata problému v plné šíři. Tady vůbec nejde o mír. Ani o klid. Nebo nedej bože lidi. Tady jde o jediné. Tady jde o moc. O možnost rozhodovat, kdo je hodný a kdo zlý, kdo smí ke stolu a kdo zůstane za dveřmi. O svět, kde se agresorům podává ruka, pokud jsou dostatečně „užiteční“, a kde se mezinárodní právo mění v marketingový slogan. Co je správné, určujeme MY. Ehm, teda JÁ!
Pozvat Vladimíra Putina do Rady míru ve chvíli, kdy Rusko dál útočí na Ukrajinu, není gestem odvahy ani diplomacie. Je to drzost. Je to plivnutí do tváře obětem války. A když si k tomu připočteme doživotní předsednictví a miliardové vstupné, vychází z toho obraz, který by měl znepokojit každého, komu na skutečném míru záleží. Trump možná touží po Nobelově ceně a možná je opravdu bytostně přesvědčen, že je mírotvůrcem.
Ale mír se nedá vyhlásit tiskovou konferencí, koupit miliardovým poplatkem ani řídit jako rodinný podnik. A už vůbec se nedá svěřit do rukou těm, kteří válku rozpoutali, nebo těm, kteří ji relativizují, pokud se jim to zrovna hodí a dost možná by neváhali jejích prostředků využít, pokud by se to hodilo jejich plánům. Ti, kdo říkali: Ať zvolí Trumpa, aspoň bude veselo, asi ani v nejhorším snu nečekali, že až tolik. Ne, že by to u nás bylo lepší, kolik perliček a frků už proběhlo za tu krátkou dobu od voleb. Jen ti naši mohou tak maximálně stahovat vlajky, hádat se o fleky, kupovat glóbusy, stavět se zády k evropským hodnotám a hledat si nové kamarády v zemích Orbánů a Ficů. Ale Trump má vliv na světovou politiku… Bohužel.
