Článek
Když se v listopadu 1918 zrodila samostatná Československá republika, čekal na novou státní pokladnu ohromný úkol - vytvořit důvěryhodné základy pro novou měnu a tím i stabilní stát. Zlaté rezervy, které se krátce po první světové válce začaly formovat, se staly jedním z nejvýraznějších finančních a zároveň emocí nabitých prvků hmotné suverenity nové republiky.
Na úplném začátku nemělo Československo skoro žádné vlastní státní zlato. Když v roce 1918 vznikla republika, zdědila po Rakousku-Uhersku jen malý díl zlatých rezerv bývalé centrální banky. Jednalo se spíše o symbol než o skutečný základ pro opravdu silnou měny. Rozdělení majetku monarchie bylo složité, vleklé a Československo z něj vyšlo se zlatem v řádu jen několika tun.
Zásadní zlom přišel s měnovou reformou v roce 1919, kterou vedl ministr financí Alois Rašín. Koruna byla od počátku spojena s myšlenkou zlatého krytí a postupně rostoucí rezervy měly zajistit měnovou stabilitu a věrohodnost na mezinárodních trzích. Československo postupně nakupovalo zlato z výnosů zahraničního obchodu. Průmyslově silná země měnila devizy za zlato, část prostředků pocházela také ze zahraničních aktivit československých legií. Kolem takzvaného legionářského zlata sice vzniklo mnoho mýtů, ale faktem je, že tyto prostředky pomohly novému státu překlenout první roky a nepřímo tak přispěly ke stabilizaci financí.
V roce 1919 přišel ještě jeden moment, který je dodnes mimořádný - zlato od obyvatelstva. Tehdy vznikla sbírka - Zlatý poklad republiky. Lidé dobrovolně odevzdávali zlaté mince, prsteny, náušnice, medaile, rodinné šperky i církevní předměty. A nešlo jen o bohaté. Přispívali dělníci, rolníci, legionáři i vdovy. Motivací nebyl zisk, ale pocit, že nový stát potřebuje oporu. Za dar lidé často dostali jen pamětní list nebo bronzovou medaili. Z dnešního pohledu šlo o unikátní akt kolektivní důvěry ve stát, který v Evropě neměl moc obdoby. Byl to hmotný důkaz, že stát stojí na důvěře svých lidí.
Podle archivních údajů se zásoby zlata ze 6,5 tuny v roce 1920 rozrostly na téměř 100 tun na přelomu 30. let, přičemž část byla aktivně držena v zahraničí – v Londýně a ve Švýcarsku. Zlaté rezervy se staly symbolem prosperující, moderní a sebevědomé země, jejíž měna byla považována za jednu z nejstabilnějších v Evropě. Koruna, krytá zlatem, byla v době světové hospodářské krize sice také pod tlakem, ale díky pevné politice Národní banky československé si udržela respekt.
Temné časy růstu nacismu a následné války však změnily nejen hranice, ale i osud našeho pokladu. Na podzim roku 1938 měly československé zlaté rezervy kolem 96,6 tuny. Německé ambice a rostoucí tlak však začaly naši silnou pozici ohrožovat. Po Mnichovské dohodě z 30. září, po níž byly rozsáhlé části československého pohraničí postoupeny Německu, následovaly i tvrdé finanční požadavky. Na přelomu roku 1938 a 1939 Československo pod nátlakem převedlo do Reichsbanky přibližně 14,5 tuny zlata jako „krytí“ bankovek a nákladů spojených se stažením československé koruny a zavedením říšské marky v připojených územích. Tato transakce se děla v prostředí politického útlaku a obchodní nerovnosti. Nešlo o žádnou dobrovolnost, ale vynucené plnění vůči agresorovi. Výsledek? Zlaté rezervy byly výrazně oslabeny ještě dříve, než Němci obsadili zbytek Čech a Moravy.
V měsících před hrozící válkou centrální bankéři, vědomi si blížícího se nebezpečí, začali převádět zlato do bezpečí. Nejvíce bylo uloženo v Bank of England v Londýně, u Banky pro mezinárodní vyrovnání v Basileji a v bankách ve Švýcarsku. Tím, jak bylo větší množství zlata drženo v zahraničí mimo kontrolu nacistů, mohlo být později použito k financování exilové československé vlády a jejích jednotek, které bojovaly po boku Spojenců. Například část zlata uloženého v Londýně sloužila jako záruka a krytí úvěrů od britské vlády na financování čs. ozbrojených sil.
Když nacisté obsadili Prahu v březnu 1939, mimořádný zmocněnec Reichsbanky přinutil vedení Národní banky k podpisu příkazů, kterými se převedlo ze zahraničí dalších asi 23 tun zlata na účet Německa. Transakce byla označena za „finanční Mnichov“. V samotné Praze zůstalo po obsazení asi 6,3 tuny zlata, uloženého v trezorech NBČ. I toto zlato bylo později v červnu 1940 odvezeno do Berlína, aby se stalo součástí říšských rezerv. Bylo převedeno do jejich finančního systému a použito mimo jiné i pro potřeby válečného hospodářství. Část zlata byla dále prodána na mezinárodních trzích, dokonce s pomocí britských bankéřů, což dodnes historici považují za kontroverzní kapitolu, protože tím britské instituce vědomě akceptovaly převody zlata odcizeného nacisty. Republika přišla během okupace asi o 45,5 tun zlata.
Po skončení války se nová vláda snažila o návrat pokladu, který byl uloupen nebo ztracen za okupace. Československo se stalo součástí komplikovaného procesu restitucí zlata uloupeného Německem. Tripartitní komise pro repatriaci měnového zlata, složená ze zástupců Spojeného království, Francie a USA, měla za úkol vracet zlato státům, které o něj přišly. I když bylo původně nárokováno celých 45,5 tuny, výsledná vratka byla o poznání nižší. Vrátilo se nám přibližně 24,5 tuny plus další dodávka zlata a mincí v roce 1947.
Poválečné vyrovnávání nebylo vůbec jednoduché. Ztěžovaly jej geopolitické i hospodářské tlaky nové éry. Objevily se spory ohledně splacení válečných úvěrů a kompenzací za znárodněný majetek, které protahovaly vyrovnání s Británií a Spojenými státy až do 80. let dvacatého století. Až v roce 1982 došlo k posledním dodávkám válečného zlata do Československa, čímž se konečně uzavřela tahle dlouhá kapitola nekonečných jednání.
Revoluce pak znovu rozčeřila „zlatou hladinu“. Rozpad Československa na počátku 90. let znamenal i rozdělení společných rezerv. K 1. lednu 1993 připadlo nově vzniklé České republice asi 63,3 tuny zlata. Brzy se vynořily debaty, jakou roli má zlato hrát v moderním systému měnových rezerv. Stejně jako mnoho jiných centrálních bank v době globalizace nakonec dospěla i Česká národní banka k závěru, že držba velkých zásob zlata nemusí být pro rezervy optimální.
V letech 1997 a 1998 tedy postupně prodala významnou část svých zásob - celkem asi 56 tun - na mezinárodních trzích. Tyto transakce probíhaly v době, kdy byla cena zlata relativně nízká. To později vyvolalo kritické ohlasy směrem k tehdejším očekáváním výnosů jiných aktiv a odklonu od zlata za tyto ceny. Po vlně prodejů zůstalo v rezervách jen asi 14 tun zlata, z čehož byla navíc ještě část předána Slovensku jako součást vypořádání majetku bývalé federace.
V prvních dekádách 21. století tak držela Česká republika vůbec nejnižší objemy zlata v celé své historii. V jednu chvíli dokonce jen 8 tun. Zlato se zdálo být spíše symbolem než pilířem finanční politiky. V souvislosti s globálními otřesy, geopolitickou nejistotou a rostoucí cenou zlata na světových trzích začal být nakonec tento trend přehodnocován. Od roku 2020 Česká národní banka opět postupně navyšuje nákup, čímž se snaží budovat „zlatou rezervu pro budoucí generace“. Výrazně se tempo zrychlilo v letech 2022–2025, kdy ČNB nakoupila desítky tun. Ke konci roku 2024 držela ČNB více než 51 tun zlata s hodnotou přes 103 miliard korun. Ambicí banky je postupně zvýšit rezervy na cílovou úroveň 100 tun a to během několika příštích let.
Většina českého státního zlata dnes neleží doma, ale v zahraničí. Přes devadesát procent rezerv je uloženo v trezorech Bank of England. Nejde o nedůvěru k vlastnímu státu, jde o praktičnost - Londýn patří k hlavním světovým centrům obchodu se zlatem. Kolik zlata je fyzicky uloženo v Praze, banka z bezpečnostních důvodů nezveřejňuje. Ví se jen, že část slouží i k ražbě zlatých mincí. Příběh českého státního zlata tedy nekončí, naopak - vstupuje do nové kapitoly. Zatímco dluhopisy a akcie kolísají podle trhu a měnových kurzů, zlato má v rezervách jinou roli - stabilizuje celé portfolio a slouží jako pojistka pro horší časy. Po více než sto letech se tak uzavírá symbolický kruh. Zlato, které pomáhalo nový stát vybudovat, dnes znovu posiluje jeho finanční odolnost.
