Článek
Cesta jednorožce historií není jen pouhým převyprávěním dětských pohádek. Je poznamenána také nepochopenými artefakty, špatně přeloženými nebo jinak vykládanými spisy a vyprávěními cestovatelů, kteří se pokoušeli popsat to, co sotva chápali. Jednorožec, kterého se lidé kdysi dokonce báli jako divokého a nezkrotného tvora, nyní zdobí dětská pyžama. Za vším tím současným dětským nadšením a okouzlením se však skrývá bohatá historie, protkaná změnami názorů na tohoto tvora. Jednorožci prošli v průběhu dějin mnoha proměnami. Od děsivých divokých zvířat až po barevné a hravé symboly moderní doby.
Nejstarší možné zmínky o jednorožcích pocházejí z údolí Indu mezi lety 3000 až 1300 př. n. l., kde se zachovaly záznamy o zvířeti, podobnému koni s jedním rohem. Z těchto oblastí se dostávaly zvěsti dál do tehdejšího světa. Jakási první vlna fascinace jednorožci přišla díky starořeckému historikovi Ktésiásovi. Ten byl jedním z autorů souboru spisů Indiká. Šlo o jakýsi souhrn starořeckých znalostí o Indii. Ktésiás ten svůj vydal ve čtvrtém století před Kristem, tedy ještě v dobách před tažením Alexandra Velikého, které přineslo lepší znalosti o této asijské zemi. V době před tažením měli Řekové Indii za jakousi říši divů. Ktésiás ve svém díle popsal rychlého a jasně zbarveného tvora, podobného kozlovi, s rohem na čele dlouhým přes 60 centimetrů. Ten si ve starověké společnosti rychle získal oblibu. Ve skutečnosti mohlo jít o popis obrazů přímorožců, které staří Indové kreslily z boku a tedy - s jedním rohem. Nicméně, jednorohý tvor si podmanil představivost lidí a právě takové podobné dezinterpretace v průběhu času významně přispěly k vytvoření celé legendy.
Podobní tvorové plnily příběhy a zaměstnávaly představivost lidí i dál. Známý jednorožec byl popsán Pliniem starším, o kterém jsme si již psali zde v souvislosti se slonem a myší. Tento římský filozof popsal tvora, kterého nazval monokeros. Toto divoké zvíře kombinovalo rysy jelena, slona, divočáka a koně, vydávalo hluboké tlumené zvuky a bylo vybaveno černým rohem s délkou téměř 90 centimetrů. Jak moc pracovala fantazie pisatele, nebo zda byl ovlivněn příběhy cestovatelů či chybnými překlady starších spisů, to se již zřejmě nikdo nedozví. Faktem ale zůstává, že jeho popis bájného tvora přilil pomyslné palivo do rostoucí víry v mocné jednorohé tvory, toulající se vzdálenými a dosud nezkrocenými oblastmi. V kontrastu s těmito nebezpečnými tvory pak byli jednorožci, kteří přišli později. Například světoznámý mořeplavec Marco Polo popsal jednorožce jako tvory, kteří se válejí v bahně a špíně a jsou rozhodně vzdáleni majestátným představám, které o nich panovaly. Většina badatelů se dnes shoduje, že Pólův jednorožec byl ve skutečnosti nosorožec indický. Ale pojďme se ještě na chvilku vrátit zpět do dřívějších let.
Veškeré tyto popisy jednorohých zvířat se přelévaly z kultur do kultur, z vědomostí tehdejších společností do jiných. Tady si lidé něco přidali, tam si něco přikrášlili a těmito zmatky a přebíráním znalostí se v lidském povědomí ustálila představa o jednorohé magické bytosti, která nakonec prostupovala příběhy napříč regiony. A dostala se i do bible. I zde zřejmě podle všech předpokladů došlo k mýlce. Hebrejské slovo re'em, pravděpodobně odkazující na vola, bylo do řečtiny přeloženo jako monokeros, což znamená „jeden roh“. A tak se bájný jednorožec začal objevovat i v některých překladech bible.
Když pak ve druhém století vznikl Physiologus, byl vstup jednorožců do učení celého tehdejšího světa dokonán. Physiologus byl řecko-křesťanský text, který byl dále rozšiřován a překládán do mnoha jazyků. Šlo vlastně o takovou encyklopedii, jejíž součástí byla i nauka o zvířatech. A jednorožec mezi nimi nemohl chybět. Podle díla byl jednorožec malý tvor s divokou povahou, který se dal chytit jen jedním způsobem – za pomoci panny. V jejich přítomnosti se totiž stával jemným a důvěřivým, což odráželo témata nevinnosti, oddanosti a božské lásky. Všechny tyto vlastnosti rezonovaly s křesťanskou morálkou. A proč jej lidé chtěli chytat? Jedním z důvodů byl jejich roh. Podle Physiologa měl moc čistit otrávenou vodu, a tak jsme u symbolů duchovní čistoty a uzdravení. Physiologus položil základy středověkých bestiářů a učení a zobrazováním jednorožce jako vznešené, symbolické bytosti, jejichž vlastnosti ztělesňují duchovní hodnoty křesťanství, dopomohlo k tomu, že se v pozdějších dobách stál jednorožec jakousi metaforou Krista. Jeho obraz byl často používán k vyjádření duchovních ideálů a teologických poselství o vtělení, oběti a božské lásce.
V 15. století našli jednorožci nový život - v heraldice. Byli zobrazováni s různými rysy, jako jsou kozí kopyta, vousy nebo třeba spirálovité rohy. Často nosili obojky s přetrženými řetězy, což mělo ukazovat jejich divokou sílu a symbolickou nezkrotitelnost. Stírání rozdílů mezi vědou a mýty však nepřestávalo ani nadále. V roce 1551 švýcarský přírodovědec Conrad Gessner vydal dílo Historiae Animalium, v němž uvádí jednorožce vedle skutečných zvířat. A v roce 1590 darovali mniši z kláštera Santa María v Guadalupe ve Španělsku umírajícímu papeži Řehoři XIV. údajný roh zvířete, aby ho jeho léčivé síly zachránily. Ve skutečnosti roh pocházel z afrického nosorožce, a tak se zázrak nekonal. Pro většinu tehdejšího západního světa symbolizovali jednorožci nejen křesťanské hodnoty, ale i moc a majestátnost. I proto jsou dodnes součástí Státního znaku Spojeného království a jeho skotské verze.
Pro srovnání, jednorožci z východních zemí jsou považováni spíše za tvory moudrosti a mírumilovnosti. Vyhýbají se násilí a pohybují se tak opatrně, že nepoškodí ani trávu. K asijským jednorožcům se také váže mnoho legend. Jejich pozorování údajně ohlašuje začátek vlády spravedlivých a moudrých vládců. Asijský jednorožec je považován za nevystopovatelného a extrémně vzácného. Východní varianta může mít jeden až tři rohy, postavu podobnou jelenovi, ocas vola a šupinatou nebo vícebarevnou srst v modré, červené, žluté, bílé a černé barvě. Legenda praví, že čínský filozof Konfucius byl posledním člověkem, který asijského jednorožce viděl. Jednorožec tak má zvláštní duchovní význam v celé východní filozofii.
Postupem doby se svět stával vědečtějším a pokročilejším. Kolem osmnáctého století se obraz jednorožců opět měnil. Jelikož neexistovala žádná potvrzená pozorování, začala víra v jejich existenci pomalu upadat. Racionální myšlení osvícenství se střetlo s nedostatkem důkazů, a tak byli jednorožci nakonec odsunuti z pozice kdysi věrohodných tvorů do říše mýtů. Až viktoriánská éra a zejména druhá polovina devatenáctého století přinesly jednorožčí renesanci. Zejména slavná tapiserie „Dáma a jednorožec“ z přelomu 15. a 16. století, která byla v té době znovuobnovena, romantismus a celkový zajem o báje a pohádky vyvolaly novou vlnu zájmu o středověkou symboliku jednorožců. Opět byla rozdmýchána romantická fascinace, která proměnila jednorožce v symbol ctnosti a tajemství. Ti tak ztratili svou divokost a byli vnímáni jako něžní, krásní tvorové. Tato transformace položila základ pro jejich současné ztvárnění jako hravých, snových a magických zvířat.
Anketa
Dnes jsou jednorožci všude. Máme je na tričkách, na šálcích na kávu, nosíme je na batozích a usínáme s nimi v podobě polštářků. Nesmí chybět na narozeninových oslavách v podobě dekorací ani v dětském pokojíčku. A dospělí jej zase používají jako smajlíky ve svých online komunikacích. Jejich obraz už rozhodně nikoho neděsí. Komercializované a stylizované verze je proměňují v radostné, barevné a nápadité tvory. Od starověkých legend a náboženské symboliky přes medicínu a heraldiku až po módu, kulturu a komerci - jednorožci zůstávají mocnými symboly napříč kulturami, společnostmi i světem. A ať už jsou pro vás skuteční, nebo ne, jejich krása, tajemství a magie i nadále provokuje lidskou představivost a činí je nesmrtelnými.
