Článek
Zákony trestající homosexuální styky na území Československa sahaly až do roku 1852, kdy Rakousko-Uhersko přijalo trestní zákoník označující „smilstvo proti přírodě“ za zločin trestaný vězením. Tento právní rámec byl převzat i nově vzniklou Československou republikou. Homosexuální styky mohly být trestány až pěti lety odnětí svobody.
I přes právní postih se v meziválečném období ve větších městech, jako byla Praha, začala formovat nascentní homosexuální subkultura. Objevovaly se první snahy o veřejnou sebeidentifikaci a dokonce byly vydávány specifické časopisy, například Hlas sexuální menšiny, který usiloval o dekriminalizaci a osvětu. Významnou postavou této doby byl Imrich Matyáš, jeden z prvních aktivistů, který se již od roku 1919 zasazoval za práva homosexuálů.
Navzdory těmto snahám však státní aparát aktivně monitoroval a trestal homosexuální aktivity. Záznamy v policejních archivech a dobovém tisku dokládají četné případy zatčení a odsouzení. Pražská policie pravidelně prováděla zátahy na místech, která byla známá jako místa setkávání homosexuálů (parky, veřejné záchody, některé kavárny). Zatčení muži byli následně souzeni za „smilstvo proti přírodě“, ačkoliv jména konkrétních jednotlivců se z důvodu tehdejšího tabu a následné ochrany soukromí dnes těžko dohledávají ve veřejných zdrojích. Přesto pár databází existuje. Na Stojedničce se lze například dočíst, že za 20 let první republiky bylo za homosexualitu potrestáno v Praze, Brně, Plzni a Hradci Králové celkem 316 lidí. Pro tyto osoby, často mladé muže, studenty či dělníky, měl záznam v trestním rejstříku fatální dopady na budoucí život.
Kromě přímého trestání samotného aktu homosexuality byly často využívány i paragrafy týkající se „ohrožení mravní výchovy“ v případě dospělých, kteří měli styk s mladšími homosexuálními muži (byť s jejich souhlasem), což vedlo k přísným trestům.
Během nacistické okupace (Protektorát Čechy a Morava) se situace homosexuálů drasticky zhoršila. Nacistický režim, který homosexualitu pronásledoval po celé Říši, rozšířil tuto perzekuci i na okupovaná území. Mnozí homosexuálové byli posíláni do koncentračních táborů, kde byli označeni růžovým trojúhelníkem.
Po válce a nástupu komunistického režimu v roce 1948 zůstala homosexualita i nadále trestná. Trestní zákon z roku 1950 trestal „pohlavní styk s osobou téhož pohlaví“ až rokem odnětí svobody. Komunistická ideologie vnímala homosexualitu jako „buržoazní přežitek“ nebo „nemoc“, která v socialistické společnosti „nemá místo“. Socialistický člověk přeci nemůže být homosexuál. To vedlo k výrazné společenské stigmatizaci a snahám o „léčbu“.
V 50. letech byly běžné tzv. averzivní terapie, kdy byli homosexuálové nuceni podstupovat „léčbu“ s cílem změnit jejich orientaci. Během těchto terapií jim byly podávány látky vyvolávající nevolnost (např. emetin) při sledování fotografií mužů, a následně se jim podával testosteron a ukazovaly fotografie žen. Tyto „léčby“ byly často psychicky i fyzicky traumatizující a jejich oběti zůstávají z velké části anonymní kvůli zachování jejich soukromí.
Obzvláště brutální roli hrála Státní bezpečnost (StB). Systematicky shromažďovala informace o homosexuálech a využívala je k vydírání a získávání informátorů. V archivních fondech StB se nacházejí tisíce záznamů o sledování a výsleších osob na základě jejich sexuální orientace. Historikové podrobně popisují tyto praktiky, ačkoliv jména obětí jsou z důvodu ochrany soukromí a etických zásad často utajována. StB si dokonce vedla takzvané Růžové seznamy.
Příběhy o tom, jak StB nutila lidi ke spolupráci pod hrozbou zveřejnění jejich homosexuality, což by pro ně znamenalo společenskou a profesní likvidaci, jsou dobře zdokumentovány, byť bez konkrétních jmen. Například Josef Škvorecký ve svém románu Příběh inženýra lidských duší sugestivně popisuje atmosféru strachu a sledování, kdy byli lidé z Pražské kavárny Slavia StB předvoláváni kvůli jejich homosexualitě. Ačkoliv se jedná o beletrii, odráží reálné společenské tlaky. Spisovatel Jan Zábrana ve posmrtně vydaných denících naznačuje složitost života homosexuálů v komunistickém režimu. Ilustruje obecné útrapy disidentů a menšin.
... a proto jsem odešel do ústraní a překládal detektivky, poněvadž jsem komunisty znal a nechtěl s nimi už do smrti nic mít. Mé životní neštěstí bylo, že jsem žil v zemi, kde se dostali k moci.
Velký zlom nastal v roce 1961, kdy byl v rámci nového trestního zákoníku zrušen trest za homosexuální styk mezi dospělými osobami staršími 18 let (později sníženo na 15 let, srovnatelně s heterosexuály, v roce 1990). Československo tak učinilo na svou dobu mimořádně progresivní krok, předběhlo mnoho západoevropských zemí (např. Velkou Británii, která dekriminalizovala homosexualitu až v roce 1967).
Za touto změnou stál především významný československý sexuolog Kurt Freund. Jeho průkopnický výzkum, při němž používal penilní pletysmografii (měření prokrvení penisu) k objektivnímu posouzení sexuální orientace, ho dovedl k závěru, že homosexualita je spíše vrozená dispozice než volba nebo nemoc. Freund přesvědčil tehdejší komunistické představitele, že represe je neúčinná a medicínsky neopodstatněná.
Přestože homosexualita přestala být trestná, společenské stigma přetrvávalo. Byla stále vnímána jako „nemoc“ (ze seznamu nemocí ji WHO vyřadila až v roce 1992) a často vedla k diskriminaci v zaměstnání a v osobním životě. Homosexuálové byli vytlačeni na okraj společnosti a museli žít v tajnosti, aby se vyhnuli problémům.
I v období normalizace tak přetrvávala skrytá diskriminace. Homosexuálové mohli být propuštěni z práce pod jinými záminkami, i když přímo za homosexualitu ne. Státní bezpečnost nadále zneužívala informace o sexuální orientaci k vydírání. Nicméně v 80. letech se začaly objevovat první osvětové články od sexuologů jako Jaroslav Zvěřina a Antonín Brzek, které se snažily vysvětlit, že homosexualita není deviace ani volba. Přesto noviny a časopisy často odmítaly zveřejňovat seznamovací inzeráty pro homosexuály, což ilustruje přetrvávající tabu.
Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se situace začala výrazně měnit. V roce 1990 byla zcela zrušena ustanovení o trestu za „veřejné pohoršení“ homosexuálním chováním. Následovaly další kroky, jako je zákaz diskriminace v pracovněprávních vztazích v roce 1999.
Nejvýznamnějším milníkem po rozdělení Československa bylo schválení registrovaného partnerství pro osoby stejného pohlaví v České republice v roce 2006. V současnosti se vede diskuse o možnosti manželství pro všechny a právu homosexuálních párů na adopci, což naznačuje, že i po desetiletích stigmatizace a perzekuce se společnost posouvá k větší toleranci a rovnoprávnosti. Přesto se ale témata v této oblasti nevyhnou kontroverzním. A to i proto, že některé aktivistické skupiny svými požadavky a prohlášeními dávají ostatním pocit, že od teď je naopak špatné být heterosexuály.
Historie homosexuality v Československu je zrcadlem širších společenských a politických změn, kterými si země prošla a stále prochází a také o posunu k lidským právům a akceptaci jiné orientace. Nikdy by ale nemělo docházet k protěžování té, či oné strany. Pak se shoda hledá obtížně.
