Článek
Superhrdinové jsou cool. Dříve lidé vzhlíželi k Héraklovi nebo Achillovi, dnes fandí Spider-Manovi, Wonder Woman nebo Deadpoolovi. Všichni mají jedno společné - dokáží věci, které běžný smrtelník neumí. Co by se ale stalo, kdyby takové superschopnosti najednou lidé měli? Jak by fungovaly v našem světě, kde vládne gravitace, tření, pevnost materiálů a zákony termodynamiky? Jinými slovy… Které superschopnosti by fyzika ještě tolerovala a které by skončily katastrofou dříve, než by hrdina stačil zapózovat objektivům?
Začněme u jedné z nejikoničtějších postav vůbec – Spider-Mana a jeho lezení po zdech. Na první pohled jde o naprosté sci-fi, ale příroda má k jeho realizaci překvapivě blízko. Jestli jste někdy byli na dovolené třeba v Egyptě, jistě jste zahlédli takové malé ještěrky, které běhaly po stěnách i stropech, jako by se nechumelilo. Jde o gekony, kteří využívají fyzikální jev zvaný van der Waalsovy síly. Jejich tlapky jsou pokryty miliony mikroskopických chloupků, které se na atomární úrovni přitahují k povrchu. Tyto slabé síly se pak v obrovském množství sčítají a výsledkem je překvapivě pevné přichycení.
Teoreticky by tedy bylo možné vytvořit rukavice nebo boty, které by podobný princip využívaly. Problém nastává ve chvíli, kdy do rovnice vstoupí lidská hmotnost. Člověk váží řádově více než maličký gekon, takže potřebná kontaktní plocha by tomu musela odpovídat. Reálný Spider-Man by musel mít dlaně a chodidla ohromných rozměrů a samozřejmě extrémně silná zápěstí, aby se vůbec udržel. Lezení po zdi by pak nebylo žádné elegantní akrobatické číslo, ale spíše pomalý a vyčerpávající výkon připomínající lezení s těžkou horolezeckou výbavou. A to na záchranu světa nestačí. Fyzika má tedy jasnou odpověď: možné, ale rozhodně ne stylové.
Ještě komplikovanější je supersíla, symbolizovaná postavami jako Hulk nebo Wonder Woman. Lidské svaly jsou samy o sobě velmi výkonné a při vhodném tréninku dokážou vyvinout obrovskou sílu. Jenže skutečný limit neleží ve svalech, nýbrž v kostech, šlachách a kloubech. Pokud by člověk zvedl extrémně těžký předmět, například automobil, jak to vídáme ve filmech, asi by to dobře nedopadlo. Síly, které by působily na jeho kostru, by velmi rychle překročily všechny bezpečné meze. Co by to znamenalo? Kosti by praskaly, šlachy by se trhaly a klouby by selhávaly. Takže i kdyby daný člověk nadpřirozenou sílu získal, s jeho současným pohybovým aparátem by ji stejně nemohl naplno využít.
Přesto sen o až nelidské síle žije dál. Moderní technologie se snaží tyto limity obejít pomocí exoskeletů, tedy mechanických konstrukcí, které lépe rozkládají zátěž a pomáhají tělu zvládnout větší sílu, než na jakou je stavěno. Takové systémy už dnes testují armády i průmyslové firmy. I zde ale platí, že fyzika je neúprosná. Tyto exoskelety nejsou všemocné. Supersilný člověk by možná dokázal zvednout neuvěřitelnou váhu, ale jakýkoli dynamický pohyb, skok nebo náraz, by znamenal obrovské přetížení. Filmové přistání po heroickém skoku z výšky by ve skutečnosti skončilo rozdrcenými koleny a páteří.
Zajímavě realistická je naopak echolokace, schopnost, kterou ve světě superhrdinů reprezentuje Daredevil. V komiksech působí téměř nadpřirozeně, jeho schopnosti ovšem mají reálný základ. Vidíme to u nevidomých lidí. Někteří se skutečně naučili orientovat v prostoru pomocí zvuku. Tito lidé vydávají krátké cvakavé zvuky a podle jejich odrazu od okolních objektů dokážou vnímat vzdálenost, tvar i polohu překážek. Může za to zázrak jménem mozek. Ten je v tomto směru neuvěřitelně flexibilní a dokáže přesměrovat část svých dovedností původně určených pro zrak ke zpracování sluchových informací.
Tato schopnost samozřejmě neumožňuje ty ohromující komiksové souboje na střechách mrakodrapů, v běžném prostředí ale poskytuje až překvapivě přesnou prostorovou orientaci. Z pohledu vědy jde o jeden z nejlepších příkladů „superschopnosti“, která existuje, jen bez efektních kostýmů a dramatické hudby.
Pojďme k dalšímu velkému lákadlu science fiction - telepatii, tedy schopnosti číst nebo přenášet myšlenky. V čistě mystickém smyslu zůstává mimo dosah vědy, technologie se ale tomuto konceptu snaží přiblížit jinou cestou. Mozek funguje na základě elektrických signálů, které lze měřit pomocí elektrod nebo zobrazovacích metod. Výzkumníci už dokázali přenést jednoduché informace z jednoho mozku do druhého prostřednictvím počítače, například binární volby nebo jednoduché pohyby.
Nejde samozřejmě o žádné čtení myšlenek, v tom hrdinském smyslu, ale o překlad mozkové aktivity do digitálního signálu a jeho další zpracování. Což je ovšem super výchozí bod. Telepatie v budoucnosti tak pravděpodobně není žádnou chimérou. Jen nebude záležitostí paranormálních schopností, ale technologií, implantátů a algoritmů. Místo tajemného šeptání myšlenek na dálku půjde spíše o spolupráci našich mozků a strojů.
Co ale rozhodně ani v budoucnu nečekejte, je superrychlost. Tahle vlastnost, typická pro postavy jako Flash, je čistě z fyzikálního hlediska téměř zaručeným receptem na totální katastrofu. Pohyb vysokou rychlostí totiž přináší obrovské tření, což by vedlo k přehřátí těla. Okamžité zrychlení a zpomalení by zase vystavilo organismus extrémnímu přetížení, při nichž by mozek ztrácel vědomí a orgány by byly jak v míchačce. Navíc - lidský nervový systém má své limity ve schopnostech reagovat, respektive v rychlosti reakce, a tak by ve finále bylo takové extrémně rychlé tělo prakticky neovladatelné. Superrychlý člověk by nebyl hrdinou, ale nekontrolovatelným projektilem, který by prosvištěl kolem a cestou by odpadl.
Podobně problematické jsou i další oblíbené superschopnosti, jako je létání bez jakékoliv ochrany, nezranitelnost nebo rentgenový zrak. Všechny narážejí na základní fyzikální i biologické limity. Létání by přinášelo extrémní přetížení, nezranitelnost by neřešila schopnosti a bez super-regenerace by člověk své tělo akorát tak po částech poztrácel a „rentgenový zrak“ by zase ohrožoval svého člověka takovými dávkami záření, které by jej prostě zabily.
Závěr je tedy možná méně romantický, než bychom si přáli, ale o to zajímavější. Fyzika nám hrdinské superschopnosti úplně nezakazuje, minimálně ne všechny. Spíše nám jasně ukazuje jejich cenu. Reální superhrdinové by nebyli nesmrtelnými polobohy v barevných kostýmech, ale lidmi, kteří by kombinovali technologie, znalosti a schopnost pracovat s omezeními vlastního těla. V takovém duchu pak vyhrává jako nejreálnější superhrdinská postava legendární Ironman.
A teď si ještě vemte jejich kladné vlastnosti a charaktery a zasaďte je do běžného života, se všemi lidskými vzorci chování, nešvary a vrtochy. Možná je lepší, že žádné superhrdiny nemáme. V reálném světě by byli paradoxně mnohem nebezpečnější. Nám, ale i sami sobě. A možná právě to by tedy mohlo být skutečným poselstvím moderního hrdinství. Že největší superschopností není umět porušovat fyzikální zákony, ale naučit se je chytře využívat.
