Článek
V období první republiky byly interrupce nezákonné. Platil zde rakousko-uherský trestní zákoník z roku 1852, který říkal, že jde o trestné činy proti životu a trestal jak ženu, tak provádějící osobu. Že byly zakázané ale neznamenalo, že neexistovaly. Jen se dělaly tajně, mnohdy s velkými riziky a pod hrozbou úmrtí. Během války zůstávala situace stejná. A nezměnila se ani po ní. Zintenzivnila se ale debata a tlak na to, aby se problémem začal stát konečně zabývat. V roce 1950 byl vydán nový trestní zákoník, který interrupce stále trestal, ale zmírnily se sazby a zcela bez trestu vyvázla žena, která podstoupila interrupci ve zdravotnickém zařízení v případě, že by jinak byla ohrožena na životě. Takové přerušení ale muselo být nejdříve potvrzeno úředním lékařem.
Skutečný průlom nastal v roce 1957, kdy byl vydán zákon č. 68/1957 Sb. Ten povolil umělé přerušení těhotenství ze zdravotních důvodů, ale také z „jiných zvláště zřetele hodných důvodů“, které zahrnovaly i další faktory. Novým prvkem tohoto systému bylo to, že každý takový případ musela schválit k tomu zřízená komise. V té době šlo o jeden z nejpokrokovějších interrupčních zákonů ve Východním bloku.
Dalším milníkem pak byl rok 1962. V tomto roce vyšlo vládní nařízení č.126, které zřídilo takzvané interrupční komise. Tedy, praxi již zavedenou zákonem z roku 1957 zarámovalo do jasně daných mezí. Stranických samozřejmě. Takže přesto, že se komise skládala častokrát z lékařů, právníků a zástupců národních výborů a ve většině případů rozhodovaly ve prospěch žadatelek, byly výjimky, které těmto schvalovacím orgánům dělaly hodně špatné jméno. A co si budeme povídat, to špatné a negativní se vždy šíří rychleji a hlasitěji, než to dobré.
Ženy už takhle měly strach z toho, co je čeká, bojovaly samy se sebou a svým rozhodováním, zda tento krok udělat a když už nakonec odvahu našly, čekala je komise s pověstí, která situaci rozhodně neulehčovala. Říkávalo se, že tam na ně čekají „staré zapšklé soudružky“, které je budou kádrovat, moralizovat a odsuzovat za to, že nemyslí na budoucnost socialismu a svým krokem spáchají vraždu.
Komise přitom měly za úkol pouze posoudit žádost těhotné ženy a rozhodnout o schválení nebo zamítnutí. A většinou se tak dělo. Ale děly se samozřejmě i excesy. Stát před takovou komisí jistě nebylo nic příjemného i v případech, kdy byli lidé v ní slušní a souhlasili se ženou. Ze strachu z komise a její negativní pověsti pak některé ženy riskovaly a snažily se přijít o dítě jinými způsoby, ať už nelegálními potraty nebo provedením interrupce v jiné zemi.
V průběhu let se podmínky schvalování měnily – v některých obdobích se liberálnější přístup střídal s pokusy o zpřísnění, obvykle motivovanými demografickými cíli komunistického režimu, který se snažil o zvyšování porodnosti. Přestože byl systém komisí kritizován za svou byrokratičnost a za ponižování žen, v porovnání s lety, kdy neexistovala ani taková možnost, šlo přeci jen o výrazné zlepšení. A další přišlo se zákonem č. 66/1986 Sb., který výrazně zjednodušil celý proces. A co je hlavní - zrušil komise. Ženy tak konečně získaly právo rozhodovat o svém těhotenství a přerušit jej do 12. týdne gravidity na základě vlastní žádosti.
Tento zákon, s menšími úpravami, platí v České republice dodnes. I nadále je v platnosti pravidlo 12. týdne, do 24. je interrupce možná jen ze závažných zdravotních důvodů na doporučení lékaře. V případě problémů a komplikací ohrožujících životy se pak může provést kdykoliv.
I když se i v dnešních dobách vedou debaty o etických a morálních aspektech interrupcí, důležité je to, že samotné rozhodnutí leží v rukou ženy, ne v rukou státních úředníků. Doba, kdy o nejintimnějších věcech a nejbolavějších volbách v životě žen rozhodovaly komise, nebo to stát úplně zakazoval, je tak naštěstí již jen ponurou kapitolou naší historie.
